pondělí 21. srpna 2017

10 | Křesťan čte Desatero | Klíče k Desateru

Zažil jsem to osobně několikrát. Mluvil jsem s někým o víře, a můj společník v rozhovoru mi řekl, že nepotřebuje nic moc dalšího slyšet, protože přece dodržuje Desatero, takže to má s Bohem v pořádku. Je to zvláštní, ale skutečně i v naší ateistické zemi hodně lidí slyšelo o Desateru, i když vlastně zpravidla netuší, co to přesně je, či co obsahuje. Nicméně, dokonce i ti, kteří všech deset přikázání nedokážou vyjmenovat, tvrdí, že žijí víceméně podle Desatera. Mají víceméně pravdu. Aniž by si to uvědomili – Desatero je totiž tak pevně vetkáno do etiky západního světa, kam se řadíme, že mnoho jeho prvků přejímáme automaticky. Což je trochu paradox. Mnoho lidí si dnes tvrdí, že jejich etika je sekulárního nebo nenáboženského původu – něco, co se prostě intuitivně vyvine, když máme správné podmínky. Zajímavé však je, že při bližším pohledu na obsah takové etiky zjistíme, že se jedná o mírné přepracování Mojžíšova Desatera s trochou Ježíše Nazaretského. Dokonce i lidé jako politický filozof a ateista Jurgen Habermas uznávají monumentální vliv Mojžíše a Ježíše – Západ byl podle nich formován spravedlností judaismu a soucitem křesťanství. „Rovnostářský universalismus, ze kterého prýští myšlenky svobody, lidských práv a demokracie, jsou přímým dědicem židovské etiky spravedlnosti a křesťanské etiky lásky. Do dnešního dne k tomu neexistuje alternativa.“ Navíc je důležitou historickou pravdou to, že se Desatero do naší kultury dostalo v křesťanské podobě. Myslím tím, že židovství Západ neobrátilo, to udělalo křesťanství. A kamkoliv se křesťané dostali, židovská písmo s učením Mojžíše, je následovalo. Židovské pozadí křesťanského světonázoru je nezbytné pro jakékoliv porozumění historie, ale mnohem více nás zajímá dopad Desatera na morální rozhodování.

O tom je totiž celá studie Desatera. Odpovídá na (zvlášť v dnešní době životně důležitou) otázku: Proč se snažit být dobrým? Jinými slovy, co je naše motivace pro volbu toho a ne onoho směru? Mnoho skeptických kritiků křesťanství odsuzuje náboženství, že jejich motivem pro konání dobra je uniknout věčnému trestu a/nebo získat věčné zisky. Jinými slovy, základem pro etiku je nebe a peklo. Samozřejmě, takový pohled je neúplný, je karikaturou náboženské motivace obecně a znevažuje křesťanskou motivaci konkrétně. Samozřejmě, že Bible skutečně vyhrožuje trestem za zlé chování a slibuje odměnu za chování dobré. Ale co je na tom vlastně špatného? Naše společnost přece tyto motivátory používá neustále. Například tím, že vyžaduje maximální povolenou rychlost třeba ve městě a trestá porušení tohoto pravidla. Obava z pokuty je přece důležitým faktorem pro dodržování rychlosti. Pamatujete si, když u nás zavedli bodový systém za prohřešky? Než lidem zhruba po dvou týdnech otrnulo a přestali mít strach ze zabavení řidičáku, po dva týdny všichni – a myslím tím doslova všechny – dodržovali přesně všechna pravidla. Bylo to neskutečné! Ale zamysleli jste se nad dodržováním pravidel někdy hlouběji? Většina z nás dodržuje rychlost a další pravidla (jako třeba přednost v jízdě) ne kvůli strachu z pokuty, ale z ohleduplnosti k ostatním řidičům, chodcům a dokonce i k cyklistům! Proto nás přece tolik rozčílí, když je někdo bezohledný a jezdí jako prase! (Omlouvám se čuníkům, kteří se obvykle za volantem chovají pěkně.) Většina z nás má v sobě zakořeněnou ohleduplnost – kde se ale vzala? Co je jejím etickým základem? A přesto – značky nemáme v podobě nápisu: „Prosím zpomalte, jinak zraníte další lidskou bytost!“ Ne. Jednoduché číslo na značce evokuje hrozbu trestu a je stručnou připomínkou správného chování ve společnosti.

Samotná motivace strachem z trestu a touhou po odměně by tedy nebyla sama o sobě špatná. V Bibli je tomu ovšem zcela jinak! Tyto touhy tam nejsou motivací ke konání dobra. Biblickým poselstvím je přímý opak – konání dobra tam vyplývá z faktu, že už jsi milován a vykoupen Všemohoucím. Říkáme tomu doktrína milosti, a najdeme ji v Bibli všude, dokonce i na začátku Desatera. Co je to tedy Desatero? Je to sbírka zákonů, které dal Mojžíš Izraeli jako nově osvobozenému národu, když si budoval svou identitu. Izraelité byli potomky Abraháma, ale poslední léta byli zotročeni v Egyptě jako nevolníci tvrdě pracující pro nelítostného faraona. Mojžíš v úžasném příběhu vyzval faraona, aby nechal jeho lid odejít, ten odmítl, a pak po sérii ran a neštěstí Egypťané doslova požádali Mojžíše a Izraelity, aby odešli. Po dramatickém odchodu se dostali k hoře Sinaj, kde Bůh povolal Mojžíše nahoru a dal mu zákony a pravidla a principy pro národ, který si neuměl vládnout sám. Tyto zákony najdeme v knihách Exodus, Leviticus, Numeri, a Deuteronomium. První zákony pak tvořilo deset základních přikázání, které byly něco jako jádro celého Zákona. Nicméně, co je pro nás důležité, jsou okolnosti, za kterých tyto přikázání byla Izraeli dána. Jsou totiž připomínkou Boží milosti, který je osvobodil ještě předtím než stačili naplnit jakékoliv přikázání. Proto Desatero (jak mu v češtině říkáme) začíná ujištěním vztahu a až pak požadavkem poslušnosti. Možná teď je nejlepší čas si celou pasáž přečíst. Exodus 20:1-17

Bůh promluvil všechna tato slova: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyvedl z Egypta, z domu otroctví. Neměj žádné bohy kromě mne. Nevytvářej si modly v podobě čehokoli nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Neklaň se jim a nesluž jim, neboť já Hospodin, tvůj Bůh, jsem Bůh žárlivě milující. Trestám nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kdo mě nenávidí, a prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kdo mě milují a zachovávají má přikázání. Neužívej jméno Hospodina, svého Boha, nadarmo, neboť toho, kdo by užil jeho jména nadarmo, Hospodin neponechá bez trestu. 

Pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil jej. 

Cti svého otce i matku, ať jsi dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh. Nezabíjej.  Necizolož. Nekraď. Nelži o svém bližním. Nezáviď svému bližnímu jeho dům. Nezáviď svému bližnímu jeho manželku, jeho otroka, jeho děvečku, jeho býka ani osla – nezáviď svému bližnímu vůbec nic.“

Je opravdu důležité, abychom neminuli počáteční pointu. Bůh označuje sebe za jejich Boha, který je vysvobodil dříve než jim říká cokoliv o tom, jak mají žít. Jinými slovy, nezískávají si jeho lásku tím, že něco pro něj dělají. Dělají pro něj něco proto, že je má rád a začal s nimi vztah tím, že je vysvobodil. Tohle je jedno z hlavních témat Bible, které se opakuje u proroků a pak v NZ u Ježíše i u apoštolů. Spasení není odměnou za poslušnost, je inspirací k poslušnosti. Jsi milován. Teď poslouchej. Echo tohoto principu vidíme také v každé dobré rodině. Pokud potkáme dítě, které cítí lásku jen tehdy, když splní úkoly od svých rodičů, všichni víme, že jejich vztah je nezdravý. Ale také je nám jasné, že v láskyplném vztahu existuje ochota k poslušnosti. Navíc, v biblické teologii milosti milost přikrývá naše provinění žít dobře a dává nám sílu k dobrému životu. Naše skutky tak jsou vděčnou odpovědí na Boží jednání s námi. Dnes se tedy podíváme na tři klíče, jak chápat Desatero, zejména v jeho křesťanské interpretaci.

(1) Ježíš přetlumočil Mojžíše. Desatero se do světa dostalo především skrze Ježíšovo učení. Od počátku to byla křesťanská interpretace Desatera, která ho vtiskla do základů našeho světa. Mohli bychom říct, že Ježíš Mojžíše proslavil. Koneckonců, Ježíš nepřišel zrušit jedno náboženství a začít jiné. On je naplněním Židovských Písem. Sám to řekl, a později to potvrdil apoštol Pavel, když napsal (Římanům 10:4): Kristus je totiž završením Zákona, aby byl ospravedlněn každý, kdo věří. Završení neimplikuje jen to, že se věci o Ježíši naplnily. Je to bohatší. Ježíš je závěrečnou scénou epického divadelního představení. Jeho život, učení, smrt a vzkříšení řeší napětí v příběhu, krystalizují příběh a směřují příběh k jeho zakončení. Aby spojení bylo ještě jasnější, Mojžíš sám předpověděl příchod proroka jako je on sám. Deuteronomium 18:15+18: Hospodin, tvůj Bůh, ti zprostřed tvých bratrů vzbudí proroka, jako jsem já – toho poslouchejte. (…) Zprostřed jejich bratrů jim vzbudím proroka, jako jsi ty. Vložím svá slova do jeho úst a on jim poví vše, co mu přikáži. Na konci, který byl napsán později, pravděpodobně v babylonském zajetí, pak editor připsal (34:10): V Izraeli už ale nepovstal prorok, jako byl Mojžíš, se kterým se Hospodin znal tváří v tvář. 

Tato zmínka samozřejmě vzbudila spekulace o tom, kdo to bude. V NZ je několik pasáží, kde první křesťané připisují tuto roli Ježíši. Mojžíš nám tedy nabídl melodii, a Ježíš je přetvořil v krásnou píseň, která zní dodnes. Ježíšovo tlumočení Mojžíše má pro nás ale také další zásadní momenty, jak chápat jednotlivá přikázání. Například instrukce druhého přikázání proti vytváření model se u Ježíše čte jako odmítnutí hromadění majetku jako formy uctívání bezpečí. Přikázání „nezabiješ“ Ježíš tlumočí v širším kontextu jako hněv a neochotu milovat bližního. 

(2) Desatero má dvě strany. Druhý klíč spočívá v chápání, že Desatero zahrnuje dvě roviny – symbolicky bylo Desatero Mojžíšovi dáno na dvou deskách. První čtyři přikázání jsou zaměřeny na vztah s Bohem. Dalších šest (které jsou ovšem popsány v méně slovech než první čtyři) se týkají vztahu s lidmi. Struktura Desatera se tedy dá shrnout do jednoduché věty: Cti Všemohoucího a měj péči o svého bližního. Tento dvojí přístup tvořil základní etiku Západní kultury. A není vůbec překvapivé, že když se Ježíše ptali na nejdůležitější přikázání (ze všech 613 obsažených v celém Zákoně), on místo jednoho zvolil odpověď se dvěma částmi: Miluj Boha a miluj bližního. Tato odpověď je v plném souladu se základním rozdělením Desatera. 

Zároveň nám říká, že pokud budeme dodržovat jen první část a ignorovat druhou, staneme se náboženskými pokrytci, kteří se snaží dělat radost Bohu, ale na lidi kašlou. Když ovšem budeme dodržovat jen druhou část a ignorovat první, budeme morálními agnostiky, kteří nevědí, na čem jejich základ stojí. Jinými slovy, když například tvrdíme, že každý člověk má stejnou vrozenou hodnotu a zaslouží si náš respekt, odkud toto tvrzení máme? V židovsko-křesťanském světonázoru je to jednoduché: Jsme stvoření k Božímu obrazu a odtud pramení naše hodnota. Ale když dáme Boha pryč, co je základem této myšlenky? Nevíme. Máme za to, že nás to instinktivně napadne, že to prostě ucítíme. Jenže, existuje hodně lidí, kteří to necítí (jak můžeme vidět v sérii různých teroristických a rasových útoků). Zkrátka chybí jim racionální základ etiky. 

(3) Vyznání svobody. Desatero se nepředstavuje zdaleka jako seznam povinností, ale mnohem více jako (slovy Johna Dicksona) jako „Vyznání svobody“. Kontext Zákona ukazuje, že Desatero přináší radost, požehnání a opravdový život. Je to cesta svobody. Možná nás mate samotné slovo zákon. Židovské slovo „tóra“ mnohem více ukazuje na instrukce, na směr, kterým si Bůh přeje, abychom se ubírali. (Proto je také „hřích“ minutí se cíle, tedy minutí se správného směru.) Svoboda v tomto smyslu nespočívá v tom, že si dělám, co chci (to, jak víme, nás spíše většinou něčím zotročí). Svoboda je moc stát se tím, pro co jsem byl stvořen. Svoboda má přímé spojení s nalezením identity a smyslu života. Když žijeme Božím způsobem, jsme v harmonii s jeho světem a s jeho záměrem pro náš život. A to je dobrým důvodem, abychom Desatero důkladně prozkoumali! 

středa 28. června 2017

Letniční hodnoty


Před několika měsíci jsem byl požádán redakcí časopisu Život v Kristu, abych napsal, co pro mě znamenají letniční hodnoty. Toto jsou mé odpovědi na jejich otázky, které pak vyšly v dubnu 2017.

Jaké jsou podle tebe letniční hodnoty a co pro tebe představují?

Záleží samozřejmě, na co se ptáme, když mluvíme o letničních hodnotách. Pokud mluvíme o originálním letničním hnutí na Azusa Street, pak hlavní letniční hodnotou bylo prolomení bariér. Zmocnění Ducha svatého se projevilo ve vytvoření církve, kde se prakticky poprvé v západním světě protnuly různé skupiny lidí, které byly (a někdy stále jsou) od sebe v církvích odděleny. Přesně podle slova apoštola Pavla (Ga 3:28), že v Kristu jsme jedno, ať už jsme Židem nebo Řekem (rasová bariéra), otrokem nebo svobodným (sociální bariéra), mužem nebo ženou (genderová bariéra); na Azusa Street se všechny tyto skupiny v církvi smísily. Bylo to poprvé v moderních dějinách církve, kdy v církvi a v jejím vedení byli běloši i černoši, muži i ženy, bohatí i chudí. To je největší dědictví Azusa Street a k tomu se musíme neustále vracet, protože přirozená tendence každé skupiny lidí je bariéry zase stavět.

Které z nich si myslíš, že je třeba zdůrazňovat (v naší církvi či v tvém sboru)?

Minulý rok jsem Azusa Street navštívil (viz obrázek), a při cestě tam (a při pohledu z okna auta) mi bylo zcela zřejmé, jak moc potřebujeme hodnotu prolamování bariér zase vidět v církvi zmocněnou Duchem svatým. V Elementu se snažíme na všech třech oblastech stále pracovat a neustále je zdůrazňovat. Díky Bohu máme v církvi lidi zhruba 15 národností, zmocňujeme k vedení a vyučování také ženy, a snažíme se vytvořit prostředí, kde sociální bariéry nehrají roli. Nemyslím si, že je možné církev bez bariér udržet dlouhodobě s otevřenou myslí bez moci Ducha svatého. Když On působí, důraz se přesouvá na charakter a na obdarování místo na pohlaví, sociální status nebo národnost či barvu kůže.

Které z nich se nám naopak udržovat daří?

Z těchto tří hodnot máme obecně v Apoštolské církvi nejmenší problém se sociální bariérou - prostě si nehrajeme jen na církev pro chudé nebo bohaté. Horší to už je s bariérou muži/ženy. Tam máme místní církve, které ženy ve vůdcovství a službě zmocňují, ale žel jich je více v kategorii ženy na pozici vedení a služby “trpěny”. Díky Bohu nemáme mnoho místních církví, kde by ženám nic nedovolily. U rasové bariéry je to specifické: drtiva většina naší země je homogenně česká, s občasnými výskyty Rómů. Jsem vděčný za všechny sbory, které jim slouží, a které je zapojují do služby a vedení. Církve ve větších městech, zejména tam, kde jsou mezinárodní komunity studentů nebo pracovníků, však stojí před výzvou, jak mohou tyto různé národy efektivně zasáhnout, zapojit, zmocnit a uvolnit ke službě a vedení.

pátek 19. května 2017

Slzy a smích

Podíval se na mě s upřímným otazníkem ve svých očích. Zrovna jsem dokončil přednášku o manželství pro studentskou organizaci působící na jedné pražské univerzitě, a po diskusi za mnou přišel a zeptal se mě: „Z přednášky to vypadá, že jste velmi racionální člověk. Což tedy ale vůbec nechápu – jak můžete věřit v Boha? Jak můžete jako inteligentní člověk věřit v Boha?“ Tohle je důležitá otázka, není-liž pravda? Zároveň ukazuje hluboké nepochopení základu křesťanství. Jak jistě víte, mnoho lidí si myslí, že křesťanství je něco jako nábožensko-eticko-morální systém. Myslí si, že vychází z touhy uspokojit Boha tím, že se budeme chovat slušně, svatě nebo zbožně (jakkoliv tomu říkáme). Zároveň si myslí, že k tomu musíme mít nějakou doprovodnou omáčku, nosný příběh, mýtus nebo pohádku, který nám tento morální imperativ může ustanovit. Proto – aspoň tak si to myslí – máme všechny ty příběhy nadpřirozené povahy nebo zázraky. Tomu mladému zvídavému muži jsem odpověděl: „Ano, jsem racionální člověk. Věřím v Boha z jednoho prostého důvodu: kvůli Ježíšovu vzkříšení z mrtvých. Křesťanství stojí a padá na této události, která má zázračnou povahu, a proto je neopakovatelná. Což je problém pro vědu, protože ta zkoumá věci pomoci testů a pokusů. Ale jak chcete otestovat historickou událost? Když se ale racionálně podíváme na hodnověrnost vzkříšení, nezbývá mi nic jiného, než se Bohu vzdát.“

Pokud je ovšem křesťanská víra nadpřirozené povahy, pak to znamená, že je mnohem víc než jen hodnotový a moralistický seznam a systém. Nejedná se jen o morální či filozofický základ životního stylu. Křesťanství není náboženství knihy, systému, dogmatu. Je to vzkříšená víra. Je to víra doufající v moc zmrtvýchvstání. Je to víra, která svou sílu, moc a etiku zakládá na faktu, že Bůh přivádí k životu to, co zemřelo. Jedná se doslova o nadpřirozenou víru, která má moc nás vnitřně proměnit a zajistit nám setkání se světem jiné dimenze. Právě z tohoto důvodu věříme, že moc Ducha svatého, která sestoupila na Ježíšovy následovníky – přesně ta moc, která Ježíše vzkřísila z mrtvých – má moc proměnit a zmocnit naše životy i dnes. Zmocnění a dotek jeho Ducha  je dostupný každému z nás, kdo Ježíše následujeme.

Když říkám, že křesťanství je nadpřirozená a proměňující víra, co to znamená v praxi? To je důležité. Jestli je víra nadpřirozená, můžeme očekávat působení Boha v našem životě – ať už ve formě vyslyšených modliteb, uzdravení, vysvobození, nasměrování. Můžeme očekávat, že se v našem životě budou dít zázraky - tedy doteky neviditelného světa do viditelného světa. Tyto zážitky, tyto zázraky, však nutně vzbuzují další otázky. Mělo by být normální je zažívat neustále? Některé církve si myslí, že ano. Dokonce podle množství zázraků (či řečech o zázracích - ty jsou, žel, častější než zázraky samotné) posuzují, kde je více Boha a kde je ho méně. Vím třeba o paní, která navštěvuje různé církve ve svém městě podle toho, kde cítí, že tam je zrovna dneska Bůh. Ale pokud bude zázrak normou, bude to stále ještě zázrak? Zázrak je z principu něco jedinečného a výjimečného - je to doslova střípek budoucího světa. 

Měli bychom se tedy za zázraky modlit? Autoři Nového Zákona popisují církev, která se modlí a kde Bůh dělá zázraky. Takže, jednoznačně ano. Znamená to tedy, že všichni prožijeme zázraky? Pokud to myslíme v širší rovině (mnoho se v našem životě děje zázračného, včetně života samotného), pak ano. Pokud v úzké rovině konkrétní jednotlivé události, pak ne. Zázrak v tomto úzkém významu bude vždy výjimkou z pravidla – jako něco jedinečného. Pak je tu ale těžší otázka: Znamená to, že když ke mně Bůh nepromluví, nebo mě neuzdraví, nebo mi zázračně nepomůže, že mě nemá rád tolik jako ty, kteří něco zažili? Přestože chápu emoci v této otázce, je nutné říct, že to, zda zažijeme zázrak nebo ne, není záležitost lidové magie – tedy rituálu, kterým si nakláníme Boha na svou stranu, kde je Bůh nucen udělat to, co chceme, a kde je to o nás – jak moc se modlíme, jak moc věříme, co všechno uděláme. Není to samozřejmě jednoduchá otázka – přál bych si, aby každý člověk zakoušel nadpřirozené Boží hnutí, ale zároveň chápu, že na této straně věčnosti se zdá více otázek než odpovědí. 

Rád bych ovšem, abychom se naučili očekávat, byli otevření, a zůstávali za všech okolností vděční. A přitom byli autentickou komunitou Božích následovníků. Co tím myslím? Autentická církev je komunita lidí, kteří prožívají Boží přítomnost všemi způsoby – ať už ji cítíme nebo ne. Proto je arogantní nesmysl, když někdo posuzuje, zda je v nějaké církvi více Boha a v jiné méně. Člověk, který tvrdí, že nějakou církev opustil Duch svatý, je nejen arogantní, ale nebezpečně balancuje na hraně rouhání proti Duchu svatému, před čímž Ježíš důrazně varuje. Vycházíme koneckonců z Ježíšových slov, že když se scházíme v jeho jménu, je uprostřed nás. Učinil si z nás svůj příbytek, jsme chrámem Ducha svatého. Duch svatý přebývá ve svém lidu. Činí z nás uctívače Ježíše. 

Znamená to, že budeme Boha cítit a vnímat všichni stejně? Nebo že zakusíme jeho moc všichni stejně? Nebo že nás všechny stejně povede? Nebo že kdo zázrak neprožije, že je na tom špatně a odpadá od víry v Boha? Určitě ne. Podíváme-li se do knihy Skutků a do historie rané církve, uvidíme tam obojí ve vzájemné koexistenci:
Uvidíme lidi, kteří zažili zázračná uzdravení i ty, kteří umírali v bolestech a nemocech. Uvidíme lidi, kteří prožívali jasné nasměrování Duchem svatým i ty, kteří životem jen tak prošli. Uvidíme hrdinné mučedníky, kteří zázračně umírali plní slávy i ty, kteří se pod nátlakem a strachem z mučení víry vzdali. Uvidíme lidi, kteří zažívali slavná vítězství i ty, kteří trpěli prohry. A co mě na církvi fascinuje, bylo to, jak k tomu přistupovali. Neshazovali ty, kteří nic zázračného neprožili a nevyvyšovali ty, kteří ano. Naučili se pracovat s oběma skupinami. A obě milovali. A tak během několika veršů od sebe máme příběh rané církve a zázračného vysvobození a nevysvobození z vězení. Je to fascinující příběh. Příběh Petra a Jakuba. Skutky 12:1-19: 

V té době král krutě napadl některé z těch, kdo patřili k církvi. Jakuba, bratra Janova, popravil mečem, a když viděl, že se to Židům líbí, rozhodl se zatknout i Petra. (Bylo to během Svátku nekvašených chlebů.) Když se ho zmocnil, dal ho zavřít do vězení a hlídat čtyřmi čtveřicemi vojáků. Po Velikonocích ho totiž chtěl předvést k veřejnému slyšení. Petr byl takto hlídán ve vězení, ale církev se za něj vroucně modlila k Bohu. 

Noc předtím, než ho chtěl Herodes předvést, spal Petr mezi dvěma vojáky, spoután dvěma řetězy, a stráže přede dveřmi hlídaly vězení. Vtom vedle něj stanul Hospodinův anděl a v cele zazářilo světlo. Udeřil Petra do boku a vzbudil ho: „Rychle vstávej!“ Řetězy mu spadly z rukou a anděl mu řekl: „Oblékni se a obuj.“ Když to udělal, anděl pokračoval: „Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ Petr ho následoval ven, ale nevěděl, že to s tím andělem je doopravdy; myslel si, že má vidění. Když minuli první i druhou stráž, přišli k železné bráně, která vedla do města, a ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli ven, přešli jednu ulici a vtom jej anděl opustil. 

Když Petr přišel k sobě, řekl si: „Teď vidím, že to bylo doopravdy! Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodovy ruky a ze všeho, co židovský lid očekával.“ Když to pochopil, šel do domu Marie, matky Jana Marka, kam se mnozí sešli k modlitbám. Petr zatloukl na dveře brány a přišla otevřít služka jménem Rhodé. Když poznala Petrův hlas, samou radostí neotevřela bránu, ale běžela dovnitř se zprávou, že Petr stojí před branou. Říkali jí: „Blázníš?!“ Když ale tvrdila, že je to pravda, řekli: „To musí být jeho anděl.“ 

Petr však nepřestával tlouci. Když konečně otevřeli a spatřili ho, byli ohromeni. Pohybem ruky je utišil a vyprávěl jim, jak ho Pán vyvedl z vězení. Potom řekl: „Povězte to Jakubovi a bratrům.“ Vyšel ven a zamířil jinam. Když se rozednilo, mezi vojáky vypukl nemalý rozruch nad tím, co se stalo s Petrem. Herodes ho marně hledal. Stráže nechal po výslechu popravit a odebral se z Judska do Cesareje, kde zůstal.
Když tento příběh čtete, nutně vás napadne: Co Jakub udělal špatně, že zemřel, kdežto Petr byl vysvobozen? Kdo ví, třeba ho neměli tak rádi a proto se za něj modlili méně. Takhle se církev ovšem neptala. Modlili se za něj víc, protože situace s Jakubem je překvapila. Herodes udeřil nečekaně a tvrdě. Brala jako fakt, že Petr stále ještě má nějaký úkol. Prožil zázrak proto, že mu Bůh dává ještě nějakou zodpovědnost. Pohodlí života nebyl ten důvod, proč byl Petr vysvobozen. Když na to přijde, o zhruba 20 let později je ukřižován v Římě, takže mučednické smrti stejně neutekl. Jde mi o to, že církev měla ve svém středy vždy ty vítězné i poražené, slabé i silné, pochybující i neochvějné. To se mi na církvi moc líbí, to na ni oceňuji. Autentická církev bude jásat s Petrem a děkovat Bohu za jeho vysvobození. A bude plakat nad Jakubem a s jeho příbuznými a děkovat Bohu za Jakubovu věrnost. Proto nás apoštol Pavel později vede v dopise Římanům 12:15, že máme plakat i smát se zároveň: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Ve svém středu budeme mít obě skupiny. Jen to je pravá církev, komunita přítomnosti ve všech rozměrech a situacích.


Chtěl bych, abyste se připravili: Bůh některým z vás pomůže zázračně. Některé možná uzdraví. Jiným dá nadpřirozené ujištění o směru, kam se máte vydat. Jiným dá slovo povzbuzení a proroctví. Ale někteří budou i nadále plakat. Někdo prožije vysvobození, jiný ne. Dohromady jsme ovšem církev, která má Boží přítomnost bez ohledu na to, co cítíš – je totiž založena na Ježíšově slibu. Buďte v očekávání, že se vás Bůh dotkne. Co když to bude právě tvůj den! Právě tvůj rok! Ale ať už něco prožiješ nebo ne, budeme plakat s tebou nebo se s tebou budeme smát. Protože církev je a vždy byla nadpřirozená komunita smíchu i pláče.