pátek 19. května 2017

Slzy a smích

Podíval se na mě s upřímným otazníkem ve svých očích. Zrovna jsem dokončil přednášku o manželství pro studentskou organizaci působící na jedné pražské univerzitě, a po diskusi za mnou přišel a zeptal se mě: „Z přednášky to vypadá, že jste velmi racionální člověk. Což tedy ale vůbec nechápu – jak můžete věřit v Boha? Jak můžete jako inteligentní člověk věřit v Boha?“ Tohle je důležitá otázka, není-liž pravda? Zároveň ukazuje hluboké nepochopení základu křesťanství. Jak jistě víte, mnoho lidí si myslí, že křesťanství je něco jako nábožensko-eticko-morální systém. Myslí si, že vychází z touhy uspokojit Boha tím, že se budeme chovat slušně, svatě nebo zbožně (jakkoliv tomu říkáme). Zároveň si myslí, že k tomu musíme mít nějakou doprovodnou omáčku, nosný příběh, mýtus nebo pohádku, který nám tento morální imperativ může ustanovit. Proto – aspoň tak si to myslí – máme všechny ty příběhy nadpřirozené povahy nebo zázraky. Tomu mladému zvídavému muži jsem odpověděl: „Ano, jsem racionální člověk. Věřím v Boha z jednoho prostého důvodu: kvůli Ježíšovu vzkříšení z mrtvých. Křesťanství stojí a padá na této události, která má zázračnou povahu, a proto je neopakovatelná. Což je problém pro vědu, protože ta zkoumá věci pomoci testů a pokusů. Ale jak chcete otestovat historickou událost? Když se ale racionálně podíváme na hodnověrnost vzkříšení, nezbývá mi nic jiného, než se Bohu vzdát.“

Pokud je ovšem křesťanská víra nadpřirozené povahy, pak to znamená, že je mnohem víc než jen hodnotový a moralistický seznam a systém. Nejedná se jen o morální či filozofický základ životního stylu. Křesťanství není náboženství knihy, systému, dogmatu. Je to vzkříšená víra. Je to víra doufající v moc zmrtvýchvstání. Je to víra, která svou sílu, moc a etiku zakládá na faktu, že Bůh přivádí k životu to, co zemřelo. Jedná se doslova o nadpřirozenou víru, která má moc nás vnitřně proměnit a zajistit nám setkání se světem jiné dimenze. Právě z tohoto důvodu věříme, že moc Ducha svatého, která sestoupila na Ježíšovy následovníky – přesně ta moc, která Ježíše vzkřísila z mrtvých – má moc proměnit a zmocnit naše životy i dnes. Zmocnění a dotek jeho Ducha  je dostupný každému z nás, kdo Ježíše následujeme.

Když říkám, že křesťanství je nadpřirozená a proměňující víra, co to znamená v praxi? To je důležité. Jestli je víra nadpřirozená, můžeme očekávat působení Boha v našem životě – ať už ve formě vyslyšených modliteb, uzdravení, vysvobození, nasměrování. Můžeme očekávat, že se v našem životě budou dít zázraky - tedy doteky neviditelného světa do viditelného světa. Tyto zážitky, tyto zázraky, však nutně vzbuzují další otázky. Mělo by být normální je zažívat neustále? Některé církve si myslí, že ano. Dokonce podle množství zázraků (či řečech o zázracích - ty jsou, žel, častější než zázraky samotné) posuzují, kde je více Boha a kde je ho méně. Vím třeba o paní, která navštěvuje různé církve ve svém městě podle toho, kde cítí, že tam je zrovna dneska Bůh. Ale pokud bude zázrak normou, bude to stále ještě zázrak? Zázrak je z principu něco jedinečného a výjimečného - je to doslova střípek budoucího světa. 

Měli bychom se tedy za zázraky modlit? Autoři Nového Zákona popisují církev, která se modlí a kde Bůh dělá zázraky. Takže, jednoznačně ano. Znamená to tedy, že všichni prožijeme zázraky? Pokud to myslíme v širší rovině (mnoho se v našem životě děje zázračného, včetně života samotného), pak ano. Pokud v úzké rovině konkrétní jednotlivé události, pak ne. Zázrak v tomto úzkém významu bude vždy výjimkou z pravidla – jako něco jedinečného. Pak je tu ale těžší otázka: Znamená to, že když ke mně Bůh nepromluví, nebo mě neuzdraví, nebo mi zázračně nepomůže, že mě nemá rád tolik jako ty, kteří něco zažili? Přestože chápu emoci v této otázce, je nutné říct, že to, zda zažijeme zázrak nebo ne, není záležitost lidové magie – tedy rituálu, kterým si nakláníme Boha na svou stranu, kde je Bůh nucen udělat to, co chceme, a kde je to o nás – jak moc se modlíme, jak moc věříme, co všechno uděláme. Není to samozřejmě jednoduchá otázka – přál bych si, aby každý člověk zakoušel nadpřirozené Boží hnutí, ale zároveň chápu, že na této straně věčnosti se zdá více otázek než odpovědí. 

Rád bych ovšem, abychom se naučili očekávat, byli otevření, a zůstávali za všech okolností vděční. A přitom byli autentickou komunitou Božích následovníků. Co tím myslím? Autentická církev je komunita lidí, kteří prožívají Boží přítomnost všemi způsoby – ať už ji cítíme nebo ne. Proto je arogantní nesmysl, když někdo posuzuje, zda je v nějaké církvi více Boha a v jiné méně. Člověk, který tvrdí, že nějakou církev opustil Duch svatý, je nejen arogantní, ale nebezpečně balancuje na hraně rouhání proti Duchu svatému, před čímž Ježíš důrazně varuje. Vycházíme koneckonců z Ježíšových slov, že když se scházíme v jeho jménu, je uprostřed nás. Učinil si z nás svůj příbytek, jsme chrámem Ducha svatého. Duch svatý přebývá ve svém lidu. Činí z nás uctívače Ježíše. 

Znamená to, že budeme Boha cítit a vnímat všichni stejně? Nebo že zakusíme jeho moc všichni stejně? Nebo že nás všechny stejně povede? Nebo že kdo zázrak neprožije, že je na tom špatně a odpadá od víry v Boha? Určitě ne. Podíváme-li se do knihy Skutků a do historie rané církve, uvidíme tam obojí ve vzájemné koexistenci:
Uvidíme lidi, kteří zažili zázračná uzdravení i ty, kteří umírali v bolestech a nemocech. Uvidíme lidi, kteří prožívali jasné nasměrování Duchem svatým i ty, kteří životem jen tak prošli. Uvidíme hrdinné mučedníky, kteří zázračně umírali plní slávy i ty, kteří se pod nátlakem a strachem z mučení víry vzdali. Uvidíme lidi, kteří zažívali slavná vítězství i ty, kteří trpěli prohry. A co mě na církvi fascinuje, bylo to, jak k tomu přistupovali. Neshazovali ty, kteří nic zázračného neprožili a nevyvyšovali ty, kteří ano. Naučili se pracovat s oběma skupinami. A obě milovali. A tak během několika veršů od sebe máme příběh rané církve a zázračného vysvobození a nevysvobození z vězení. Je to fascinující příběh. Příběh Petra a Jakuba. Skutky 12:1-19: 

V té době král krutě napadl některé z těch, kdo patřili k církvi. Jakuba, bratra Janova, popravil mečem, a když viděl, že se to Židům líbí, rozhodl se zatknout i Petra. (Bylo to během Svátku nekvašených chlebů.) Když se ho zmocnil, dal ho zavřít do vězení a hlídat čtyřmi čtveřicemi vojáků. Po Velikonocích ho totiž chtěl předvést k veřejnému slyšení. Petr byl takto hlídán ve vězení, ale církev se za něj vroucně modlila k Bohu. 

Noc předtím, než ho chtěl Herodes předvést, spal Petr mezi dvěma vojáky, spoután dvěma řetězy, a stráže přede dveřmi hlídaly vězení. Vtom vedle něj stanul Hospodinův anděl a v cele zazářilo světlo. Udeřil Petra do boku a vzbudil ho: „Rychle vstávej!“ Řetězy mu spadly z rukou a anděl mu řekl: „Oblékni se a obuj.“ Když to udělal, anděl pokračoval: „Vezmi si plášť a pojď za mnou.“ Petr ho následoval ven, ale nevěděl, že to s tím andělem je doopravdy; myslel si, že má vidění. Když minuli první i druhou stráž, přišli k železné bráně, která vedla do města, a ta se jim sama od sebe otevřela. Vyšli ven, přešli jednu ulici a vtom jej anděl opustil. 

Když Petr přišel k sobě, řekl si: „Teď vidím, že to bylo doopravdy! Pán poslal svého anděla a vytrhl mě z Herodovy ruky a ze všeho, co židovský lid očekával.“ Když to pochopil, šel do domu Marie, matky Jana Marka, kam se mnozí sešli k modlitbám. Petr zatloukl na dveře brány a přišla otevřít služka jménem Rhodé. Když poznala Petrův hlas, samou radostí neotevřela bránu, ale běžela dovnitř se zprávou, že Petr stojí před branou. Říkali jí: „Blázníš?!“ Když ale tvrdila, že je to pravda, řekli: „To musí být jeho anděl.“ 

Petr však nepřestával tlouci. Když konečně otevřeli a spatřili ho, byli ohromeni. Pohybem ruky je utišil a vyprávěl jim, jak ho Pán vyvedl z vězení. Potom řekl: „Povězte to Jakubovi a bratrům.“ Vyšel ven a zamířil jinam. Když se rozednilo, mezi vojáky vypukl nemalý rozruch nad tím, co se stalo s Petrem. Herodes ho marně hledal. Stráže nechal po výslechu popravit a odebral se z Judska do Cesareje, kde zůstal.
Když tento příběh čtete, nutně vás napadne: Co Jakub udělal špatně, že zemřel, kdežto Petr byl vysvobozen? Kdo ví, třeba ho neměli tak rádi a proto se za něj modlili méně. Takhle se církev ovšem neptala. Modlili se za něj víc, protože situace s Jakubem je překvapila. Herodes udeřil nečekaně a tvrdě. Brala jako fakt, že Petr stále ještě má nějaký úkol. Prožil zázrak proto, že mu Bůh dává ještě nějakou zodpovědnost. Pohodlí života nebyl ten důvod, proč byl Petr vysvobozen. Když na to přijde, o zhruba 20 let později je ukřižován v Římě, takže mučednické smrti stejně neutekl. Jde mi o to, že církev měla ve svém středy vždy ty vítězné i poražené, slabé i silné, pochybující i neochvějné. To se mi na církvi moc líbí, to na ni oceňuji. Autentická církev bude jásat s Petrem a děkovat Bohu za jeho vysvobození. A bude plakat nad Jakubem a s jeho příbuznými a děkovat Bohu za Jakubovu věrnost. Proto nás apoštol Pavel později vede v dopise Římanům 12:15, že máme plakat i smát se zároveň: Radujte se s radujícími, plačte s plačícími. Ve svém středu budeme mít obě skupiny. Jen to je pravá církev, komunita přítomnosti ve všech rozměrech a situacích.


Chtěl bych, abyste se připravili: Bůh některým z vás pomůže zázračně. Některé možná uzdraví. Jiným dá nadpřirozené ujištění o směru, kam se máte vydat. Jiným dá slovo povzbuzení a proroctví. Ale někteří budou i nadále plakat. Někdo prožije vysvobození, jiný ne. Dohromady jsme ovšem církev, která má Boží přítomnost bez ohledu na to, co cítíš – je totiž založena na Ježíšově slibu. Buďte v očekávání, že se vás Bůh dotkne. Co když to bude právě tvůj den! Právě tvůj rok! Ale ať už něco prožiješ nebo ne, budeme plakat s tebou nebo se s tebou budeme smát. Protože církev je a vždy byla nadpřirozená komunita smíchu i pláče.

čtvrtek 4. května 2017

Element Retreat | Cesta odpuštění

Poznámka na úvod: Přidávám slíbené poznámky ze semináře o odpuštění, který jsem měl na Element Retreatu. Většina poznámek pochází a je inspirována knihou jihoafrického biskupa Desmonda Tutua s názvem Kniha odpuštění, kterou také velmi doporučuji k četbě a studiu. Ještě se pár kusů dá sehnat i českého vydání.

Téma odpuštění je velmi důležité – řeší totiž způsob, jak budeme žít na této zemi. Většina křesťanů jistě velmi dobře zná příběh Petrovy otázky ohledně odpuštění (Matouš 18:21-35):

Tehdy k němu přistoupil Petr a řekl: „Pane, kolikrát proti mně může můj bratr zhřešit a já mu mám odpustit? Sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Neříkám ti, že sedmkrát, ale sedmasedmdesátkrát.

Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty. A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven. Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh. Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: ‚Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!‘ Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít. 

Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: ‚Zaplať, co dlužíš!‘ Ten padl na kolena a prosil ho: ‚Měj se mnou strpení a zaplatím ti!‘ On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží. Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo. 

Jeho pán ho tedy zavolal. ‚Ty zlý služebníku!‘ řekl mu. ‚Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil. Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!‘ Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh. Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru.“

Deset tisíc hřiven bylo ekvivalentem 340 tun stříbra, sto denárů 4 měsíční mzdy dělníka. Tady vidíme, jak obří nepoměr to byl. Ten velký dluh nemohl být splacen, přesto tento sluha není ochoten odpustit mnohonásobně menší částku, a nakonec se dostává do vězení.

Všem je nám jasné, že odpuštění je velmi důležité. Přesto někdy tápeme o tom, co doopravdy je, a hlavně jak můžeme odpustit. První věc, kterou si musíme říct je fakt, že odpuštění není pocit.
  •        Odpuštění není známkou pasivity nebo slabosti.
  •        Odpuštění není bránění spravedlnosti.
  •        Odpuštění nás nezbaví vzpomínek.
  •        Odpuštění neodstraňuje následky přestoupení.
  •        Odpuštění automaticky neobnovuje důvěru.
  •        Odpuštění nevede vždy ke smíření.
  •        Odpuštění není vždy rychlý proces.

Neexistuje nic, co by člověk nemohl odpustit, a není nikdo, kdo by si odpuštění nezasloužil. Vždy jsem na křižovatce: Mohu odpustit nebo se pomstít. Lidé jsou vynalézaví ve způsobu ubližování druhým a dokážou najít stovky důvodů, jimiž své jednání ospravedlní. Skutečnost, že máme sklony k agresi nás ovšem ke mstě neopravňuje ani ji morálně neospravedlňuje. Člověk si myslí, že pomsta přinese zadostiučinění nebo úlevu, ale jen zřídka kdy tomu opravdu je.

Odpuštění může trvat dlouho, ale před každou cestou se člověk musí odhodlat k prvnímu kroku. Lidé, kteří odpouštějí, jsou zdravější, a žijí lepší život. Nabídneš-li odpuštění jako laskavost, shodíš řetězy, které tě poutají k provinilci a osvobodíš svou budoucnost.

Žádný člověk ale není trvale jen v táboře provinilců a žádný není pořád mezi oběťmi. Lidé se nerodí s nenávistí vůči druhým, ale dokáži se to rychle naučit. Děti nesní o tom, že vyrostou a stanou se násilníky nebo vrahy a přitom každý násilník a vrah byl kdysi dítětem.

Uzdravení vyžaduje poctivé zúčtování – Ježíš sám si po vzkříšení nezahojil rány od hřebů – aby je mohl ukázat.
Odpuštění neznamená, že viníkovi neřekneme, co jsme vytrpěli. Hanebné jednání musíme vystavit světlu pravdy. Pozvánka k odpuštění je pozvánka k hledání provinilcovy lidskosti. Odpustíme-li, uznáme, že nebýt Boží milosti, i my bychom mohli těžce chybovat. Odsuďme zavrženíhodné jednání, ale nezříkejme se naděje, že se pachatelé i těch nejodpornějších skutků změní. Naději se změnit mají i největší zločinci a každý má v sobě něco dobrého – původní střípky dobra Božího obrazu.

Čtyři fáze | Vyprávění příběhu
Vyprávění příběhů v rodině jsou důležitou součástí vyrovnávání se s traumaty - máme totiž explicitní a implicitní paměť. Řekněte pravdu – zabraňuje předstírání, že se nic nestalo. Začněte fakty. Když mlčíme, riskujeme, že se trauma prohloubí – ze studu nebo strachu z toho udělá tajemství, zůstane svázán s traumatem a nepřestane se cítit jako oběť. Rozhodněte se komu vyprávět (rozhovor s kajícím se viníkem). Buďte opatrní, pokud chcete mluvit s viníkem. Musíme si uvědomit, že on sám se nevidí jako lotr, ale jako hrdina. Případně můžete napsat dopis. Při poslouchání nezpochybňujte fakta, nevyslýchejte, vytvořte atmosféru bezpečí, uznejte, co se stalo, vciťte se do bolesti druhého. Veřejné vyprávění příběhu a útěcha, která z toho plyne.

Čtyři fáze | Pojmenování bolesti
Když se začneme uzdravovat, přestaneme být svým příběhem posedlí a vybíráme si, kdy se o něj znovu podělíme. Nemůžeme potlačit nebo umlčet své pocity – musíme být schopni vyjmenovat bolest, která v nás dříme. Nejsnazší bývá pojmenovat fyzickou bolest. Je zjevná a hmatatelná. Pojmenování psychické bolesti je těžší, může narušit pocit bezpečí, připravit nás o sebevědomí a sebeúctu a vzbudit strach z pohrdání. Postihne-li nás ztráta, začneme truchlit. Zármutek hraje důležitou roli. Má několik fází, kterou jsou pro udravení důležité: Popírání, Hněv, Smlouvání, Deprese, Smíření. Naděje je ve smíření a přijetí skutečnosti. Jak potvrdit bolest: Poslouchejte. Nevymlouvejte bolest. Nesnižujte ztrátu. Nenabízejte rady. Nereagujte vyprávěním o vlastní ztrátě a smutku. Nechce si to pro sebe. Ukažte lásku a pochopení. Projevte porozumění a nabídněte útěchu. Ideální je, když se viník kaje, ale málokdy žijeme v ideálním světě. Můžete si promluvit s někým důvěryhodným.

Čtyři fáze | Odpuštění
Promíjení drobných křivd – pokud to děláte, máte praxi a je vám lehčeji odpustit vážné prohřešky. Slova „Odpouštím ti“ jsou těžká vyslovit a ještě těžší je to myslet upřímně. Odpuštění je volba – v příběhu života se díky němu staneme z oběti hrdinou. Když jsme schopni vyprávět jiný příběh, máme jistotu, že se uzdravujeme.

Čtyři fáze | Obnova nebo ukončení vztahu
Až odpustíte, čeká vás ještě jeden krok . vztah s dotyčným člověkem obnovíte nebo ukončíte – musíte si vybrat, co se vztahem uděláte. Jestliže vztah obnovíme, sklidíme ovoce, jež dozrálo díky odpuštění. Nejde o spravení vztahu. Nevytvoříme kopii toho, co jsme měli předtím, než nám viník ublížil, ale vztah nový. Důležitou součástí je přijmout svůj díl odpovědnosti. Ukončení znamená, že dotyčnému nepřejeme nic zlého a pouze nedovolíte, aby nadále dlel ve vašich myšlenkách a srdcích. U obnovy nepředstíráme, že se nic nestalo. Píšeme jinou kapitolu knihy.

Omluva je známkou síly
Omluvou vracíte sebeúctu člověku, jemuž jste ji vzali. Uznáváte, že jste mu ublížili a berete na sebe zodpovědnost. Vyznávání znamená přiznat, že jsme něco udělali špatně, nebo jsme neudělali něco, co jsme udělat měli. Pokání znamená, že se vědomě odvracíme od zlého a začínáme jednat správně. Podle Garyho Chapmana má však omluva různé formy:
  •      Vyjádření lítosti (je třeba říct, co má být prominuto)
  •      Převzetí zodpovědnosti (je třeba říct, co jsem udělal za chybu)
  •      Odškodnění (náhrada je především ujištěním, že na vztahu a lásce se nic nezměnilo)
  •      Upřímné vyjádření touhy po změně vlastního chování (konkrétní plán, který brání opakování špatného jednání)
  •      Prosba o odpuštění (žádost o nový start)

úterý 18. dubna 2017

Polopravdy | Řídím se svým svědomím (a mám v tom pokoj)

Jak nám všem je zřejmě velmi dobře známo, křesťané nejsou imunní vůči teologickým polopravdám (tedy vůči tvrzením o Bohu, která jsou pravdivá jen zdánlivě), které pochází z nějakého kázání, článku nebo knihy, nebo v dnešní době tak populárního hledání pravdy na internetu. Nemám nic proti internetu, ale při hledání pravdy je to ten nejhorší nástroj: Web snese všechno, bez ověřování, často anonymně a bez jakýchkoliv podkladů nabízí tvrzení, které znějí tak správně a přitom jsou tam špatně. Jediným lékem je promýšlení tvrzení až do důsledků. Málokterá polopravda je tak ilustrační celému principu polopravdy jako naše dnešní tvrzení, které jsem v různých obměnách slyšel opravdu hodně – většinou, když se někdo rozhodl udělat nějakou hloupost nebo nesprávné rozhodnutí, ale při konfrontaci na to odvětil: „Mám v tom pokoj.“ Jinými slovy, svědomí mě netíží, takže se chovám podle něho. Tedy: Řídím se svým svědomím (a mám v tom pokoj).

V angličtině se někdy používá fráze Let the conscience be your guide, což je přesně přeloženo: Ať je svědomí tvým průvodcem. Tuto frázi rozšířil zpěvák Marvin Gaye na svém debutovém albu v roce 1961. Je to chytlavé. Nemusíme se totiž řídit žádnými předpisy a zákony – moje vlastní svědomí je mým nejlepším průvodcem! Krásně to vyjadřuje ducha šedesátých let a jejího odmítnutí autorit (od rodičů, přes školu, církev, i stát). Pokud mi to svědomí dovolí, proč bych se tím neřídil? Nikdo mi nemusí říkat, co je správné, sám to moc dobře vím! Jsem sám sobě svým pánem. Pro individualistickou duši moderního člověka Západu to zní jako základní a předpokládaná mantra! Nechám se vést hlasem svého srdce! 

Křesťanům tento koncept zní fantasticky. Srdce je v Bibli frekventované téma, svědomí také, takže proč se tím neřídit? Mnohé z nás učili, že svědomí je něco jako jazyk ducha, Bohem daný dar, indikátor a ukazatel dobra a zla. Když stojíme před etickým nebo morálním dilematem, obrátíme se ke svému srdci, ke svému svědomí. Když v tom máme pokoj (ve smyslu absence viny), usoudíme, že je to v pohodě. Máme v tom pokoj. Jinak by nám přece svědomí jasně řeklo, že to není v pořádku. Nepíše snad Jan ve svém dopise (1. J 3:21), že jestliže nás srdce neodsuzuje, máme k Bohu smělou důvěru? Když tedy budu v něčem, co chci udělat pokoj, a svědomí mě nebude obviňovat, pak se nemohu splést, ne? To je ovšem hluboké nepochopení toho, jak svědomí pracuje.

Každý vedoucí v církvi totiž zná lidi, kteří za nimi přicházejí s problémy, které chtějí řešit, a když probíráte jejich příběh, často dokážete lokalizovat nějaký moment rozhodnutí, které bylo pochybné: Šli do vztahu, o kterém věděli, že je Bůh nepožehná, nebo rovnou do škodlivých a toxických vztahů, začali byznys, který jim potenciálně navrtal rodinu a přátele, koupili si něco na splátky, i když věděli, že se nevymanili ze včerejších dluhů, pustili se do sexuálních dobrodružství přes varování svých přátel, a tak dále – seznam je nekonečný. Pak se to nepovedlo, pak se to zhroutilo, pak se to pokazilo, a oni sedí u mě na pohovce a chtějí slyšet zázračnou radu, která jim pomůže ze všech potíží. Někteří – ti duchovnější – přímo žádají, abych se modlil k Bohu, jestli pro ně nemá nějaké konkrétní slovo. Proroctví. Zjevení. Poslouchám je a nejsem si nikdy úplně jistý, jestli to myslí vážně. Většina totiž tvrdí, že neudělali něco špatného nebo chybného, protože v tom měli pokoj. Měli na to svědomí. Nic je neodsuzovalo. Byli v pohodě. Nechápou, že se to teď zhroutilo. 

Tak, co se vlastně stalo? Jde o to, že si spletli funkci svědomí.

Mnozí z nás si představuji svědomí jako duchovní teploměr. Tady na obrázku máte příklad teploměru. Dnes bychom samozřejmě mohli použít nějaký digitální teploměr, ale tenhle klasický se mi líbí, protože tam vidíme sloupek rtuti, který stoupá nebo klesá. Teplotu tak vidíme doslova vizuálně. Myslíme si, že svědomí nám v každé situaci stejně vizuálně definuje morální teplotu našeho rozhodnutí. Ucítíme-li teplo, víme, že je to správné. Srdce nás hřeje. Máme pokoj a slunce v duši. Je tady malý problém. Takhle svědomí nepracuje. 



Svědomí není teploměr, je to termostat. To je velký rozdíl. Termostat míváte na svých radiátorech. Termostat vám nedefinuje horké a studené. Termostat pouze reflektuje naší definici horka a studena. Nastavujeme jej ovšem tak, jak to máme rádi. Jinými slovy, termostat bude ukazovat takovou teplotu, jakou si přejeme. Nastavení termostatu způsobí, že ucítíme hřejivé pocity pokoje. Termostat způsobí, že v tom máme úplný pokoj. Termostat tedy odpovídá naší definici teploty. 



Naše svědomí funguje podobně. Je to duchovní termostat, který nastavujeme tak, jak jsme se rozhodli. Naše hodnoty, které nastavíme dovnitř ovlivní, kdy se svědomí ozve (a odsoudí nás) a kdy je naopak ticho (pokoj). Jinými slovy, svědomí nám neříká, že porušujeme Boží standardy. Říká nám, kdy porušujeme své vlastní standardy. Svědomí je tedy nástrojem pro uplatňování naších vlastních hodnot, kterým věříme. Není to univerzální nástroj pravdy. To vysvětluje, proč někdy vrahové netrpěli pocitem viny. Dává nám to světlo do myšlení nacistických zločinců, které „svědomí netrápilo a měli ve svém konání pokoj.“

Svědomí funguje jako náš vlastní vnitřní soudce. Jenže, podobně jako termostat, jaké hodnoty nastavíme, jakou teplotu svého chování zvolíme, takové výsledky budeme ve své morálce a chování mít. V té pasáží, kterou jsme si četli, kde Jan píše o srdci, které nás neodsuzuje, píše v kontextu toto (1. J 3:20-21): Kdyby nás odsuzovalo naše vlastní srdce, co teprve Bůh, který je větší než naše srdce a ví všechno! Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme k Bohu smělou důvěru… Jan tady jasně odděluje odsouzení našich vlastních skutků svým srdcem, ale zároveň píše, že Bůh je větší než naše srdce, a ví všechno. Je tedy možné, že nás srdce neodsuzuje a přesto může mít Bůh problém s našimi rozhodnutími. Jsou to dvě veličiny. 

Apoštol Pavel například, podle svých vlastních slov, jako náboženský zélota pronásledoval církev, protože ji považoval za nebezpečnou sektu. Později tvrdil, že tak činil s čistým svědomím. Přesto, po své konverzi ke křesťanství toto chování označil za těžký hřích. Co se stalo? Pavlovo svědomí se nezměnilo, ale jeho standardy, které upravovaly nastavení jeho svědomí ano. Jeho svědomí bylo původně nastaveno do módu, že zabíjet lidi jiné víry jako služba čistotě svému náboženství dělá Bohu radost, ale po svém obrácení následuje standard, že Bůh aktivně hledá ztracené lidi, jakými byl on sám. Člověk, který pro čistotu náboženství je ochotný zabíjet, najednou tvrdí, že Bůh nejen miluje všechny lidi, ale všechny lidi také chce zachránit.

Klíčem k používání svědomí je tak najít, co jsou opravdové Boží standardy pro náš život. Tady se samozřejmě můžeme vrátit zase zpátky k Janovi a můžeme dokončit celou pasáž. 1. Jan 3:20-23: Kdyby nás odsuzovalo naše vlastní srdce, co teprve Bůh, který je větší než naše srdce a ví všechno! Milovaní, jestliže nás srdce neodsuzuje, máme k Bohu smělou důvěru a přijímáme od něj vše, oč prosíme, neboť dodržujeme jeho přikázání a děláme, co se mu líbí. A to je to jeho přikázání: abychom věřili jménu jeho Syna Ježíše Krista a milovali jedni druhé, jak nám přikázal. Pokud bychom milovali jedni druhé, jak nám přikázal (Ježíš před svým ukřižováním svým následovníkům řekl, že určil nové přikázání, podle kterého se mají řídit, a to milovat tak, jak miloval on), a láska by byla základním standardem našeho svědomí, pak by svědomí bylo skutečně cenným nástrojem.

Problém se svědomím je ten, že není lepší než data, která do něho vkládáme. Svědomí je totiž lehké resetovat a upravit podle jiných hodnot. Když láska není základem našich hodnot, pak nás svědomí může přestat po chvíli bolet. Přestaneme být citliví na sobeckost. Svědomí má totiž schopnost vytvářet mozoly. Díky mozolům můžeme hrát na kytaru nebo běhat hodiny bez obvyklé citlivosti na bolest. Zmozolovatělé svědomí je ovšem problém. Necítíme sice nic, ale zaměňujeme ticho za pokoj. Proto Jakub píše, že nic nemáme, protože Boha nežádáme, a když už ho v modlitbě o něco žádáme, jde nám sobecky jen o nás – chceme jen naplnit naši žádostivost. Bez lásky se svědomí stane jedním velkým mozolem. 

Navíc, aby to nebylo tak jednoduché, hodnotíme svůj pokoj podle jiných lidí. Vždyť kolikrát jsme si řekli, nebo chtěli říct: „Není to nic špatného, vždyť to dělají všichni.“ Jakoby chování většiny ospravedlňovalo cokoliv chceme udělat. Jenže, Bůh neslibuje, že když hodně lidí půjde na chybné cestě, tak ji obrátí v dobrou cestu. Svědomí nemůže být řízeno porovnáváním se s jinými lidmi. Apoštol Pavel na toto téma napsal (1 Korintským 4:3-5): Co o mně soudíte vy anebo lidé vůbec, to pro mě znamená velmi málo; nezáleží mi dokonce ani na vlastním úsudku. Mé svědomí je čisté, ale tím ještě nejsem ospravedlněn; mým soudcem je přece Pán. Nevynášejte tedy předčasné soudy. Až přijde Pán, osvětlí, co je skryté ve tmě, zjeví úmysly srdcí a tehdy každého ocení Bůh. Moje svědomí je sice čisté, ale to neznamená, že jsem nevinný. Jinými slovy, nezáleží ani na tom, co o nás říkají jiní lidé, nebo jak se s nimi porovnáváme. Nakonec je důležité, co o nás řekne Bůh. Řídili jsme se jeho přikázáním nebo ne?

K čemu je tedy svědomí? Je to skvělý systém včasného varování. Pokud jsme nenechali svědomí zmozolovatět, pak je to skvělý nástroj, která nás upozorní, že překračujeme své hranice. I když naše standardy někdy neodpovídají Božím, je cenné vědět, že se blížíme na hranu hloupých rozhodnutí. Svědomí takto funguje jako žlutá na semaforu, vede nás ke zpomalení nebo k opatrnosti. vede nás k ochotě podívat se, co Bible říká. Ale je to velmi nešťastné zelené světlo. Pokud si myslíme, že svědomí nám něco dovoluje, pak nás lehce svede na scestí. Pavel povzbuzuje Timotea, aby si udržoval dobré svědomí, tedy, aby si svůj termostat nastavil podle toho, co se přeje Bůh. 1. Tm 1:18-19: Timoteji, synu, dávám ti tyto pokyny v souladu s proroctvími, jež o tobě zazněla. S jejich pomocí bojuj dobrý boj; uchovej si víru a dobré svědomí, které někteří zahodili, a proto ztroskotali ve víře. Uchovej si dobré svědomí jasně implikuje, že máme vložit do svého systému to, co si přeje Bůh. Pak ve své víře neztroskotáme.


Jak prakticky na to? Jak si můžeme nastavit svědomí správně a uchovat si ho dobré? Mohli bychom říct, že poselství Bible, především evangelia a novozákonní dopisy, které zachycují Ježíšova slova a chování, jsou nejlepším zdrojem křesťanských hodnot, ale je také jasné, že se můžeme pustit do nekonečných sporů o jednotlivých případech. Proto je nezbytné, abychom četli Bibli ve světle svých zkušeností i zkušeností jiných lidí, v modlitbě a především skrze Ducha svatého, který je nezbytným pro formování křesťanského svědomí

Podobně jako u apoštola Pavla, jeho osobní zkušenost s Kristem a Duchem svatým změnila hodnoty jeho svědomí. Potřebujeme vždy vědět, že svědomí může mozolovatět a proto, navzdory tomu, že máme čisté svědomí a máme pokoj, Bůh je finálním soudcem naších hodnot. Vždy se tedy můžeme ptát sami sebe otřepanou frázi: Co by na mém místě udělal Ježíš? Miluji jako on miloval mě?