úterý 22. května 2018

Prolomit ticho bezvýznamnosti

Někteří si to uvědomují jasně, jiní to možná ani netuší a tento motiv je skrytý v jejich podvědomí a jen sem tam vyhřezne ven. Přesto je tento motiv pro mnohé z nás řídící silou, motivací, motorem. Každý z nás touží po významu a bojí se, že jeho život bude jen tak promarněný. Bojí se bezvýznamnosti. Možná si říkáš, že zrovna tebe se to netýká, že netoužíš po úspěchu. Nemluvím ovšem jen o pracovních úspěších, nebo o bohatství. Mluvím o vnitřní skryté (a taky skrývané) touze udělat své jméno známé. Opravdu, neznám mnoho duševně zdravých lidí, kteří by toužili, aby se jim nedařilo, kteří touží po neúspěšném životě, špatném manželství, nemocech, chudobě, a tak dále. Samozřejmě, tyhle stavy mnozí lidé v různé intenzitě prožívají, ale nikdy to není něco, po čem by toužili. Někde hluboko v nás dřímá touha najít smysl v tom, co děláme a kým jsme. Chceme nechat na světě stopu. Věřím, že je to ozvěna dobrého stvoření: Touha obtisknout svůj obraz do něčeho jiného. Někteří to nalézají ve věcech, které tvoří: ve svých domech, ve svých firmách, ve svém umění, ve svých výtvorech. Jiní to najdou ve vztazích: ve svých rodinách, u svých přátel, mezi svými zákazníky. Jiní objeví význam ve svém výzkumu nebo v hnutích, které začnou. Nemusíme nutně myslet na svůj odkaz každý den, ale v okamžiku neúspěchu, zklamání, nebo nenaplnění tato touha vyhřezne a s ní frustrace, hněv, rezignace.

S touhou přichází i odvrácená strana: Strach. Bojíme se nevýznamnosti, bojíme se, že si nás nikdo nevšimne, bojíme se, že nebudeme nikoho znát a nikdo nebude znát nás. Tento strach je hnacím motorem řady úspěšných lidí ve všech možných oborech. Někteří slavní a úspěšní sportovci v životopisech přiznávají, že jejich původní motivací byl strach z bezvýznamnosti: strach, že „budou tak bezvýznamní, že si o ně nikdo ani neopře kolo.“ Bojíme se, že běžíme nadarmo. Proto máme touhu své jméno nějak proslavit. Po některé je cílem stát se slavným ve svém oboru. Pro jiné je to touha dokázat svým rodičům, že nejsme bezvýznamné nic. Chceme být vidět, slyšet, chceme být oceněni. Chceme prolomit ticho. Na tom není nic špatného. Ale nejde jen o cíl. Jde také o cestu, jak k cíli dojdeme. A jde také o naší vnitřní motivaci. Jen těžko skloubíme strach z láskou (už jsme o tom mnohokrát mluvili), a pokud je naše motivace strach z bezvýznamnosti, pak je pro nás těžké autenticky přát jiným. Ale tento strach nemusí být konečná záležitost. Nemusí to být finální stav. Dnes si ukážeme, co s touto touhou a s tímto strachem dělá Bůh. Bůh totiž chce prolomit ticho naší bezvýznamnosti. Začneme (pro některé trochu překvapivě) u křesťanských svátků. Cože? Svátků? Ano!

Možná jste si všimli, že křesťané slaví několik důležitých svátků, které mají co do činění s přerušením ticha. V naší zemi jsou určitě nejslavnějším křesťanským svátkem Vánoce. Už jsme o tom několikrát na Vánoce mluvili: příběh první části Bible, které říkáme Starý Zákon, končí zhruba 400 let před událostmi evangelií, prvních spisů druhé části, Nového Zákona. SZ se věnuje především příběhu Izraele, který se považoval za národ, který si Bůh vybral, aby celému světu ukázal, jaký je. SZ je velmi akční část historie, minule jsme začali naši sérii o prolomení ticha příběhem vysvobození z útlaku egyptského otroctví. Izrael byl v otroctví několik stovek let a zdálo se, že na něj Bůh zapomněl. Jak jsme si ovšem ukázali, jeho ticho ale není nutně ukazatelem jeho nepřítomnosti. Národ v otroctví křičel k Bohu a tento křik, který prolomil ticho, vystoupal k Bohu (protože křik věděl, že Hospodin naslouchá), který slyšel, viděl, všiml si a rozpomněl se. Prolomení ticha znamenalo vysvobození z útlaku. 

A tak začaly dějiny Izraele. Jenže jsou to dějiny podobné našim. Jsou to momenty střídání poslušnosti a rebelie. Každé odvrácení od Boha končí v různé další formě útlaku, každý útlak končí v ohlušujícím tichu, kdy Boží národ opakovaně ztrácel naději, že jejich hlas je slyšet. Vánoce přicházejí v podobné situaci. Znovu je Boží národ podroben, tentokrát ne do přímého otroctví, ale je rozptýlen silnějšími národy, znovu shromážděn, ale posléze okupován. Útlak může mít různé formy. A do tohoto útlaku si Izraelité připomínají každoročně o Velikonocích slavné vysvobození z otroctví, kdy Bůh poslal mesiáše, zachránce, Mojžíše. A tak nyní čekají na nového Mojžíše, na dalšího mesiáše, na finálního Mesiáše, který je jednou provždy vysvobodí a zachrání. Vánoce symbolizují konec ticha. Ježíš se narodil s křikem čerstvě narozeného děťátka, a pastýři opodál slyšeli anděly prozpěvovat chvály Bohu. Tíživé ticho je znovu prolomeno. A proto křesťané slaví Vánoce, kdy Bůh prolomil ticho.

Ještě důležitějším svátkem, který křesťané všude na světě slaví (i když ten nepatří mezi nejoblíbenější v naší zemi), jsou Velikonoce. Událostí okolo Ježíšovy smrti a vzkříšení, které se staly přímo během oslav vysvobození z otroctví Egypta, jsou momentem vysvobození a narození něčeho nového. I tento svátek je charakterizován protnutím ticha. Když Ježíš visí na kříži a ví, že všechny ty věci - jeho dobrovolná oběť, vysvobození z mocí hříchu a smrti, začátek nového stvoření - se mají co nevidět stát, vykřikne mocným hlasem: “Je dokonáno!” Velikonoce tak symbolizují vítězný křik někoho, kdo přes zdánlivou prohru ví, že zrovna vyhrál úplně všechno. Ježíš na kříži se stává symbolem paradoxního vítězství. Beránek zabitý (v tomto obrazu vidíte odkaz na původní Velikonoce s vysvobozením z otroctví) je navždy symbolem nového světa, který začal v tento moment smrti a vzkříšení a postupně se prolamuje do našeho světa, aby tento starý svět byl jednou pohlcen tím přicházejícím novým. Proto slaví křesťané Velikonoce, protože Bůh prolomil ticho smrti a začal něco skvělého a nového – z nás pak činí nová stvoření, která žijí ve starém světě v moci nového světa.

Pak je ale ještě jeden svátek, který křesťané slaví, a o něm už vědí jen ti hard-core. Jen to největší jádro tuší, co slavíme právě dnes v neděli za svátek, a přitom je to třetí nejdůležitější svátek křesťanského světa a historie. Je to svátek Letnic, které jsou vždy 50 dní po Velikonocích. Je to svátek, kdy křesťané slaví seslání Ducha svatého. Bůh v podobě Ducha byl seslán na zem místo Ježíše jako úplně stejný a přesto zcela jiný Přímluvce a Podporovatel a Advokát a Pomocník a Pán. Duch svatý je Bůh, který je zde. Je to Bůh, který uschopňuje a prolamuje naše přirozené omezení. Co se pro naše dnešní téma ovšem důležité, je způsob, jak přišel a na co odkazuje. Když Ježíš vstal z mrtvých, strávil se svými učedníky 40 dní a učil je o svém království, které začal. Pak odešel do nebeské dimenze, ztratil se jim z očí a fyzicky ho tedy nevidíme, byť můžeme cítit jeho přítomnost. Své učedníky požádal, aby se nevzdalovali z města a zůstávali na společných modlitbách, a očekávali jeho Ducha, kterého jim pošle. To se stalo o dalších deset dní později a byl to spektakulární zážitek pro všechny, co to viděli (a především slyšeli). 

Stejně jako Vánoce a stejně jako Velikonoce, i Letnice jsou momentem prolomeného ticha. Na shromáždění zhruba sto dvaceti Ježíšových následovníků se najednou ozval zvuk prudkého vichru a v místnosti sestoupily na hlavu každého shromážděného ohnivé jazyky, následkem čehož všichni přítomni začali chválit Boha. Na tom by nemuselo být nic převratného, kdyby se ovšem nejednalo o zázrak: všichni totiž mluvili v různých světových jazycích, kterým se přitom nikdy neučili. Sto dvacet lidí začalo nahlas chválit Boha všemožnými jazyky, a ten zvuk byl natolik silný, že se rychle shromáždil dav, aby se podíval, co se děje. Nebyl to jen dav místních, ale všemožných návštěvníků Jeruzaléma, kteří přijeli na svátky. Ti všichni slyšeli tyto místní (většinou nevzdělané) lidi mluvit perfektně jejich mateřštinou a chválit Boha. Vypadalo to tak šíleně, že si někteří mysleli, že jsou snad opilí. Výsledkem ale bylo masové obrácení několika tisíc lidí k Ježíši. Něco prolomilo ticho, co navždy změnilo tuto jen několik dní starou církev. Letnice jsou tak symbolem mnoha hlasů, které protnuly ticho. Jak to všechno souvisí se strachem z bezvýznamnosti?

Jak jistě víte, Bible je komplexní kniha. Pokud ale dokážeme najít souvislosti, uvidíme, jak nezměrnou hloubku tato kniha má. Abychom tedy pochopili Letnice, musíme se vrátit na úplný začátek Bible, do knihy Genesis, do té úplně první částí, které se říká “Prehistorie”. Jsou to příběhy z doby, kdy lidé ještě nezaznamenávali čas tak, jak to děláme dnes. V tomto období jsou umístěny formativní příběhy Starého Zákona: Stvoření, Pád, Potopa, Věž. Každý tento příběh má svou symbolickou důležitost: Stvoření nás učí, že nejsme hříčka vesmíru, ale Boží idea, jeho obraz a jeho záměr. Pád nás učí, že hřích (a tím myslím celý systém) náš svět pokazil a navždy změnil terorem smrti a strádání. Potopa nás učí, že Bůh nám dává naději skrze své zaslíbení, přestože naše zlo je schopno celý svět vymazat z vesmíru. A pak nám zůstává příběh o věži Bábel. Autor Genesis píše (11:4): Řekli si totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi. Tak si uděláme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“ 

Všimněte si, co je tady napsáno: Postavíme si věž až do nebe, to je kódové označení pro místo, kde přebývá Bůh. Motivací je „udělat si jméno“. Což znamená, že nechtějí být bezvýznamní. Chtějí, aby se na ně vždy pamatovalo, aby jejich památka byla ctěna, aby byli respektováni a oceňováni. Stavitelé věže Bábel se shromáždili ve strachu z bezvýznamnosti. Bůh je viděl, viděl i jejich strachy a destruktivní potenciál, který motivace strachem má, všechna zlomená srdce a bolest, která je následkem života ve strachu, a proto sestoupil a zmátl jejich společný jazyk, společnou řeč. (11:7): Nuže, sestoupíme a zmateme tam jejich řeč, aby jeden nerozuměl řeči druhého. A tak tedy, Bůh rozptýlil ty, kteří se shromáždili ve strachu

O letnicích se ovšem stalo něco jiného. Letnice jsou vykoupením Bábelu. Prokletí Bábelu není zvráceno – alespoň když mluvíme o ztrátě společného jazyka lidí. Novým společným hlasem letnic je však překonáno rozptýlení. O letnicích přichází Bůh z nebe k nám – ne aby rozptýlil vystrašené lidi, ale aby shromáždil všechny ve víře. Bůh přichází v moci Ducha a výsledkem je (Skutky 2:4): Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat, aby každý kdo se přijde podívat(2:6)je slyšel mluvit svou vlastní řečí. Proč? Aby (2:21) Každý, kdo vzývá Hospodinovo jméno, bude zachráněn. 

Stavitelé Bábelu toužili udělat si jméno tím, že dosáhnou až do nebe. Teď přichází Bůh z nebe k nám a dává nám jméno, které zachraňuje, jméno Ježíš. Proto pak Petr v letničním kázání říká (2:38): Čiňte pokání a každý se nechte pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy. I vy přijmete dar Ducha svatého. Paradoxně (a krásně), právě v tomto Ježíši jsme duchovně již tímto rozhodnutí vzatí do nebe – i když nebe přišlo na zem. Zatímco Bůh rozptýlil shromážděné ve strachu z bezvýznamnosti, Bůh dává nejlepší jméno těm, kteří se shromažďují ve víře.

Příběh Bábelu a Letnic není především příběh o vzniku mnoha jazyků. Je to mnohem více příběh o tom, proč se shromažďujeme, a jak hledáme význam ve svém životě. Je to příběh o strachu a víře. Boží Duch nás vede ke jménu Ježíš, ve kterém nebe přišlo na zem a my jsme pozvednuti k Bohu. Jistě, není nic zlého na hledání významu, je to koneckonců ozvěna našeho stvoření – byli jsme stvořeni k Božímu obrazu. Jen si musíme zvolit jméno, ke kterému se obrátíme v hledání smysluplnosti. Děláme si jméno ve strachu nebo přijímáme jméno ve víře? Rozdíl je obří. Je to rozdíl mezi být rozptýlen nebo shromážděn Bohem. Je to rozdíl mezi mocí Ducha nebo jen vlastní moci. Je to rozdíl o motivaci strachem z bezvýznamnosti nebo láskou. je to právě láska, kterou tento Duch leje rovnou do našeho srdce. Římanům 5:5 Tato naděje není klamná; vždyť Bůh do našich srdcí vylil svou lásku skrze Ducha svatého, jehož nám daroval. Bůh chce, abys prolomil ticho, vzýval Ježíšovo jméno, byl naplněný Duchem a jeho láskou, která je mnohem lepší motivací než strach. Dokonalá láska totiž zahání strach pryč. Včetně strachu z bezvýznamnosti.

Jsem vděčný teologovi Davidovi Fitchovi, jehož článek mě na spojení příběhu věže Bábel a Letnic upozornil úplně jako první.

sobota 19. května 2018

Prolomit ticho útlaku

Nejsem si jistý, jestli máte rádi ticho, ale skoro jistě vím, že většina z nás v něm nedokáže dlouho vydržet. Samozřejmě záleží na tom, zda jste například introverti jako já – pak vyhledáváte okamžiky samoty, nabíjíte tam vnitřní baterku, umíte se vnitřně soustředit. Ale samota ještě neznamená ticho. Skoro si to neuvědomujeme, ale neustále jsme obklopování všudypřítomným šumem a hlukem – zejména když žijeme ve městech. Zvykli jsme si na to, takže nám to nepřipadá zvláštní. Pokud se ale ocitneme v opravdovém tichu, po nějaké době nevíme, co s tím. Úplné ticho nám nepřipadá jako přirozené prostředí. Ticho je komplexní záležitost. Může odkazovat na hlubokou úctu před svatostí nebo velikostí, ale může také odkazovat na vynucené utišení, kdy je hlas potlačen a kontrolován dominantní silou. Vidíme to v různých situacích v politice, sociální sféře, nacionalismu, a také ve všeobecných vztazích. Společnost, která chce nějakou skupinu udržet pod kontrolou, udělá vše proto, aby tato skupina ztratila svůj hlas. Vlivní lidé umlčují nepohodlné kritiky a vytvářejí hlasitý šum, kde se ztrácejí hlasy volající po změně, po vysvobození, po smyslu, po významu. Ticho (nebo utišující šum) se může stát strategii na udržování statusu quo, na udržování situace, že se daří jen některým, a že jen někteří privilegovaní mají možnosti a skutečnou budoucnost, zatímco jiní jen přežívají ze dne na den. Není divu, že každá totalita se snaží umlčet svobodný hlas. To není pro většinu z nás něco neznámého. Česká republika slaví letos 100 let od vzniku moderního státu – skoro polovinu této doby jsme prožili v nacistické nebo komunistické totalitě, a někteří si pamatujeme chvíle, kdy jsme o některých věcech mluvit nemohli vůbec, nebo jen tajně a šeptem.

Tato zkušenost není zdaleka naší specialitou. Každá totalita ve všech dobách se takto chovala. Nemělo by nás tedy moc překvapit, že příběh Bible je mimo jiné také příběhem odvážných lidí, kteří prolomili ticho, a tím otevřeli dveře do neznáma, do svobody a spustili tak proces smysluplnosti a vítězství. Bible, především Starý Zákon je příběhem izraelského národa, který si Bůh vybral jako svůj modelový národ. Hned na začátku tohoto příběhu vidíme, že tento národ byl zastrašován a utišován faraonem, který tento národ přistěhovalců zotročil. Tento příběh, na který se za chvíli podíváme, je modelovým příkladem prolamování ticha. Další a další autoři Bible přidávali příběhy prolamování ticha a ukazují také nám, že náš hlas – bez ohledu na to, jak umlčovaný může být – je Božím darem. Každý z nás byl stvořen k Božímu obrazu. K obrazu Boha, který je hned na začátku příběhu Bible při stvoření světa (Genesis 1:3) zaznamenaný jako někdo, kdo řekl: „Budiž světlo!“ Stvoření začalo prohlášením. Slovem. Prolomením ticha. Když Bůh stvořil člověka, jedním z prvních úkolů dostal pojmenovat všechna zvířata. Člověk, stvořeným slovem k obrazu Boha, který řekl prohlášení, je veden ke svému vlastnímu prohlášení! Prolamování ticha tak bylo od počátkuznakem svobody.

Církev má velkou roli v prolamování ticha, protože Bůh Bible je obvykle nalezen na okrajích mocenského spektra a živě se zajímá o ty, kteří svůj hlas ztrácejí nebo byli umlčeni. Není tedy divu, jak velkou roli církev vždy dávala modlitbě. Modlitba– a tím nemyslím nějakou hezkou básnickou milou modlitbu – je skutek prolamování ticha. Proto Lukáš zachycuje (18:1-8) Ježíšův příběh o jisté vdově, která měla potíže (odpůrce) a chodila za soudcem se znaky totalitního úředníka (Boha nebál a člověka si nevážil), aby ji pomohl. Jemu se nechtělo, ale podle Ježíše mu tato vdova prostě nedala pokoj, dokud pro ni něco neudělal. Otravovala ho. Ježíšův vývod z tohoto příkladu je radikální: Ježíš tvrdí, že se jeho učedníci mají modlit stejně jako tato žena v příběhu. Přímluva je vlomení se do soudní moci na straně druhého - proto má modlitba tak centrální roli v životě církve. A vždy měla. Tvá modlitba za spravedlnost, za život, za trpící, za ty, co hlas ztratili, za to, co je Bohu drahé je radikálním skutkem prolamování ticha a má obří význam. 

Chci také říct, že samotné prolamování ticha si nemusíme nějak zvlášť romantizovat. Není vždy konstruktivní a pozitivní. V historii lidstva máme bezpočet příkladů, jak se lidé snažili prolomit umlčující ticho tak, že se sami stali destruktivní umlčující silou. Někdy jejich snaha zbavit se monstra způsobila jejich vlastní proměnu v monstrum. Vyžaduje to pokoru modlit se, abychom se v boji s příšerami sami nestali příšerou. To nám ovšem nemůže – a ani nesmí – bránit ve snaze prolomit ticho tam, kam nás Bůh směřuje. Před několika týdny jsem říkal, že jsme již zahájili oslavy 15. narozenin Elementu, které vyvrcholí na začátku července. S vděčností za to, co uprostřed nás Bůh udělal, hledíme dopředu na to, co ještě udělá. Věřím, že jedna z hlavních rolí, kterou jako Element máme a budeme mít, je prolomit ticho! Proto se v následujících několika týdnech s vámi podívám na několik příkladů prolomení ticha, které na nás mají dopad.

Dnes začneme s faraonem. Možná jste viděli příběh Prince Egyptského. Možná si pamatujete příběh Mojžíše, jak vede svůj národ z otroctví Egypta do zaslíbené země. Je to praktický celý Starý Zákon, dvě třetiny Bible. V tomto příběhu je mnoho bohatství, a na jeden moment se dnes podíváme blíže. Příběh začíná s faraonem a končí s Bohem. Farao je metafora historických postav, které se chovají podobně. Na začátku příběhu je skvělý příběh židovského mladíka Josefa prodaného do otroctví vlastními bratry. S Josefem byl Bůh, a po mnoha a mnoha letech strávených ve vězení se z něj zcela akčně stává premiér celé země. Bůh svede Josefa a jeho bratry znovu dohromady, proběhne smíření a odpuštění, a Josefova rodina se přesídlí do Egypta jako vítání hosté. Již tehdy na začátku života v Egyptě je vidět jejich rozdílnost – Egypťané považovali Semity za podřadné, a jíst s nimi u stolu za poskvrňující, ale Josef je mocná postava, takže tohle nikdo moc neřeší. 

Jenže, jak jde čas, faraonové přicházejí a odcházejí, až nakonec se dostáváme k situaci popsané v Exodu 1:8-12+14: Později ale v Egyptě nastoupil nový král, který nezažil Josefa. Ten řekl svému lidu: „Izraelský lid je pro nás příliš veliký a mocný! Pojďme si rozmyslet, co s nimi, aby se nerozmnožili ještě více! Kdyby vypukla válka, mohli by se přidat k našim nepřátelům a odejít ze země!“ (…) Egypťany jímala z Izraelitů hrůza, a tak je začali nemilosrdně zotročovat. Ztrpčovali jim život těžkou dřinou s hliněnými cihlami i všemožnou dřinou na poli. Do vší té dřiny je nemilosrdně nutili.

Příběh Izraele v Egyptě začal Josefovou moudrostí, kdy zachránil svůj i egyptský národ před hladomorem. Jenže, přichází faraon, který si Josefa již nepamatoval. Zůstaly ale obavy z cizinců. Jak se ochránit? Zotročíme je. Začala cesta od prosperity k nevolnictví. Farao se stává postavou, která zneužívá chudých a práce zranitelných. Pak nastupuje faraonův pokus zabíjet malé židovské chlapce. Všechny totality jsou stejné. Otroci jsou redukováni do ticha. Nemají práva. Otroci nemají hlas. Pak se ovšem stalo něco významného. 

Exodus 2:23-25: Po mnoha letech pak egyptský král zemřel. Synové Izraele kvůli svému zotročení sténali a úpěli a jejich křik o pomoc stoupal z jejich zotročení k Bohu. A Bůh uslyšel jejich úpění. Bůh si připomněl svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem.Bůh pohlédl na syny Izraele. Bůh rozuměl. Otroci bez hlasu, kteří nemohli nic změnit, kteří byli bez práv – promluvili. Mluvili sténáním, úpěním a křikem.Tento moment vlastního vědomí obětí otevřel malé dveře skrze které Mesiáš může vstoupit. Kdykoliv je nějaký národ (a teď nemyslím jen etnikum, ale i nějaké skupiny, které něco spojuje) pod útlakem, jejich křik otevírá dveře pro mesiáše. Význam slova mesiáš je zachránce. Nejčastěji používáme toto slovo pro Ježíše, který byl Mesiášem – Zachráncem – světa. V historii ale máme mnohem více mesiášů, prolamovačů ticha od Gándhího, Mandely, Havla až po M.L. Kinga. V tomto případě křik Izraelců otevřel dveře pro mesiáše – zachránce – Mojžíše. Farao předpokládal, že utrpení otroků je prostě normální součást života. Křik otroků – vyjádření bolesti nahlas – uvedl do pohybu alternativní budoucnost.

Jedním z velkých klíčů příběhu je zdánlivá Boží neúčast. Izrael trpí, Bůh mlčí. Na první pohled Bůh není aktivní. Zdání neúčasti ovšem neříká nic o opravdové přítomnosti. Bůh slyšel jejich křik. Židé byli umlčování až k zapomenutí: Neznali žádného mesiáše, který by k nim vstoupil, protože nevěděli o žádných otevřených dveřích. Aniž by to ovšem tušili, jejich nářek a volání tyto dveře vytvořil! Tohle dělá modlitba! Jejich křik nebyl směřován nikam konkrétně, a přesto vystoupal před Boha. Jejich křik, bez nasměrování, věděl přesně kam má jít. Křik věděl, že jeho destinace je Hospodinovo ucho, protože Hospodin vždy naslouchá. Hospodin se ukazuje jako magnet, který přitahoval a stále přitahuje volání a naříkání zraněných, bezmocných, zranitelných, odstrkovaných a zadlužených, kteří se tak mohou vydat na cestu k Boží štědré milosti.

Bůh slyšel - a to vyprovokovalo svatou moc a řešení jejich situace. Bůh viděl - trápení chtějí, aby si někdo všiml. Bůh si všiml. Bůh rozuměl - věděl, kdo mluví. Bůh rozpoznal, že to jsou lidé, které už zná. Nejsou pro něj cizí. Bůh tě zná. Bůh si připomněl - volání se spojilo se vzpomínkou. Křik otroků připomněl Hospodinu jejich předchůdce Abraháma, Izáka a Jákoba, z nich každý v padlých okolnostech svého života důvěřovali Bohu, že jim zajistí dědice – a tedy svou budoucnost. Bůh slyšel. Bůh viděl. Bůh rozuměl. Bůh si připomněl.

Tento Bůh je stále stejný. Tento Bůh má široký rozsah a tak jeho ucho dokáže slyšet volání mnohem většího počtu lidí, než si představujeme. Tento Bůh Mojžíšovi odhaluje svou motivaci. Exodus 3:7-10: Hospodin pokračoval: „Zřetelně jsem viděl trápení svého lidu v Egyptě, slyšel jsem i jejich naříkání na jejich biřice. Ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vytrhl z ruky Egypťanů a abych je z té země vyvedl do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a medem. Hle, nářek synů Izraele dolehl ke mně; viděl jsem také útisk, jakým je Egypťané utiskují. Nyní tedy pojď, pošlu tě k faraonovi a ty vyvedeš můj lid, syny Izraele, z Egypta!“

V jediné pasáži se Bůh pohnul od absence k všimnutí k rozpoznání k zaslíbení. To vše nezačalo tím, že Bůh je věrný, ale křikem, který prolomil ticho a prolomil faraonovu totalitu. Farao by preferoval ticho, které Izraelce udrží ve stavu otrocké beznaděje, kdy neznají nic než těžkou práci. Ale křik zrušil jednou pro vždy faraonovy preference. A tak není divu, že otrocký křik se nakonec promění v radikální oslavu, zpěv a tanec. Je to křik, který prolomí ticho útlaku, který začne proces obratu od bolesti do radosti.

Když tedy dnes končíme tento první díl o prolamování ticha, můžeme mít na paměti, že modlitba je mnohem důležitější, než se na první pohled zdá. Některým může připadat, že modlitba je jen oznamování Bohu něco, co už stejně ví. Věří, že všechno je stejně dáno, věci se změnit nemohou, asi se to mělo stát. Křesťanství ale tento fatalismus odmítá. Ve světě, kde různí faraonové drží různé oběti v útlaku – některé formy útlaku jsou viditelné, jiné skryté – nebesa čekají na někoho kdo svým křikem otevře dveře pro mesiáše. Čekají na někoho, kdo se bude modlit, aby Boží království přišlo na zemi tak, jako je v nebi, a bude to myslet vážně. Tento svatý křik prolamuje ticho útlaku. Naše modlitba je tak privilegiem i zodpovědností. Je to jazyk svobody, je to jazyk lidí, kteří dělají to, k čemu je Bůh volá, k čemu je stvořil: Jako ty, kteří prolamují ticho svým prohlášením!

pondělí 16. dubna 2018

Proměna | Obnovitel

Pravděpodobně jste si už všimli podtitulu série Proměna. Najdete tam heslo: Ježíš včera, dnes, zítra. Tato věta vychází z představy, že Ježíš není pouze historická postava, která žila a my se na ní dnes odkazujeme, ale že křesťané věří v Ježíše, který žije i dnes. Pro moderního člověka se může jednat o velice silné prohlášení. Moderní člověk je ochoten uznat, že Ježíš opravdu existoval (na tom se dnes také všichni relevantní odborníci a historici shodnou), možná je ochoten i připustit, že kromě nezpochybnitelného morálního profilu a skvělého vyučování skutečně dělal nějaké zvláštní nadpřirozené divy. Všechno se racionálně nedá vysvětlit, že? Ale že by byl živý? Není tedy překvapením proč poselství o vzkříšení z mrtvých byla tehdy a je stále i teď tolik kontroverzní a radikální částí křesťanství. Ale jen díky tomu věříme, že Ježíš, kterého jsme poznali v evangeliích, je dnes stále stejný: stále stejně radikálně miluje, stále stejně radikálně proměňuje životy, stále stejně uzdravuje. Víra v živého Ježíše byla dominantním rysem učedníků, těchto radikálních Ježíšových lidí, těchto křesťanů (slovo křesťan neodkazuje na křest, jak se v češtině zdá, ale na Krista). Proto také autor/ka biblického dopisu Židům napsal/a (13:8): Ježíš Kristus je tentýž včera, dnes i na věky. Ježíš je stále stejný: proto je jeho radikálně inklusivní, nenásilná a přitom náročná povaha z evangelií stejná i dnes – stále následujeme Ježíše, který nás fascinuje svým vyučováním a chováním v evangeliích.

Tato věta ovšem znamená rovněž něco více než jen označení stejnosti. Je to prohlášení, že Ježíšova práce se rozkládá v minulosti, současnosti i budoucnosti. Jinými slovy, že je to proces. Platí to o našem spasení: Byli jsme zachráněni tím, co Ježíš udělal na kříži; každý den uvádíme ve skutek své spasení; a spasení se jednoho dne projeví plně při obnově světa. Platí to o uzdravení: Ježíš na kříž vzal i naše nemoci a slabosti; proto se dnes modlíme a zakoušíme momenty uzdravení; ale jednoho dne Bůh vymýtí každou nemoc, bolest a trápení. Je to proces od vlády temnoty, od hříchu a smrti k opravdovému a plnému životu, zdraví a vítězství. Zatím jsme si řekli, že v minulosti na kříži se stalo něco jedinečného a úžasného: Ježíš začal revoluci nového stvoření skrze své vítězství nad silami temnoty, která ovládali lidi skrze hřích a smrt. Lidé uctívali modly a přírodní síly a nevědomky skončili v pasti dehumanizace – tyto temné síly zotročily a nakonec zničili nejen individuální životy, ale také celé komunity a společnosti. I dnes vidíme, jak zlo v různých podobách dokáže ničit lidské osudy, města a národy. Kříž byl vítěznou zbraní nad těmito silami. Pak jsme si řekli, že Ježíšovo vzkříšení bylo prvním ovocem tohoto nového stvoření. Ježíš se stal Novým Adamem, zahradníkem nového světa: Ježíš dnes stále kultivuje naše srdce a srdce tohoto světa, a tak se nový život prolamuje do starého světaJežíš se nebojí umazat od lidských záležitostí. Ať je tvůj život jakkoliv zmatený nebo špinavý, Ježíš ho chce kultivovat. Proto, kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu novéDnes se podíváme na třetí část: na budoucnost. Podíváme se na to, co Ježíš teprve udělá. Budeme mluvit o dokonalé proměně. Budeme mluvit o něčem, co první křesťané nazývali naděje slávySlovy Pavla (Koloským 1:27): Kristus je ve vás! Ta naděje slávy!

Nevím, jestli je to definováno hollywoodskými katastrofickými trháky, ale téma konce světa nebo apokalypsy je dost populární téma s divokými představami katastrofického scénáře. Určitě jste nějaký katastrofický film viděli. A není to tak dávno, co se svět vážně obával katastrofických scénářů – například Y2K na konci devadesátých let. Málokdo si dnes přitom uvědomuje, že samotná představa konce světa je tu díky tomu, jak vnímáme dějiny světa. Můžeme to nazvat cyklické versus lineární vnímání dějin. Většina starověkého lidstva věřila v cyklické dějiny: vše se znovu opakuje, nic není nového pod sluncem, jsme jen loutkami na jevišti bohů. Hlavním symbolem cyklické civilizace je kolo. Kolo dějin se stále točí a opakuje. V této kultuře se nacházel Abrahám (onen bájný otec monoteismu), kterého Bůh povolal, aby vyšel ze své civilizace do země, kterou mu ukáže. Někteří historikové tvrdí, že ona jednoduchá věta v Genesis 12:4: Abram tedy šel, je nejúžasnější věta v celé starověké literatuře. Znamená totiž, že dějiny světa už nebudou nikdy stejné. Místo kola je přímka. Dějiny se staly lineárními. Pohybujeme se odněkud někam. Lidský osud se stává příběhem autonomního hledání smyslu. Máme nějaký cíl. Je tu nový prvek: mají-li dějiny svůj počátek, mají nutně i konec

Židé očekávali Boží vládu nad světem v nějaké formě teokracie. Věřili, že stejně jako se jejich praotec Abrahám vydal na cestu, nakonec oni jako jeho děti dojdou do cíle země, kde Bůh vládne. První křesťané tvrdili, že konec nastal s Ježíšem, že od chvíle jeho vzkříšení žijeme v posledních časech, které nezadržitelně spějí ke svému vyvrcholení. Jan dokonce napsal (1J 2:18): Drazí, je tu poslední hodina. Křesťané tedy byli od začátku ovlivnění očekáváním konce. Jejich představa apokalypsy ovšem nebyla temná a násilná. Jejich představa byla spojena s obnovou světa do původního nastavení, jako by hřích a smrt nikdy tento svět nepoznamenala. Čekali obnovu světa do podoby dobrého stvoření, tedy beze všeho, co systematické i osobní zlo dokáže. Jinými slovy, čekali na vykoupení stvoření. V jádru očekávání byl Ježíšův slib, že se vrátí znovu na tuto zemi jako právoplatný král, kterým již je. Možná si pamatujete, že minulý týden jsem zmínil, že po vzkříšení strávil Ježíš se svými učedníky 40 dní, učil je o Božím království a pak od nich odešel. Teologicky tomu říkáme Nanebevzetí, jako od slova, že odešel do nebe. Není důležité, jak si to představujeme, že to přesně proběhlo. Samotné nanebevzetí první učedníci nevnímali jen jako Ježíšův odchod, ale jako vyvýšení – tedy něco na způsob korunovace. První křesťané označovali Ježíše za jediného právoplatného krále světa. Nutně se tedy stali nepohodlnými v říši, kde si římští císařové brali pozici králů světa. Pro křesťany to znamenalo, že se stali subversivním hnutím odporu s heslem: Ježíš je Pánem, ne císař. Věřili, že od té doby Ježíš jako první zahradník nového stvoření kultivuje tento nový svět, aby jednou zcela pohltil starý svět. Jejich očekávání bylo spojeno s Ježíšovým návratem

Co podle nich udělá Ježíš po svém návratu? Po svém návratu obnoví svět do původní podoby – doslova tento svět znovuzrodí. Ježíš svým učedníkům řekl (Matouš 19:28-29): Amen, říkám vám, kteří jste mě následovali, že při znovuzrození světa, až se Syn člověka posadí na trůnu své slávy, budete i vy sedět na dvanácti trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele. A každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život. Ježíš vzkřísí mrtvé, bude soudit svět a obnoví všechno. Bude to svět bez bolesti, nemoci, násilí a války. Takový svět se nám dnes zdá jako utopie, ale právě to je křesťanská odpověď na zlo a utrpení. Křesťanská víra nenabízí jakousi blaženost po smrti nebo snad nutnost opakovat svůj život s tím, že se poučíme ze svých chyb. Nenabízí iluzi trvalého pokroku ani nenabízí myšlenku na celkové zhroucení vesmíru. Křesťanská víra nabízí něco mnohem lepšího a něco mnohem slavnějšího: proměnu vzkříšeníJežíšovo vzkříšení tedy nebyl jen tak nějaký zázrak, začalo něco zcela nového, nové stvoření

Toto nové stvoření bude úplné až Bůh vzkřísí věřící v Krista k proměněnému životu. Vzkříšení bude spočívat v tom, že to budeš pořád ty, ne neosobní splynutí s vesmírem. Budeš ovšem dokonalou verzí sebe sama. Budeš dokonale zdravý, vždyť Bůh setře každou slzu z tvých očí. Budeš dokonale moudrý, poznáš plně, jak moc tě má Bůh rád. Ne, naděje věčnosti ti nenabízí tu unylou verzi nebeské blaženosti, kdy si lidé představuji, že se budou vznášet celou věčnost na obláčku, hrát na harfu a zpívat aleluja! Ani omylem! Blaženost nebude nuda, ale spíše výbuch kreativity, tvořivosti, krásy a pokoje. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nechápejte nebe jako místo, kam lidi jdou. Nebe je mnohem více jiná dimenze časoprostoru, který je velmi blízko, i když je neviditelný. Na věčnosti neviditelná opona oddělující nebe a zemi zmizí. Nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. Ježíš tedy započal akt nového stvoření: nejprve začal s obnovou našeho srdce, aby nakonec obnovil zemi i nebe a v poslední fázi obnovil naše těla k dokonalosti, zdraví, a naplněnému životu navždy s ním. Slibuje, že započal proces celkové proměny a dřív nebo později, tvé smrtelné tělo bude pohlceno věčným životem, který funguje na moci jeho zmrtvýchvstání. To je konec světa, ale začátek nového světa.

Když někteří lidé mluví o konci světa, představuji si násilný konec, něco jako šílenou katastrofu. V průběhu času někteří křesťané začali řešit, zda se spíš nebude odehrávat útěk ze země - to je však spíše gnostický pohled - rozhodně ne křesťanský pohled na věc. Ježíšův návrat není o násilném konci světa, ale o konci násilného světa. Je to příběh o tom, že systémy světa poháněné temnotou se finálně zhroutí, a vysvobození započaté na kříži Velikonoc se stane zcela naplněným. Bůh bude bydlet se svým lidem. Setře jim každou slzu z očí a smrt už nebude, ani nářek ani křik ani bolest už nikdy nebude; neboť minulé věci pominuly. Proto je čekání na Kristův návrat tak radostnou věcí a proto se církev modlí Maranatha!, což znamená „Pane přijď!“ Izajáš to předpověděl ve své prorocké knize, Jan to popsal v knize Zjevení, Petr hlesl ve svém dopise (2. Petrova 3:13) …my ale vyhlížíme nové nebe a novou zemi – domov spravedlnosti. Díváme se dopředu s nadějí. Podle Pavla zůstávají navždy víra, naděje a láska. Život bez víry nemá význam, bez lásky je zbytečný, bez naděje je to temná jeskyně, ze které není úniku. Víra se dívá dozadu (pamatujeme si, co pro nás Bůh udělal). Láska se týká přítomnosti. Naděje dosahuje do budoucnosti s radostným očekáváním proměny. Budoucnost je skvělá, někdy ovšem zapomínáme, že budoucnost začíná už dnes. Ježíš začíná obnovu tvého života už dnes – jakkoliv se může zdát, že jsi beznadějný případ. U Boha není nic nemožné!

Ten Ježíš, který je stále stejný včera, dnes i navěky, chce dokončit v tobě a s tebou to, co začal na kříži. Spasení není jen odpuštění hříchů a kultivace tvého života - je to plná obnova všeho, co má význam, vší krásy, a vší síly. První křesťané věřili, že tato slavná budoucnost je dílem Mesiáše Ježíše, který se stal právoplatným Králem světa. Proto ho uctíváme. Proto konáme bohoslužby. Proto mu sloužíme. Proto jako křesťané uctíváme Krista - není to jen přívěšek k mluvení o Bohu, není to jen jeden z bohů a není to jen prorok odkazující na Boha. Proto také apoštol Pavel napsal (1. Korintským 3:11): Nikdo nemůže položit jiný základ, mimo ten, který je již položen, a to je Ježíš Kristus. Uctíváme Krále, který je živý, aktivní, a který je stále stejný včera, dnes, zítra.

středa 11. dubna 2018

Proměna | Zahradník

Jedna z nejkrásnějších zmínek v Ježíšově příběhu zmrtvýchvstání je jeho první setkání po vzkříšení. Skoro vždy tuto zmínku přehlédneme. Vypadá totiž jako vtipná epizoda, jako chyba, ale ve skutečnosti je nabitá hlubokým, poetickým a duchovním významem. První, kdo se setkal se vzkříšeným Ježíšem byla Marie Magdaléna, jedna z jeho prvních následovnic. Stalo se to v zahradě a Marie si Ježíše spletla se zahradníkem. Jan to popisuje v 20:14-15: Po těch slovech se obrátila a uviděla tam stát Ježíše (nevěděla ale, že je to on). „Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“ V domnění, že je to zahradník…!!! Jak si mohla splést Ježíše se zahradníkem? Proč zrovna se zahradníkem? A proč to Jan vůbec takhle napsal? Sleduje nějaký cíl? To jsou moc dobré otázky, a my se na ně podíváme, protože tohle je hluboká a krásná věc!

Nejprve se musíme vrátit o pár dní dříve na Velikonoce. Já vím, Velikonoce byly minulý týden. Většina slaví Velikonoce jen jeden víkend, ale ty překotné události, o kterých jsme mluvili, ještě neskončily. Podle svědectví apoštolů trávil Ježíš s nimi po vzkříšení z mrtvých 40 dní a učil je o Božím království. Lukáš o tom píše ve Skutcích 1:3: Těm také po svém umučení mnoha jistými důkazy prokázal, že je živý, když se jim po čtyřicet dní ukazoval a mluvil o Božím království. Minule jsme si řekli, že se učedníci snažili zpětně dát smysl všemu, co o Velikonočním víkendu zažili, byly to opravdu překotné události. Jejich mistr, kterého měli za mesiáše, zemřel a s ním i jejich sen o svobodě. Třetí den však vstal z mrtvých a otevřel jim oči na úplně jinou realitu Božího království, než byla do té doby v jejich představách. Oni měli za to, že to království bude nějaká forma teokracie, kde bude Bůh vládnout na světě skrze svůj lid. Ježíš jim představuje království, které je už nyní, je celé o něm, a je v něm opravdovým Králem. Otevíral jim oči na skutečnost, že všechno, co se stalo o tomto slavném víkendu, bylo ve skutečnosti předpověděno ve svatých Písmech (kterým říkáme Bible), protože Písma jsou celé o něm. A tak se učedníci snažili dát zpětně smysl také jeho smrti a vzkříšení - měli za to, že Ježíš vyhrál nad silami temnoty a vysvobodil nás z otroctví mocnosti hříchu a smrti, které nás zotročují skrze mocnosti světa. Zároveň vnímali, že kříž je závěrečné dějství, kulminace dějin. Vše vyvrcholilo v Kristu. Pokud se tedy dějiny křížem dramaticky změnily, v čem žijeme nyní? Pokud začalo něco úžasného, co se stalo? Co se děje teď?

Pojďme se vrátít k příběhu o zahradníkovi, protože je součástí odpovědi na tyto otázky, které si Ježíšovi učedníci kladli. Marie si Ježíše spletla se zahradníkem? Jak mohla a proč je tento příběh v evangeliu? Pokud jste už četli všechny čtyři evangelia, jistě jste si všimli, že tři z nich (Matouš, Marek, Lukáš) mají jistou dějovou linku a věnují se vyprávění stejných nebo podobných příběhů s podobnými detaily. Vzájemně se zřejmě znali a odkazuji se na podobné zdroje. Evangelium, které sepsal Jan se ale jejich struktuře vymyká. Je popsáno mnohem více poeticky a vypichuje jen některé zázraky. Jan se věnuje Ježíšovým proslovům úplně jinak. Všechna evangelia jsou sepsány jako svědectví o Kristu, Jan to ale dělá jinak než ostatní. Sám tvrdí, že (20:30-31) Ježíš ovšem před svými učedníky udělal i mnoho jiných zázraků, které v této knize nejsou zapsány. Tyto jsou ale zapsány, abyste uvěřili, že Ježíš je Mesiáš, Boží Syn, a abyste skrze víru měli život v jeho jménu. Jan tedy píše, že své evangelium napsal s cílem posilnit naši víru v Ježíšovo mesiášství. Proto se u jeho vyprávění musíme ptát, proč tam zapsal právě tento detail a ne jiný.

Jan tedy popisuje své evangelium jako svědectví nabité poetickou prorockou imaginací. V židovském světě je zahrada symbolem stvoření. Podle židovských Písem Bůh stvořil svět jako zahradu, kde se procházel v zahradě jako ve svém obydlí – v chrámu. Genesis 3:8: Vtom ale uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se zahradou za denního vánku. Svět byl tedy pozemským ztvárněním chrámu a člověk žil přímo v této Boží přítomnosti. Ale pak došlo k potížím: první stvoření se pokřivilo hříchem, a člověk byl následně z této Boží zahrady Eden vyhnán. Náš svět od té doby trpí a touží po svém vykoupení, protože díky hříchu propadl marnosti a smrti. Jak jsme si řekli před týdnem, proto Ježíš dává svůj život za nás – aby nás z této marnosti vykoupil, aby nás vysvobodil od temné moci hříchu a smrti. Když tedy zemřel, jistý muž jménem Josef z Arimatie, který byl Ježíšovým tajným učedníkem, požádal Piláta o Ježíšovo tělo a rozhodl se ho pohřbít v novém hrobě. Jan 19:41: Poblíž místa jeho ukřižování byla zahrada a v té zahradě nový hrob, v němž ještě nebyl nikdo pochován. Ježíš je pochován v zahradě, což je příhodné místo pro jeho hrob. Jen pár dní před tím řekl (Jan 12:24): Amen, amen, říkám vám: Pokud zrno pšenice nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Pokud však zemře, přinese hojnou úrodu. Na Velký Pátek tedy semeno umírá, je uloženo do hrobu, aby ve Velikonoční neděli přineslo úrodu, první ovoce vzkříšeníDnes se to díky našemu kalendáři stírá, ale týden nekončil nedělí, nýbrž sobotou. Sobota byla dnem odpočinku, neděle byla prvním dnem nového týdne. Proto Jan píše (20:1): Ráno prvního dne v týdnu šla Marie Magdaléna ještě za tmy k hrobu. Když uviděla kámen odvalený od hrobu… Proč je to tak důležité? Podle židovské víry stvořil Bůh svět za sedm dní. Jeho dílo bylo úplné. Ale tento svět se pokřivil. Když se tedy Marie vydává k hrobu první den nového týdne, znamená, že začal nový týden.

Budeme-li pozorně pročítat Janovo evangelium, uvidíme, že ze všech Ježíšových zázraků vybral jen sedm základních archetypálních zázraků. Sedmička je v židovské psychologii důležité číslo, označuje úplnost. Ježíš tedy symbolicky učinil sedm zázraků pro sedm dní stvoření. První den nového týdne ale máme zázrak číslo osm. Je to proto, že Ježíš začal něco úplně nového, co později jeho následovníci nazvou novým stvořením. To, co se stalo na kříži, byla revoluce nového stvoření – Ježíšovo vzkříšení bylo jeho prvním ovocem. Ježíš se stal prvním zahradníkem nového stvoření. Tam, kde Adam jako zahradník prvního stvoření selhal, a uvedl do světa hřích a smrt, Ježíš je novým Adamem stvoření, který zruinovanou zahradu plně obnoví. Pavel to popsal v 1. Korintským 15:45+49: První člověk, Adam, se stal živou duší, ale ten poslední Adam se stal obživujícím duchem. (…) Jako jsme nesli obraz toho, kdo byl z prachu země, tak poneseme i obraz toho nebeského. Slovy anglického spisovatele G. K. Chestertona: Třetího dne Ježíšovi přátelé přicházejí za rozbřesku na místo, kde nacházejí prázdný hrob a odvalený kámen. Různými způsoby si uvědomovali nový div: svět zemřel předchozí noci. Dívali se na první den nového stvoření, s novým nebem a novou zemí, a na Boha zahradníka kráčejícího znovu ve své zahradě, ne za večerního vánku, ale při ranním rozbřesku.

Proto je Ježíš označen za druhého Adama. Proto je vzkříšení prvotinou – prvním ovocem revoluce, která se udála na Ježíšově kříži. Proto jsme my nové stvoření. Proto staré pominulo a Bůh dělá nové věci. Já vím, vypadá to, že stále žijeme na starém pokřiveném světě - a přesto v tomto pokřiveném světě - přímo uprostřed pokřiveného světa - započal Bůh něco nového, a raší v něm nový svět. Prolamuje se skrze tento starý svět jako malá rostlinka dokáže prolomit tuhý asfalt. Ježíš tento nový svět nazýval svým královstvím. Je to dimenze jeho vlády na tomto světě - a jeho vláda už dnes umožňuje krásu fyzického světa a jeho obnovu. Je zřejmé, že plná obnova stvoření nastane při dokonaném spasení, které nastane při jeho návratu (o tom si povíme více za týden), ale už dnes se modlíme za to, aby jeho království a jeho vůle byla na zemi jako je v nebi. Proto se také na tomto novém světě podílíme - nečekáme úprk nebo vysvobození ze světa. Místo toho pracujeme na osvobození světa ze zmaru a úpadku. Proto tolik záleží na tom, co všechno děláme dnes - v každé oblasti života. 

Ježíš je zahradník - stejně jako v Edenu, i v Getsemane začal nový příběh, kterého jsme my součástí. Po 40 dnech odchází Ježíš do své nebeské dimenze se slibem pozdějšího návratu a následné obnovy světa (jak jsem říkal, na to se podíváme za týden). Co ale dělá mezitím? Jinými slovy, co dělá dnes? Ježíš se za nás přimlouvá. Náš přítel Jan později napsal (1. Jan 2:1): Toto vám píšu, moji drazí, abyste nehřešili. Kdyby někdo zhřešil, máme u Otce přímluvce, Ježíše Krista, toho Spravedlivého. Ježíš je přímluvce, který o nás mluví ke svému Otci a nám poslal Ducha, který se přimlouvá k nám: otevírá nám oči a srdce. Ježíš je stále na naší straně, stále se za nás přimlouvá, stále pracuje v našem životě. Ježíš je totiž stále zahradníkem, který kultivuje naše srdce, a který kultivuje srdce tohoto světa. Ježíš jako zahradník proměňuje pustinu v bujnou zahradu. Prosím, všimněte si, jak důležité to je! Jak napsal pastor Briand Zahnd: Ježíš není průvodčí cvakající jízdenky ve vlaku do nebe. Křesťanská naděje není o odchodu ze země do nebe, ale o přitáhnutí nebe na zem. Ježíš není advokát vytahující nás z právní propasti nazlobeného Boha. Bůh není na hříšníky naštvaný, Ježíš dokonce Marii Magdaléně řekl, že jeho Otec je také jejich Otec. Ježíš není bankéř nabízející půjčku z nadbytku své spravedlnosti. Ekonomické metafory jsou obvykle špatná teologie. Ježíš je zahradník kultivující vzkříšený život každého kdo k němu přijde. Je to krásná metafora spasení a záchrany, kterou pro nás Ježíš získal na kříži.

Práce zahradníků znamená, že jejich ruce jsou ponořeny do půdy. Jejich práce je spojená se zemí. Průvodčí a právník a bankéř jsou všechno metafory lidí zabývajícím se abstraktními pojmy, ale zahradník má své ruce přímo v zemi. Ježíš se nebojí umazat od lidských záležitostí. Ať je tvůj život jakkoliv zmatený nebo špinavý, Ježíš ho chce - a má moc ho - kultivovat. Začni tomuto zahradníkovi důvěřovat a Ježíš ve tvé pustině dokáže prorazit s novým životem. Zůstaň v jeho zahradě a nech svůj život kultivovat. Ježíšova práce znamená, že nás také prořezává, že čistí mrtvé věci. Koneckonců, sám řekl (Jan 15:2): Každou ratolest, která ve mně nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla více ovoce. Někdy je to bolestivý proces, ale výsledkem je plodnější život, kde najdeme krásu a milost. 

Buď posilněn, když jsi v zahradě, protože velký Zahradník je přesně tam. Ne vždy ho rozpoznáš, ale je tam. Vraťme se ještě do té zahrady vzkříšení na začátek našeho dnešního příběhu. Jan 20:15-16: „Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“ V domnění, že je to zahradník, odpověděla: „Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“ „Marie!“ řekl jí Ježíš. Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabboni!“ (což znamená „Učiteli“). Ježíš tě volá jménem stejně jako jménem zavolal na Marii, a touží kultivovat tvůj život, protože je na tvé straně, přimlouvá se za tebe. Tento Zahradník, který začal kultivovat zahradu, z nás dělá něco nového. Začal nový týden stvoření. Nové se prolomí do starého. Nové staré nakonec zcela pohltí a nebeský Zahradník spojí nebe se zemí. Slovy apoštola Pavla (2. Korintským 5:17): Kdo je v Kristu, je nové stvoření. Staré pominulo – hle, je tu nové!

úterý 3. dubna 2018

Proměna | Vysvoboditel (Velikonoční série)

Ježíšovi učedníci z toho všeho měli ohromně zamotanou hlavu - stále tomu všemu nemohli věřit a zároveň to nechápali - snažili se přijít tomu na kloub. Připadalo jim, že se jim z toho rozskočí hlava. Události nabraly ohromně rychlý spád. To, co dnes nazýváme událostmi Velikonočního víkendu pro ně bylo neuvěřitelné a dech beroucí. Abychom je pochopili, potřebujeme udělat krok zpátky a trochu se uvést do děje, který se nám trochu po dvou tisících letech stírá: Ježíš a jeho učedníci byli všichni Židé. To byl velmi specifický národ mající svůj původ v Abrahámovi, a věřící, že si je Bůh vyvolil jako svůj zvláštní lid. Když je Bůh vysvobodil z egyptského otroctví a slíbil jim zemi jako dědictví, uzavřeli spolu smlouvu. Součástí této smlouvy bylo, že kdyby se odvrátili od Boha, jiné národy si je podrobí. To se naplnilo několikrát. Proroci to předvídali. Národ byl opakovaně bit, několikrát vysídlen a přesídlen, vyhlazován a potírán, a nakonec vždy volal k Bohu, který je zachraňoval, vysvobozoval a sliboval Mesiáše, svého posla, který bude finálním Zachráncem. Koloběh vítězství, porážek a hořké okupace však neměl konce. V této době byli aktuálně okupovaní největší mocnosti, jakou jejich svět viděl – římskou mašinérií. Jejich čekání na Božího Zachránce se tedy stupňovalo, v zemi bujely vzpoury a neklid. A zároveň očekávání střetu a finálního vítězství.

Proto učedníky Velikonoční události tak zaskočily. Jejich představa mesiášství byla klasicky židovská: Mesiáš má být zachránce, osvoboditel a vítěz. Měl to být bájný Lev z Judy, vítězný typ osvoboditele. Místo toho ovšem jejich Mistr (o kterém věřili, že je to ten vyvolený Mesiáš) skončil popravený jako zločinec tím nejhorším možným způsobem – ukřižováním (nejenže to byl nejkrutější způsob popravy, ale také to bylo úplné zneuctění lidskosti). Byl to úplný výsměch jakýmkoliv mesiánským aspiracím. Ne nadarmo se takto popraveným buřičům lidé vysmívali slovy (jak nám popsal evangelista Marek 15:31-32): Společně říkali: „Jiné zachránil, ale sám se zachránit nemůže! Ať ten Mesiáš, ten král Izraele, teď sleze z kříže, ať to uvidíme a uvěříme.“ Kříž byla smrtelná rána jakýmkoliv mesiánským ambicím.To v plánu nebylo. A rozhodně to rušilo jejich očekávání. Krásně to shrnuli dva učedníci na cestě do Emauz, se kterými se nepoznán potkává Kristus po svém vzkříšení (Lukáš 24:20-21): Vrchní kněží a naši vůdcové ho vydali, aby byl odsouzen k smrti, a nechali ho ukřižovat. My jsme ale doufali, že to je on, kdo má vykoupit Izrael. Navíc je to už třetí den, co se to všechno stalo.

Ani si neumíme představit to zklamání. Silná víra a přesvědčení, že konečně našli toho, kdo má slova věčného života. Jasně, říkal znepokojující řeči o smrti, o krvi a tělu, a vůbec. Ale taky dělal divy, měl autoritu a polarizoval - vše tedy nasvědčovalo tomu, že uchopí vládu, že převezme moc a povede lid do finální vítězné bitvy. A najednou, během několika málo dní, jejich sen zemřel spolu s ním na kříži. Vypadalo to jako totální prohra. Ježíš - o kterém věřili, že obnoví království Izraele - byl zase jenom další obyčejný falešný mesiáš. Nikdo Ježíše v té chvíli nepovažoval za hrdinu a nikdo nespěchal k hrobu s očekáváním, že vlastně není ani mrtvý. Smrt měla zase poslední slovo. Jenže... v tomto případě neměla. Ale to ještě učedníci nevěděli. Jejich zklamání mělo za to, že je to konec, hořký konec příběhu. Pak je ovšem zaskočilo několik žen. Tvrdily, že viděly Ježíše živého: tři dny po jeho smrti! Nechtěli jim věřit, ale další a další z nich měli fantastický zážitek, kdy se jim Ježíš zjevil: a přitom ne jako duch, ale fyzický Ježíš, který s nimi jedl a který se jich dotýkal. Události nabraly překotný spád. Co ještě doslova před hodinami vypadalo jako zlý sen, totální prohra, se najednou úplně obrátilo vzhůru nohama. Ježíš byl mrtvý - viděli ho umřít a věděli, že římští vojáci jsou mistři svého oboru - když někoho popraví, je to navždy, je to konečná. Byli to profesionální zabijáci. Ale najednou byl tento Ježíš živý, a to doslova fyzicky, říkal zvláštní věci o Bohu, a jeho učedníci najednou měli hlubokou potřebu ho uctít jako Boha (viz Tomáš), což by za normálních okolností bylo pro ně (jako ortodoxní Židy) rouhání - smrtelný hřích.

Najednou jim začaly zapadat Ježíšovy výroky o sobě, Bohu, smrti a vzkříšení dohromady. Zároveň z toho měli velkou hlavu. Co se vlastně stalo? Proč se to stalo? A tak se začali snažit různými obrazy vysvětlit, co se onoho slavného velikonočního víkendu stalo. Používali obrazy, které znali. Například oběť za hříchy (jako obětní beránek při chrámové bohoslužbě). Nebo prvotina vzkříšení (které Židé čekali na konci věků). Zároveň si byli vědomi, že tyto obrazy jsou jejich pokusem dát smysl tomu, co zažili a čeho byli očitými svědky. Otázka zůstávala: Proč musel Mesiáš zemřít? Co se jeho smrtí stalo? A co teď bylo jiné? Jejich odpověď nakonec spočívala ve slovech vítězství a svoboda. Nad čím nebo nad kým Ježíš zvítězil? A jak nám tím získal svobodu? Kříž je epicentrum křesťanství. Kříž je také skandálem křesťanství. Apoštol Pavel později napíše v 1. Korintským 1:23, že kážeme Krista ukřižovaného - pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovstvíKřesťanství je jediné náboženství, kde je středem víry utrpení a degradace vlastního Boha! Ale proč? Co se na kříži stalo, že se stal základním středem jejich poselství? Nový Zákon s Ježíšovým příběhem ukřižování v naprostém středu svého zájmu je o Božím království přicházejícím na zemi stejně jako je v nebi. Židé věřili, že Boží sféra bytí (nebe) a naše sféra (země) nejsou od sebe zase tak odděleny. Že se potkávají a někdy splývají dohromady. Pro ně to místo byl chrám. Křesťané věřili, že Ježíš Kristus se stal osobně ve své osobě místem, kde se nebe a země protnuly. Kristův kříž je přitom obrovským paradoxem. Vítěz, který umírá jako poražený, a který vyhrál.

Kříž vypadá jako dokonalý výsměch tomu, který o sobě řekl, že je dává život v hojnosti. Toho, kterého jen několik dní předtím vítali palmovými ratolestmi při příjezdu do Jeruzaléma jako budoucího krále, nyní pověsili jako zločince. Velký paradox. Jak podotkl Bohuslav Wojnar: Lidská ironie je však překryta Boží ironií. Dokonce i na cedulce na kříži bylo: „Ježíš Nazaretský, král židovský“. Pilát to jistě nemyslel vážně, ale sarkasticky. Dal tím najevo, za koho se Ježíš měl a proč musel být popraven - nemůžeme tolerovat takovou rebelii vůči autoritě Říma! Pilát ovšem netušil, jak se trefil. Nenapadlo by ho, že pokud jednou bude v dějinách zmiňován, pak jen proto, že dal ukřižovat Krále králů. Ježíš se svým poselstvím o Božím království, radikálně proměňující tento svět nutně provokoval mocnosti tohoto světa. A tak impérium vrátilo úder. Mocnosti a síly měly zájem udržet svět takový jako vždy – svět, kde vládnou elity a drží ostatní v poddanosti a otroctví. Není divu, že Kaifáš (velmi náboženský), Herodes (velmi bohatý) a Pilát (velmi mocný) se spojili, aby toho galilejského buřiče poslali tam, kam podle nich patří – na kříž.

Prvním učedníkům nezůstal tento paradox skrytý. Mocnosti světa sloužící duchovní mocnosti zla v pozadí poslaly Ježíše na kříž, aby se ho zbavili, ale kříž se stal jejich porážkou. Jako Židé si uvědomovali, že zlo má svou tělesnou podobu. Je tady mnohem temnější strana zla, než tu, kterou kolem sebe vidíme přirozeně. Ježíš sám nás nabádá ve své vzorové modlitbě, abychom prosili Boha, aby nás vysvobodil od Zlého. Autoři Bible velmi otevřeně popisují „toho Zlého“ jako satana nebo ďábla - reálnou bytost, která vládne zlému světu a přetváří jej ke svému obrazu. Jak to, že dobrý Bohem stvořený svět je dnes pod vládou Zlého? Autoři Bible popisují, že kdysi dávno, v daleké minulosti, možná před stvořením tohoto světa, vznikla vzpoura proti Bohu. Jistý anděl zpyšněl v touze povýšit se nad Boha. Vedl další anděly do bitvy proti Bohu a stal se z něj satan: žalobce a pokušitel. V příběhu z Ráje přichází ďábel v podobě hada k lidem a svede je pomoci lži. Zpochybní Boží slova a přesvědčí lidi, že se Bohu nedá věřit. Tím, že člověk na tuto lež přistoupil, odevzdal to, co mu patřilo právě ďáblu, který se díky tomu stal bohem tohoto světa, vládcem, který uplatňuje svou autoritu nad stvořením s jediným záměrem: zranit Boha tím, že od něj odvrátí dobré stvoření, které ta vydá marnosti. 

Proto také přichází Ježíš (1. Jan 3:8) Proto se ukázal Boží Syn, aby zrušil skutky ďábla. Vládne-li ďábel pomocí lží, Ježíš je cesta, pravda a život. Ježíš je totiž obrazem Boha, zjevuje tedy pravý obraz Boha a my dnes vnímáme Boha skrze Ježíše. Kristovova smrti je tedy porážka tohoto Božího arcinepřítele. Svým uzdravováním a vysvobozováním Ježíš demonstroval aktivitu Božího království proti silám temna. Jeho smrt a vzkříšení pak satanovu porážku završilo. Pavel to popisuje slovy (Koloským 2:13-15): Odpustil nám všechny viny a smazal ten nepřátelský dlužní úpis, jehož předpisy byly proti nám. Navždy jej zrušil, když jej přibil na kříž! V něm odzbrojil vlády a mocnosti, veřejně je odhalil a slavil nad nimi vítězství! Kristův kříž ustanovuje Boží království tím, že nese a odstraňuje tíhu hříchu a smrti. Bůh porazil smrt tím, že do ní plně vstoupil. Porazil satana jeho vlastní zbraní. Kříž je skutkem lásky, záchrannou operací pro stvoření zotročené satanovou nadvládou. Je to dar dobrovolné láskyJežíšova smrt na kříži nás vysvobodila z moci ďábla. Slovy Židům 2:14-15: Svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. Co to znamená pro tebe? Znamená to, že už nemusíš žít ve strachu, nemusíš podléhat hříchu, a nemusíš propadnout věčné smrti – věčnému oddělení od Boha. Díky tomuto vítězství tě nic, ani žádná síla zla nemůže držet od Boží lásky. Římanům 8:38-39: Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!

Možná si teď říkáš, proč satanem inspirované mocnosti světa Ježíše poslaly na kříž, když to znamenalo jejich porážku? Ďábel se v tom ztratil, nerozumí tomu, protože toužil být jako Bůh, chtěl ho převýšit a nechápal, že cesta k slávě je skrze kříž. Bůh je láska, která má ve středu oběť. Ďábel je doslova anti-láska, proto mu také zcela uniká význam oběti z lásky. Nechápe dobrovolnou smrt za druhého. Je zmatený z bezpodmínečné lásky. Proto tolik proměňujeme svět, když bezpodmínečnou láskou milujeme. Ďábel má vždy podmínky. Proto nemohl kříž nikdy pochopit. A nechápali to ani mocní tohoto světa. Apoštol Pavel napsal (1. Korintským 2:8): Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy.

Velikonoce jsou plné paradoxů. Na začátku víkendu pláčeme u kříže, na jeho konci se radujeme u prázdného hrobu. Kříž a vzkříšení totiž dávají smysl dohromady. Pokud by byl kříž jen platbou za náš hřích, stačila by oběť. Díky vzkříšení ovšem víme, že tato oběť je vítězstvím. Je nenásilnou mocí, je výzvou všem mocnostem světa, ať už duchovním nebo těm, které je reprezentují. Kříž je navždy paradoxem. Symbol popravy a smrti je symbolem vítězství.Trnová koruna se stala odvracenou stranou palmových ratolestí vítězství. Ježíš umírá, aby žil. Ježíš zdánlivě prohrává, aby plně zvítězil. Jeho smrt a vzkříšení tak osvobozuje od temných sil hříchu a smrti, aby nikdo, kdo jeho oběť přijímá, nemusel těmto temným silám podléhat. To je základní poselství Velikonoc - vítězství a svoboda. Svoboda ve vítězství. Naše svoboda v jeho vítězství. Proto uctíváme Krále, jehož trůnem je kříž. Uctíváme Krále, který umírá za své poddané. Při památce večeře Páně budeme zvěstovat odpuštění a vítězství v jeho krvi a v jeho oběti. Jeho oběť nás proměňuje.