sobota 21. října 2017

Evangelium podle Elementu | Volba

V naši sérii přednášek CORE, kde prozkoumáváme evangelium podle Elementu, jsme se přehoupli do druhé poloviny. Jen připomínám, že celá série má za úkol zkusit dát dohromady poselství naší církve do pouhých 5 slov. Což zní docela jednoduše, ale ve skutečnosti je to poměrně složité – vždyť Bible je obsáhlá kniha, a je tolik důležitých myšlenek, které by tam být mohly. Zároveň je to ale skvělá příležitost podívat se, co je skutečnou esencí dobré zprávy podle Elementu. Tato esence, tento grunt, vysvětluje základ naší víry a směr, kterým se naše duchovní cesta ubírá. Zatím jsme si řekli, že prvním důležitým slovem je  LÁSKA, což je základ Božího charakteru. Bůh je ztělesněním lásky. Proto je základní poselství Bible: Bůh tě má rád! Opravdu, Bůh tě má rád. Nejsme však slepí. Svět okolo nás je plný bolesti a zla. Druhé slovo je tedy ZLO. Nemůžeme zpochybnit zlo okolo sebe, ale zároveň okolo sebe vidíme také střípky dobra. Klademe si důležitou otázku, jak může dobro a zlo koexistovat vedle sebe? Jsme-li upřímní, uznáváme, že zlo prochází lidským srdcem. Co s tím? Tak jsme se dostali ke třetímu slovu, kterým bylo ŘEŠENÍ. Viděli jsme, že Boží řešení nebylo poslat nové náboženství nebo nás nutit k větší snaze. Co bylo pro zákon, pro náboženství, pro systémy, pro přikázání, pro naši dobrou a upřímnou snahu nemožné, to vykonal Bůh. Jak? Poslal svého Syna. Dilema každého náboženství je to, co udělám se svou minulostí. Boží odpověď je dar svého Syna. Ježíšova odpověď na problém zla je, že odpouští hříchy, uzdravuje tělesné nemoci a uzdravuje naši utrápenou duši. K tomu přidává zaslíbení na uzdravení systematického zla. Náboženství chce, abys něco dodržoval. Ježíš chce, abys mu důvěřoval. Ježíš tedy začal něco nového, co vyústí v totální proměnu světa. K tomuto řešení zve také nás. Jenže, protože je láska, dává nám volbu pozvání přijmout nebo odmítnout. Je tedy jasné, že naše čtvrté slovo v Evangeliu podle Elementu je VOLBA.

I když se to Bohu mnohokrát nevyplatilo, do vínku nám dal možnost volby – v mnoha oblastech. Někdy se zdá, že naneštěstí. Každý z nás zažil paradox volby, který před několika lety popsal Barry Schwartz, když zjistil, že příliš mnoho možností nám místo opravdové svobody přivádí spíše neurózu a paralýzu. Když si chceme vybrat ze dvou možností, cítíme se možná nerozhodně, ale nakonec si vybereme. Pokud těch možností je ovšem více, začneme v hlavě kalkulovat s tím, co ztratíme, když se pro něco nerozhodneme, a tak jsme nakonec paralyzování a pokud se rozhodneme, jsme se svým výběrem méně šťastni. Naštěstí nám Bůh nedává mnoho různých cest k výběru, ale vlastně nám nabízí vždy jen dvě. Cestu k němu nebo od něj. Jeho dar můžeme přijmout či odmítnout. Lidé někdy kritizují Ježíšova slova, kdy řekl (Jan 14:6): Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Dnes je moderní říkat, že všechny cesty jsou možné a všechny vedou k dobrým cílům. Jenže všechny tyto cesty nás někdy spíše paralyzují. V tomto kontextu se Ježíšův výrok jeví nemoderně a exkluzivně, ale pokud je v Božím příběhu Ježíš řešením na pokažený svět (jak jsme si říkali minule), pak tento výrok dává smysl: Je to všechno nebo nic.

Což se nakonec ukazuje jako požehnání. Pokud má totiž Bůh v Ježíši opravdu řešení na osobní i systematické zlo na světě, pak stojíme před jednoduchou volbou, ne složitou, ne paralyzující, ne ochromující. To samozřejmě neznamená, že volba je to lehká. Jedná se totiž doslova o život a smrt. Už jsme si dříve řekli, že abychom viděli řešení vlastního hříchu a zla, potřebujeme umřít sami sobě. Všichni víme, co znamená umírat sobě: děláme to v různých životních situacích. Jak to ale uděláme vnitřně? Podle Pavla (Římanům 6:6): Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. Mluví o těchto dvou veličinách boje se zlem uprostřed nás jako o starém člověku a starém těle. Zatímco starý člověk bylo synonymum pro člověka, který žil bez Boha; staré tělo bylo synonymum pro návyky, zlozvyky a vzorce chování, které jsme si vypěstovali. Všimněte si vzájemné závislosti. Starý člověk (moje identita v nezávislosti na Bohu, která si žila jak jsem sám uznal za vhodné) je ukřižován s Kristem (a tedy popraven) právě proto, ABY naše staré a hříšné tělo (a nemluvíme zde o tomto fyzickém těle, ale o souboru návyků a zlozvyků) bylo zbaveno moci a my jsme nesoužili hříchu. Jinými slovy, pokud budeme žít z Boží moci, z moci Ducha svatého, pak žádosti našeho těla vykonávat nebudeme, protože budeme ustanovovat nové návyky, které dělají Bohu radost, a které nakonec nám pomohou porazit zlo v tomto životě. Proto Pavel vybízí k radikálnímu a aktivnímu životu. Římanům 12:21 Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Vždy máme volbu, jakou si vybereme cestu.

Při pohledu na příběh volby popisovaným v Bibli, uvidíme vždy dvě možné cesty. Cestu života nebo cestu smrti. Již na počátku příběhu popsaném ve stvořitelské básni stojí člověk uprostřed zahrady a vidí mnoho stromů okolo lákavých k jídlu. V našem vyprávění o Ráji se vždy soustředíme na Strom poznání, ale uprostřed zahrady byly významné stromy hned dva. (Genesis 2:9): Hospodin Bůh nechal ze země vyrůst všelijaké stromy lákavé na pohled a dobré k jídlu, včetně stromu života uprostřed zahrady a stromu poznání dobra i zla. Máme tam dva významné stromy: Strom života, který sliboval nesmrtelnost (a později se jako uzdravující strom objevuje zpátky v příběhu poslední knihy Bible ve Zjevení) a Strom poznání dobra a zla. Ze životodárného stromu Bůh člověku nezakázal jíst. Z druhého stromu ovšem ano – tento strom pak nakonec na svět přináší smrt skrze zlo, které člověk „poznává“ skrze svou neposlušnost. Máme tedy strom života a strom smrti. Který si vybereme? Podobný motiv najdeme v příběhu také později. Bůh si již získal Izrael jako svůj lid, vysvobodil je z otroctví, ale lidé stále bojují s pokušením se na cestě obrátit zpět do otroctví Egypta. Hledají skuliny, mají problém důvěřovat Bohu, jsou zmítání pokušením a hříchem. Tehdy jim Bůh říká (Deuteronomium 30:19): Volám si dnes proti vám za svědky nebe a zemi: Dnes jsem vám předložil život a smrt, požehnání a prokletí. Vyber si život, a budeš živ ty i tvé símě. V celé pasáži jim nabízí cestu poslušnosti, která přináší požehnání a opravdový život, nebo cestu vzpoury a neposlušnosti, která vede ke ztrátě života, prokletí a nakonec ke smrti. Máme tedy cestu života a cestu smrti.

Stejný motiv vidíme na konci Ježíšova pozemského života. Před ukřižováním stojí římský místodržící Pilát s Ježíšem po boku před davem a nabízí jim možnost propuštění jednoho vězně – jak to měl ve zvyku o svátcích. Měl tam Barabáše, který byl vrahem. Evangelista Marek dodává, že vraždy se dopustil při vzpouře proti Římu, tedy dělal to, co podle Židů měl udělat Mesiáš (měl přece svrhnout okupační armádu). Matouš nám podává ještě jednu pikantní perličku. Barabáš měl ještě jedno – první – jméno, které znělo – světe, div se – Ježíš! Ježíš znamená „Bůh zachraňuje“ a očividně nebylo zcela jedinečné jméno (podobný kořen mají také Jozue nebo Elíša). Aby se to nemotalo, většina Bibli uvádí tuto perličku pod čárou, ale některé překlady rovnou v textu. Takto tedy zní Matoušova pasáž (27:16-17 NS): Tehdy tam měli významného vězně, který se jmenoval Ježíš Barabáš. Když se tedy lidé shromáždili, řekl jim Pilát: “Koho chcete, abych vám propustil, Ježíše Barabáše, nebo Ježíše, zvaného Kristus?” Koho si dnes vybereš? Ježíše, který chtěl zachránit svůj národ ozbrojenou vzpourou i skrze vraždu, nebo Ježíše, který zachránil lidi vlastní obětí a který dává život? Máme tedy Ježíše, který rozsévá smrt a Ježíše, který rozsévá život. Volba je tvá! Vidíte? Je to stejný motiv v celém Božím příběhu. Bůh něco pro nás udělá, protože je láska a Bůh má skutečně rád všechny lidi. Napravuje naše nepravosti, a řeší problém zla. Nabízí to jako dar, jako směr cesty. Je to tedy možnost, kterou můžeme akceptovat nebo odmítnout. Strom života a strom smrti. Cesta života a cesta smrti. Ježíš - dárce života a Ježíš - vrah. Tato volba se stále opakuje v různým obměnách našeho života.

Kdysi jsem v Elementu měl třídílnou sérii Simple o tom, že víra není komplikovaná, ale jednoduchá záležitost. Říkali jsme, že Ježíš po nás v jádru chce jen tři věci, v tomto pořadí: Následovat, důvěřovat, poslouchat. Následováním začíná každý příběh víry v Ježíše. Jdeme za ním, chceme ho poznat. Nevíme všechno – vlastně bychom mohli říct, že spíše pochybujeme. Následovat ovšem můžeme i tehdy, když nevíme, když se ještě nechováme správně, když pochybujeme. Pochybnosti totiž nejsou a nikdy nebyly překážkou k víře, ale jejím nutným předpokladem. Opakem víry totiž nejsou pochyby, ale jistota. Pokud je nám vše úplně jasné, nepotřebujeme věřit – už máme jistotu. Víra není jistota. Víra – alespoň ta, kterou popisují autoři Bible – je totiž především důvěra. Víra v Ježíše je důvěra, že i když tomu všemu nerozumím, budu důvěřovat, že to se mnou myslí dobře. Budu důvěřovat, že mě má skutečně rád. Důvěřuji mu, že jeho moc nemá hranic, že je skutečným Pánem. Důvěra vzniká tehdy, když následuji a když mám s Ježíšem, kterého následuji, společné zážitky. Logicky pak přichází i třetí část – protože mu důvěřuji, beru vážně to, co říká. A když to beru vážně, zapracovávám jeho slova do svého života. To je logické vyústění důvěry – v poslušnost.

Když se nad tím zamyslíte, v každé této části se potřebuji rozhodnout a dokonce rozhodovat stále znovu. Je to vždy má volba. Jsem to já, který reaguje na pozvání k následování – rozhoduji se vydat na cestu, udělat první krok, možná se poprvé nějak modlit, možná požádat, aby se mi dal poznat. Jsem to já, který se rozhoduje důvěřovat – důvěru nelze nařídit, nebo si ji vynutit. Důvěru si lze pouze získat a jsem to já, kdo se rozhoduje „uvěřit“, tedy dát Ježíši důvěru. Jsem to já, který si volí poslušnost – v každém bodě své cesty je to mé rozhodnutí, zda chci brát Ježíše vážně a zda chci jeho slova zapracovat do svého života. Pokud mu důvěřuji, pak vím, že jeho zapracovaná slova mají sílu pomoci obstát v životních bouřích (Ježíš o tom jednou vyprávěl krásné podobenství – ten kdo zapracovává jeho slova do svého života je jako stavitel, který si postavil svou vilu na skále - když přišel příval a bouře, jeho dům měl pevné základy). Křesťanský život je plný rozhodování, zda přijmeme nebo odmítneme Boží cestu. Není to jen o začátku jeho cesty, ale je to životní styl volby správným směrem. Tolik křesťanů na začátku zvolilo následování, ale už mají mnohem větší problém věřit. Ještě větší problém mají naslouchat a poslouchat. To ovšem vyplývá z volby důvěřovat.

Apoštol Jan ocitoval starou křesťanskou báseň na začátku svého evangelia. Najdeme tam mimo jiné tyto skvosty (Jan 1:12): Ale těm, kteří ho přijali, dal právo být Božími dětmi – všem těm, kdo věří v jeho jméno. Co to znamená? Jan píše, že někteří lidé se stali Božími dětmi. Byli adoptování do Boží rodiny a do Božího příběhu. Kdo jsou ti lidé? Ti, kteří se rozhodli věřit (nebo důvěřovat), a ti, kteří se rozhodli přijmout. Matematicky bychom to mohli říct takto: Věřit + přijmout = stát se. To je nezbytnou součástí dobré zprávy podle Elementu: Bůh nás nechává volit. Když si zvolíme důvěru a když si zvolíme přijmout jeho dar, tehdy se stáváme Božími dětmi. A když se staneme Božími dětmi, do našeho srdce přijde extrémně důležitá kvalita. Je to hodnota, kterou svět nezná, protože ze světa nepochází. Co je to za hodnotu, ptáš se? To je dobrá otázka! Bude to naše poslední slovo, o kterém si povíme příště.

Tento díl seriálu CORE | Evangelium podle Elementu si můžete poslechnout na našich podcastech zde http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.

středa 11. října 2017

Evangelium podle Elementu | Řešení

Vítejte u třetího dílu seriálu CORE, kde prozkoumáváme evangelium podle Elementu, tedy „co v Elementu považujeme za jádro dobré zprávy“. V minulých dílech jsme si řekli, že prvním slovem musí být LÁSKA, což je  úplný základ Božího charakteru. Základní poselství tedy je: Bůh tě má rád! Opravdu, Bůh tě má rád. Nejsme však slepí. Nutně nás napadá, že jestli je Boží příběh příběhem lásky, proč necítíme více lásky okolo sebe? Musíme připustit těžkou a tvrdou realitu: Svět okolo nás je plný bolesti a zla. Druhým slovem je tedy ZLO. Což je trochu matoucí. Nemůžeme zpochybnit zlo okolo sebe, ale zároveň okolo sebe vidíme také různé střípky dobra a krásy. Klademe si pak otázku, jak může dobro a zlo koexistovat vedle sebe? Jsme-li upřímní, vidíme, že zlo prochází lidským srdcem. Naše srdce je, slovy biblických autorů, převrácené, nebo dokonce tvrdé jako kámen. Co s tím? Tak se dostáváme ke třetímu slovu našeho pevného základu, kterým je ŘEŠENÍ. Bůh nás totiž nechce nechat vláčet mezi dobrem a zlem. Chce nás zachránit a chce nám také dát autoritu a moc se zlu postavit a stát se místo toho někým, kdo je nástrojem dobra.

Co znamená, že Bůh má pro nás řešení? Znamená to, že vyřeší všechno zlo rázně hned teď? To bývá častá námitka, ale existuje důvod, proč je řešení komplikovanější a dlouhodobější. Samozřejmě by bylo nejjednodušší začít znovu: Jen zničit svět zla a všechny původce zla. Znáte to, někdy máte nějaký pracovní úkol nebo práci do školy a pořád se vám to nedaří. Napadá vás, že nejjednodušší by bylo to vymazat a začít znovu. Podobně to platí i se světem. Tak, proč Bůh neudělá prostě tvrdý reset? Proč neudělá restart? Z jednoduchého důvodu. Kvůli našemu prvnímu slovu. Bůh má tento svět a jeho obyvatele rád. Bůh si dává zdánlivě načas kvůli lásce. Většinu zla na světě (snad z výjimkou některých, i když ne všech, přírodních katastrof a některých nemocí) má totiž na svědomí sám člověk – má tedy Bůh zničit lidstvo jako činitele zla? Ano, máme tendenci říct, ale ať zničí jen ty horší, než jsme my sami. Zlo, které produkujeme my, nebo které jsme schopni způsobit, není tak závažné, jako zlo „tamtěch“ jiných. To ovšem neznamená, že Bůh nechává zlo jen tak bez povšimnutí. Udělal něco důležitého pro celý svět, udělal něco důležitého pro nás osobně, a má pro nás plán, který je jeho plánem řešení pro pokažený svět. Svět byl stvořen jako dobrý, nicméně se pokazil příchodem zla a hříchu. Bůh ho ovšem chce k dobrému světu zase vrátit a k tomu si chce použít tebe. Příběh lidstva je příběhem lásky, kde si Bůh získává důvěru a srdce vzbouřené lidské rasy, a přesně lidi, kteří jsou k němu nastaveni nepřátelsky si používá k tomu, aby proměnil svět k dobrému. Ale to trochu předbíhám.

Podíváme-li se pozorně dovnitř svého srdce, uvidíme v něm zvláštní napětí. Pavel ho shrnul do těchto slov (Římanům 7:15+18-19): Sám nerozumím tomu, co dělám; vždyť nedělám to, co chci, ale to, co nenávidím. (...) Vím totiž, že ve mně (to jest v mé tělesnosti) není nic dobrého. Chtít dobro, to umím, ale konat je už ne. Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci. Vsadil bych se, že mezi námi je dnes mnoho lidí, kteří by mohli Pavlova slova v plném rozsahu podepsat: Chceme dělat dobro, opravdu chceme. Snažíme se, ale zdá se, že navzdory tomu kapacita ke zlu nejenže nemizí, ale dokonce je silnější než snaha konat dobro. Stále se v nás pere pýcha, chtíč a chamtivost. Máme problém s hříchem. Aby bylo jasno. Hřích je slovo, které dneska nemá nikdo rád, a hlavně, během staletí toto slovo kompletně změnilo význam. Od původního „minutí se správného cíle“ se ze slova hřích stalo synonymum pro slovo „zločin“. Takže, zatímco kdysi byli hříšníci všichni lidé, kteří minuli Boží plán pro svůj život, dneska je hříšník někdo, kdo páchá skutečně odporné zlo: Možná násilník nebo terorista. Protože jsme v jádru slušní a spořádaní lidé, kteří zločiny nepáchají, za hříšníky se nikdo z nás nepovažuje. Což je škoda. Protože jen opravdový hříšník dokáže ocenit odpuštění hříchů

Všichni se přece míjíme cíle, a to nejen Božího, ale dokonce míjíme i vlastní cíle. Hřích je nebezpečný ne proto, že od začátku vypadá hrozně. Je nebezpečný proto, že vypadá jako skvělá volba, jako zábava, jako potěšení. Vypadá lákavě. Chutná sladce. Chápete, co mám na mysli? To je motiv, který popsal třeba autor Přísloví 27:7: Sytý i pláství medu pohrdá, hladovému se každá hořkost sladká zdá. Pokud máš hlad (jakýkoliv hlad – tělesný, duševní, finanční, sexuální, intelektuální) i hořkost se ti zdá slaďoučká. Hlad přehlušuje skutečný stav věcí. Nakonec to však většinou dopadne tak, jak popsal ničemníky jeden z Jobových přátel (Job 20:12-14): I když mu zlo chutná v ústech sladce, i když je chová pod jazykem, i když je vychutnává, nemá naspěch, i když je převaluje na patře, v útrobách mu ale ten pokrm zhořkne, promění se mu v hadí jed. Je to lidská zkušenost. Vypadalo to tak vábně, ale vyklubal se z toho jed. Právě proto, že je to univerzální lidská zkušenost, všechna různá náboženství nebo filozofie, a dokonce i politika, psychologie a sociologie se snaží najít způsob, jak se s tímto zklamáním vypořádat, na koho svalit vinu, jak popřít hořkou chuť, a tvářit se, že jsme v pohodě. Celý svůj život se stáváme stále lepšími v tom, jak se s takovým zklamáním vyrovnáváme. Každý po svém.

A tak není divu, že apoštol Pavel zoufale zvolal (Římanům 7:22-24): Ve svém nitru radostně souhlasím s Božím Zákonem, ale ve svých údech vidím jiný zákon, který bojuje proti zákonu mé mysli a činí mě zajatcem zákona hříchu, který je v mých údech. Jak ubohý jsem člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto smrtelného těla? Pavel si jasně uvědomoval, že je sám o sobě slabý vyřešit tu hlubokou brázdu mezi svou ochotou k dobru a skutečnou snahou dobro konat, a kapacitou ke zlu, které v něm spočívá bez ohledu na to, jak moc se snaží. Nakonec došel k důležitému mezníku, ke kterému dochází každý, kdo přijímá Boží řešení – došel k uvědomění, že je ubohý člověk. Předtím než ho v mysli odsoudíme jako nějakého negativistu, považte: Pavel byl velmi vzdělaný člověk, byl vážený a byl předním ve svém národě, byl uznávaný. Přesto tvrdí, že nakonec při pohledu dovnitř mu nezbylo než přiznat: Jsem ubohý člověk! Kdo mě zachrání? 

Jedním slovem dodává, co je zdrojem jeho záchrany, jeho naděje, jeho řešení (Římanům 7:25): Díky Bohu – on to udělá skrze Ježíše Krista, našeho Pána! Tohle je řešení, které Bůh pro nás připravil. Většina si myslí, že to hlavní o čem je víra, je dodržování nějakých pravidel a přikázání. Bůh však chce něco jiného. Chce, abys důvěřoval jeho Synu, který tě dokáže vysvobodit z otroctví hříchu. Proto hned pokračuje (Římanům 8:1): A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. V Kristu tě Bůh již neodsuzuje. Možná cítíš vinu za věci ve své minulosti. Ve své nejčistší podobě je vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Hanba říká, že protože mám mezery, jsem neakceptovatelný, ale milost říká, že i když mám mezery, jsem převzácný, protože v Kristu není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v něm! Pavel pokračuje (Římanům 8:2): Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. Hřích a smrt spolu úzce souvisí. Na jiném místě v tomtéž dopise Pavel tvrdí, že mzdou hříchu je smrt. Když zhřešíš, něco zemře. Zhřešíš-li ve svém manželství, vztah zemře. Zhřešíš-li ve svém podnikání, něco zemře. Zákon hříchu přináší smrt. Tento zákon byl překonán jiným zákonem. Praktický příklad: Když letíš letadlem, zmizí gravitace? Ne, zákon gravitace je stále stejný, ale jiný zákon překonává gravitační zákon.

Zákon, který překonává zákon smrti, je zákon Ducha. Co to je? Zákon Ducha je odpuštění a milost. Někdo z vás zabil vztah skrze hřích, cítili jsme se špatně, snažili jsme se to napravit, ale nic nedokáže uzdravit vztah tím, že jsme dobří. Jediný způsob je dostat od ublíženého povolení, jestliže se rozhodne tě nechat vztah napravit. Zákon Ducha říká, že Bůh se rozhodil pozvat tebe a mně zpátky do vztahu, ne založené na našem slibu to dodržet, ale na svém odpuštění a milosti. Jeho zákon překonává zákon smrti. Bůh ti říká: Náboženství tě dostalo přesně na místo, kde jsem tě chtěl mít: kde potřebuješ spasitele, a přesně to jsem udělal. Poslal jsem Spasitele. Římanům 8:3 Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na tomto těle odsoudil hřích. Co bylo pro zákon, pro náboženství, pro systémy, pro přikázání, pro naši dobrou a upřímnou snahu nemožné, to vykonal Bůh. Jak? Poslal nové pravidla? Ne, poslal svého Syna. Dilema každého náboženství je to, co udělám s mou minulostí. Boží odpověď je dar svého Syna. Ježíš se základem Božího řešení.


Ve chvílích bolesti a utrpení nás logicky napadá: Snaží se mě Bůh něčemu naučit? Kde je v mé bolesti? Proč ji vůbec dopouští? Má Bůh nějaký tajný a skrytý záměr se zlem v našem životě?“ Pokud chceš vědět, co si Bůh myslí o utrpení a zlu, stačí se podívat, co o zlu a utrpení říkal Ježíš, a ještě více na to, co s ním dělal. Když si já čtu evangelia, vidím tam Ježíše plného soucitu nad utrpením, vidím tam Ježíše rozhorleného nad zlem, vidím tam jeho slzy, lásku, přijetí. Vidím někoho, kdo nabízí opravdový život, v Janovi 10:10 říká: Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil; já jsem přišel, abyste měli život – život v plnosti. Proto můžeme znát Boží záměry a plány, proto si můžeme být jistí Božím charakterem, proto můžeme milovat Boha: Protože Ježíš! 

Ježíš je Spasitel, který nás zachraňuje od hříchu, smrti a ďábla. Už starozákonní prorok Izajáš předpověděl, že tohle Mesiáš udělá (Iz 53:5 ČEP): Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Vidíme tu tři věci pohromadě: Mesiáš zemřel za náš hřích, jeho jizvy nás uzdravily, a trestání snášel pro náš pokoj. Přesně to je Ježíšova odpověď na problém osobního zla: Odpouští hříchy, uzdravuje tělesné nemoci a uzdravuje naši utrápenou duši. K tomu přidává zaslíbení na uzdravení systematického zla. Ježíš totiž začal něco zcela nového, co vyústí v totální proměnu tohoto světa, kdy nesmrtelné pohltí smrtelné. K tomuto řešení zve také nás. Jenže, protože je láska, dává nám volbu jeho pozvání přijmout nebo odmítnout. Jak jeho volba vypadá, co obsahuje, a jak ji přijmout, o tom si povíme samozřejmě zase příště ve čtvrtém dílu seriálu CORE. Pro dnešek nám bude stačit vědět, že Božím řešením na pokažený svět je Ježíš.

Tento díl seriálu CORE | Evangelium podle Elementu si můžete poslechnout na našich podcastech zde http://element.cx/detail_audio.php nebo na iTunes zde http://bit.ly/13q8U9g.