úterý 2. ledna 2018

Mých 10 nejlepších knih roku 2017

Každý rok v lednu nabízím tradiční přehled 10 knih, které mě nejvíce oslovily v předcházejícím roce z 65 knih, které jsem přečetl.* Zde je můj letošní seznam podle důležitosti:

1. Brian Zahnd: Sinners in the Hands of a Loving God (Waterbrook, 223 stran). O americkém pastorovi a spisovateli Zahndovi jsem slyšel už nějakou dobu, ale tohle je první kniha, kterou jsem od něj četl. Opravdu mi udělala radost – radikálně se vypořádává s představou neustále nazlobeného Boha, který potřebuje být usmířen krví od svého hněvu. Začíná na motivy proslulého kázání „Hříšníci v rukou rozzlobeného Boha“, které je karikaturou Boha, který se nám dal plně poznat v Ježíši. Zahnd rozebírá v knize také eschatologii (učení o posledních věcech, o druhém příchodu Krista), která v souladu se slovy apoštola Pavla je „radostným očekáváním“. Je povedenou kritikou militantní eschatologické představy, která v předtuše velké války na Blízkém Východě dělá z křesťanů mizerné mírotvůrce. Chtělo by se mi říct, že je to hlavně problém jedné sekce amerického křesťanství, ale protože sleduji diskuse na toto téma i u nás, vím, že je pro nás zcela aktuální i tady a teď. Doufám, že ji někdo co nejdříve v češtině vydá – stála by za to.

2. N. T. Wright: Jednoduše Ježíš (Návrat domů, 233 stran). Již několik let se v mém řebříčku Top 10 knih roku objevuje jméno anglikánského teologa Toma Wrighta, kterého považuji za největší teologickou hvězdu současnosti. Bylo mi líto, že od něj v češtině nemáme na rozdíl od slovenštiny jediný titul – dobře to šlo vidět při jeho nedávné bratislavské návštěvě, kam na jeho seminář přijelo z Česka jen několik lidí. Proto jsem velmi nadšený, že to už neplatí, a první dvě knihy vydal Návrat domů před koncem roku 2017. Jednoduše Ježíš je skvělá kniha – teologie psaná pro běžného čtenáře normálním a srozumitelným jazykem. Vychází z jeho dřívější odborné publikace Jesus and the Victory of God a odkrývá Ježíše jinak, než jsme zvyklí. Jeho kapitoly o Ježíši jako novém chrámu (Prostor, čas a hmota), o jeho smrti (Proč musel Mesiáš zemřít?) a o jeho vzkříšení (Pod novou správou) stojí samy o sobě za cenu celé knihy. Vybízím všechny mé čtenáře, aby si tuto knihu pořídili, přečetli, podtrhali si v ní a začali ji používat!

3. Rob Bell: What is the Bible? (HarperOne, 334 stran). Pro ty, kteří se pohybují ve virtuálním křesťanském prostoru, je jméno Roba Bella dostatečně známým – a neuvěřitelně kontroverzním. Když před několika lety vydal knihu Love Wins, dostal se odsouzení od svých kolegů, až jej jeho „reformovaní přátelé“ rovnou „exkomunikovali“ mimo křesťanství. Dokonce i v českém tisku (které se jinak americkému křesťanství nijak zvlášť nevěnuje) vyšel o něm půlstránkový novinový článek. Co naplat, Bell je opravdu kontroverzní – ptá se na mnoho otázek, zpochybňuje zavedené představy, a hlavně umí skvěle pracovat s jazykem – ať už v mluvené nebo písemné formě. Před několika lety měl na svém blogu dlouhou sérii zamyšlení o Bibli, takže se dalo čekat, že téma zpracuje do knihy. Nakonec je z toho velmi osvěžující kniha, která čtenáře nutí myslet. To mám rád. Nemusím souhlasit s každým bodem – proč bych taky četl knihy, se kterými dopředu ve všem souhlasím, že? Jedna věc je ale jistá. Po přečtení What is the Bible? jsem měl pocit, že kdybych nebyl věřícím a nikdy nečetl Bibli, jsem motivovaný jít do nejbližšího knihkupectví, koupit si ji a začít ji hned číst. Tak poutavě to bylo napsáno.

4. John Mark Comer: God Has a Name (Zondervan, 281 stran). Velmi osvěžující styl psaní, skvělé pohledy na často čtená a přehlížená místa v Bibli, zajímavé postřehy a poutavé ilustrace. Nejlepší je, že celá kniha je výkladem pouhých čtyřech veršů ze 34. kapitoly knihy Exodus. Tyto čtyři verše jsou nejčastěji citovaným místem Bible samotnými autory Starého a Nového Zákona.

5. Les McKeown: Predictable Success (Greanleaf, 231 stran). McKeowna jsem slyšel na jaře na jedné konferenci pro pastory. Mluvil o křivce cyklu života organizace. To není nic extra nového, sám jsem na toto téma vyučoval léta (včetně tzv. druhé křivky). Jenže jeho křivka, jeho konkrétní fáze organizačního života a především jeho pojetí vrcholu (který nazývá „předvídatelným úspěchem“), a jeho popis typu vedoucích v různých fázích růstu (nebo úpadku) je fenomenální. Skvěle se dá vztáhnout nejen na byznys, ale také na církev, včetně na zakládání nových církví. Hned jsem si objednal knihu, přečetl, a doporučuji. A už jeho křivku také vyučuji :-)

6. Jiří Beneš a Petr Vaďura: Pradějiny (Kalich, 287). Jak už asi víte, mám rád knihy, které mě přinutí myslet. A které mi otevřou nové perspektivy a zajímavé postřehy na různá témata. Takovou knihou je bezesporu také rozhovor mezi Petrem Vaďurou a teologem Jiřím Benešem na téma prvních pre-historických kapitol Genesis, příznačně pojmenovaná Pradějiny. Při čtení těchto kapitol se musíme ptát, co je vlastně hlavním smyslem a účelem textu? Kniha mě moc bavila.

7. Erik Tabery: Opuštěná společnost (Paseka, 284 stran). Nejlepší historicko-politická kniha roku, kterou jsem četl. Moc zajímavý pohled na český národ, na roli a vliv zakladatelů českého a československého státu, skvěle zpracovaný průzkum historických dokumentů, vhodné citáty… To všechno s přesahem do současnosti a budoucnosti. Skvělá kniha.

8. Gregory Boyd a Paul Eddy: Accross the Spectrum (Baker, 287 stran). Tuto učebnici používám už několik let, a stále se k ní vracím. Celkem 13 zásadních oblastí evangelikální teologie stylem všech hlavních pohledů – jedna kapitola tak zahrnuje tři nebo čtyři protichůdné pohledy na probíranou oblast, vždy hlavní tezi teorie, biblické, historické a podpůrné body, a odpovědi na největší námitky. Kniha tak slouží jako přehledný zdroj nejdůležitějších „horkých brambor“ evangelikální teologie. Každý pastor by tuto knihu měl mít ve své knihovně a měl by tento přehled mít nastudovaný.

9. Desmond Tutu a Mpho Tutu: Kniha odpuštění (Dobrovský, 245 stran). Nejlepší kniha o odpuštění, kterou jsem četl. Nositel Nobelovy ceny míru, anglikánský arcibiskup Desmond Tutu byl hlavním tvůrcem Komise pro pravdu a smíření, která myšlenky odpuštění uváděla do praxe po konci režimu apartheidu v Jižní Africe. Velmi praktická kniha, obsahuje také různá cvičení a zamyšlení.

10. Reinhard Bonnke: Život v jednom ohni (Křesťanský život, 634 stran). Evangelista Bonnke má v Česku nadšené následovníky už mnoho let. Měl jsem příležitost být na několika jeho akcích a dokonce jeho službu pozorovat zblízka na Evropské letniční konferenci ve Frýdku-Místku, kde jsem měl na starosti pouliční evangelizace. Takže mám konkrétní důvody, proč tohoto muže také obdivuji. V roce 2017 sloužil na své poslední velké akci v Nigérii a tato autobiografie popisuje jeho skromné počátky, otevřené dveře, těžkosti i výhry, a také Boží vedení až k těmto posledním dnům. Čtivě napsaná autobiografie, která povzbudí každého, komu záleží na našem světě.

Doufám ale, že tyto knihy budou pro vás inspirací, co byste si třeba mohli přihodit na svůj seznam literatury. Těším se na knihy, které přečtu v tomto roce. Jaká byla vaše kniha roku, kterou jste v roce 2017 přečetli?

* Poznámka:
Podotýkám, že je to seznam knih, které jsem četl já, není to tedy reprezentativní vzorek knih vydaných v tomto roce.
Na závěr pro zajímavost přehled medailistů z minulých ročníků.

2016
1. N. T. Wright: The Day Revolution Began (HarperOne)
2. Brent Schlender: Steve Jobs: Zrození vizionáře (Grada)
3. Timothy Snyder: Černá zem (Prostor)

2015
1. Keith Lowe: Zdivočelý kontinent (Paseka)
2. Adam Hamilton: Making Sense Out of Bible (HarperOne)
3. Pavel Kosatík: Emil Běžec 00:100 (Prostor)

2014
1. N.T. Wright: Surprised by Scripture (HarperCollins)
2. Gregory Boyd: Is God to Blame? (IVP)
3. Philip Yancey: The Vanishing Grace (Zondervan)

2013
1. Rodney Stark: The Triumph of Christianity (HarperOne)
2. Larry Osborne: Innovation's Dirty Little Secret (Zondervan)
3. Ken Segall: Šíleně jednoduché (Cpress)

2012
1. Andy Stanley: Deep and Wide (Zondervan)
2. Patrick Lencioni: The Advantage (Jossey-Bass)
3. Tim Keller: Králův kříž (Biblion)

2011
1. Henry Cloud: Neccessary Endings (Harper Business)
2. Andy Stanley: Enemies of the Heart (Multnomah)
3. John Eldredge: Beautiful Outlaw (FaithWords)

2010
1. Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)
2. George W. Bush: Decision Points (Century)
3. Andre Agassi: Open (Kopf)

2009
1. Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)
2. Geoff Surratt: 10 Stupid Things that Keep Church from Growing (Zondervan)
3. Christopher Witt: Real Leader Don't Do Powerpoint (Crown)

2008
1. Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)
2. Craig Groeschel: It (Zondervan)
3. Bill Hybels: Just Walk Across the Room (Zondervan)

2007
1. C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)
2. Michael Duduit: Preaching with Power (Baker)
3. Elmer Towns, Bird, Stetzer: 11 Innovations in Today´s Church (Regal)

2006
1. Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)
2. Craig Groeschel: The Confessions of a Pastor (Multnomah)
3. Larry Crabb: Rozbité sny (Návrat domů)

2005
1. Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)
2. Mishka Assayas: Bono: in conversation (Riverhead)
3. John C. Maxwell: Winning with People (Thomas Nelson)

2004
1. Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)
2. Andy Stanley: Seven Practices of Effective Ministry (Multnomah)
3. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)

2003
1. Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)
2. George Barna: Grow Your Church from the Outside In (Regal)
3. Bill Hybels: Courageous Leadership (Zondervan)

2002
1. George Barna: User Friendly Churches (Regal)
2. Ted Haggard: The Life Giving Church (Regal)
3. Ralph Moore: Starting a New Church (Regal)

2001
1. George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)
2. C. Peter Wagner: Acts of the Holy Spirit (Regal)
3. Philip Yancey: Nekončící milost (Návrat domů)

2000
1. John C. Maxwell: 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)
2. C. Peter Wagner: Churchquake (Regal)
3. Larry Crabb: Uvnitř (Návrat domů)

1999
1. C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)
2. Bill Hybels: Honest to God (Zondervan)

3. Jaro Křivohlavý: Sdílení naděje (Návrat domů)

čtvrtek 21. prosince 2017

Proč nejsou Vánoce jen pro děti

Vánoce… Všímáte si, že když se nás někdo zeptá na Vánoce, většině z nás se vybaví obrazy a tradice, které jsme zažili v dětství? Vzpomínky to mohou být smutné, pokud rodina například dobře nefungovala a rodiče se během Vánoc vždy pohádali. Nebo pokud jsme někoho před Vánocemi ztratili. Většina z nás má ale vzpomínky pěkné. Vzpomínáme na celkovou atmosféru, vzpomínáme na lásku, kterou jsme cítili, vzpomínáme na bezpečí Vánočních tradic, které naše rodina držela. V tradicích opravdu nalézáme bezpečí – že svět je stále v pořádku; že věci jsou takové, jaké mají být. Vánoce v naší rodině kupříkladu probíhaly pokaždé stejně. Nejprve jsme připravili dům, snědli večeři (vždy řízek, nikdy ne kapr – alespoň od doby, kdy babičce zaskočila kost), šli pod stromek, rozdali si dárky. Mezi nimi byl každoročně jeden, na který jsem se těšil úplně nejvíce – každý z nás dostal vlastní talíř s ovocem a trochou cukroví, který jsme mohli ujídat podle libosti celé Vánoce. Chápete? Žádné hádky se sourozenci, kdo dřív něco sní! Vlastní talíř s ovocem! Pak jsme koukli na pohádku, na druhý den ráno šli do kostela, a pak 26. ještě jednou, tentokrát s programem, který si celý připravily děti. Hezké, ale když jsme zpívali, některé z nás (jako třeba mě) poprosili, abychom pokud možno jen otevírali pusu a moc jim ten sborový zpěv nekazili! Myslím, že každý z nás by mohl vyprávět podobné příběhy o zvycích a tradicích z vlastních Vánoc.

Asi se tedy shodneme, že vzpomínky na Vánoce jsou ovlivněné naším dětstvím. Pozdější dospělácké Vánoce nám už trochu splývají. Až do doby, než začneme vytvářet Vánoční tradice pro vlastní děti. Je to přirozené. Ale právě proto se nám někde do podvědomí vryje obraz Vánoc jako svátky především a hlavně pro děti. Někdy slyším přesně tento komentář: „Vánoce moc nemusím, ale děláme to hlavně kvůli dětem, aby měly hezké vzpomínky.“ Zcela to chápu, ale myslím si, že my dospělí, zkušení, protřelí životem, a různě těžce zkoušení o něco velkého, mocného a skvělého přicházíme, když Vánoce „odsoudíme“ do pohádkového světa dětství. Dovolte mi to vysvětlit. Vánoce slavíme proto, že si připomínáme narození Ježíše, jenže my jsme z něj udělali pohádkového Ježíška nosícího dárky… Nedávno mi jeden velmi nepřátelsky naladěný kritik křesťanství napsal, že tady v církvi oblbujeme lidi pohádkami, ale on na Ježíška přestal věřit už v šesti letech! Víte, má rodina byla křesťanská, ale nikdy mi neříkala, že dárky nosí Ježíšek. Vždy oddělovali realitu od fikce – ano, vyprávěli mi příběh o Ježíšově narození, ale nedělali z něj pohádkovou bytost. Vždy jsem věděl, že dárky nám dávají rodiče – protože nás mají rádi. A my jsme dávali dárky zase jim. Nejdříve jsme něco vyráběli, a později jsme něco našetřili a třeba jim něco koupili. Protože je máme rádi. Nejenže jsme věděli, že dárky jsou od nich, na dárky jsme si to přímo psali! Nikdy jsem tedy nevěřil na pohádkového Ježíška. Nikdy jsem taky neztratil iluze, že Ježíšek neexistuje.

Tomu kritikovi jsem odepsal: „Vidíte, já na Ježíška nevěřil nikdy a v šesti letech jsem se smál těm, kterým to tehdy teprve docvaklo.“ Nechápejte mě prosím špatně, nesnažím se vám naznačit, jaké tradice si máte zvolit ve své rodině. Chápu dokonce, jak to vzniklo a chápu, že tím chceme vytvořit pravou pohádkovou atmosféru Vánoc. Jenže, Vánoce jsou lepší a mocnější než běžná pohádka, a platí to nejen pro děti. Ve skutečnosti, v původním Vánočním příběhu děti moc nevystupují. Je tam narozené dítě (o kterém si ještě něco povíme), ale jinak? Vystupují tam dospělí pastýři (těžce pracující a na sociálním řebříčku nízko postavení lidé), vystupují tam nějací astronomové z Východu (ti byli pro změnu na sociálním řebříčku hodně vysoko), pak několik zajímavých postav z chrámu, a hlavně je tam krutý král Herod, který děti zrovna nemiluje – ani vlastní, ani cizí. Když slyší, že se měl narodit nový židovský král, jeho reakce je krutá a přesně zapadá do toho, co o něm z historie víme. Dává děti v Betlémě povraždit! To opravdu nezní moc pěkně a pohádkově. Malý Ježíš tedy se svými rodiči utíká jako uprchlík do bezpečné země, do Egypta. Vrací se až po Herodově smrti.

Křesťané již dlouhou dobu mají ve zvyku některé příběhy z Bible trochu očistit. Obrousit hrany. Bible ale není pohádková kniha. Je tvrdá a místy krutá. Popisuje totiž život takový, jaký doopravdy je. Ale to vy znáte. Jsem přesvědčen, že každý z vás bez výjimky by mi mohl vyprávět příběh konfliktu, zla, krutosti nebo bolesti, který jste zažili vy sami nebo někdo z vašich blízkých. Víte, o čem mluvím. Nikdo z nás není imunní na temnotu světa, která dokáže zastínit vše dobré, co jsme prožívali. Každý se s tím musíme vyrovnat. Příběhy Bible mají do pěkných očištěných pohádek opravdu daleko. Někdy potřebujeme ten lak opravdu seškrábat. Například, příběh Noeho není výletní loď se zvířátky. Je to příběh o násilí a zlu, které se rozmohlo na světě. Úplně stejně, příběh Ježíšova narození není romantický příběh o narození v chlévě mezi pastýři. Je to ve skutečnosti příběh o knížeti pokoje přicházejícího do války. Je totiž příběh o okupaci, o zranitelnosti a o vítězství. Jako takový má hluboký význam nejen pro děti, ale taky pro nás dospělé.

Mnozí z nás se narodili a Vánoce jsme slavili v době, kdy naše země byla pod sovětskou okupací. Věděli jsme, že vojáci tady jsou, někdy jsme je třeba i potkávali. Ale úplně jinak okupaci vnímali ti, kteří ji v 68. roce zažili. Jako třeba mí rodiče a jako řada z vás. Pamatuji si, jak mi později tlumeně vyprávěli, jakou ztrátu iluzí utrpěli, když se jedné srpnové noci do naší země začaly valit ze všech stran vojska „přátelských“ armád. Ještě mnohem horší vzpomínky budou mít někteří z vás, kteří zažili německou okupaci o třicet let předtím. To byla nejen studená, ale regulérní válka, největší zlo, které člověk dokázal zkoncentrovat do několika málo let. Mohli bychom tedy mít pochopení pro Izraelce, Ježíšův lid, který léta trpěl pod okupací římské říše. Římané vyhlašovali Pax Romana, pokoj přinesený do celého světa Římem. Jenže jejich pokoj byl pečlivě udržovaný mečem a křížem. Nepřátele a vzbouřence neváhali křižovat, což byl nejkrutější způsob popravy, který do té doby člověk vymyslel. Neumírali jste přikováním do dřeva, umírali jste pomalým (někdy mnohadenním) udušením, kdy váha vlastního těla zabraňovala fungování plic. Pokoj Říma byl pro podrobené národy jako byl Izrael vždy ve znamení kříže.

Izrael má ovšem naději. Naději, že Bůh (který se zdá trvale odmlčený) pošle Zachránce, Mesiáše, Spasitele. Někdo, kdo je z okupace vysvobodí a obnoví své království. Touží po království, kde vládne Bůh a kde věci jsou doopravdy takové, jaké mají být. Prorok Izajáš slavné předpověděl, že tento syn přinese opravdový pokoj (9:5): Vždyť se nám narodilo dítě, byl nám dán syn; na jeho ramenou spočine vláda a bude nazýván: Podivuhodný rádce, Mocný Bůh, Otec věčnosti, Kníže pokoje. Myslím si, že jako národ, který ve své moderní historii zažil hned dvě velké okupace dokážeme ocenit, jak moc tento podrobený národ toužil po vysvobození. Vánoční příběh je přesně tímto příběhem. Je to příběh osvobození a něčeho nového, co začalo Ježíšovým narozením (a tím nemyslím změnu letopočtu). Už jsem říkal, že Římané vládli mečem a křížem. Izraelci měli tedy jasno ve svých představách: Mesiáš bude také vojevůdce, protože meč lze svrhnout jen mečem. Svrhne Pax Romana a ustanoví Boží pokoj. 

A pak se narodí Ježíš. Jeho narození je plné překvapení: Narodí se zázrakem panně. Nenarodí se v urozených podmínkách. Není ale ani zcela chudý. Jeho adoptivní otec má byznys s nábytkem. Jen se dostane do potíží, které způsobil (zase ten) Řím. Musí se jít zapsat na úřady a v žádném hotelu není místo. Proto se Ježíš narodí v nuzném a smradlavém chlévě. Navštíví ho však zmínění mudrci z Východu s drahými dary – díky nim mohou utéct do Egypta před Herodovým hněvem. Když pastýře nedaleko posílá anděl do chléva (kam jinam by je pustili, do paláce určitě ne), říká jim (Lukáš 2:10-12): Nebojte se! Hle, zvěstuji vám velikou radost pro všechny lidi. Dnes se vám ve městě Davidově narodil Spasitel – váš Mesiáš a Pán. A toto vám bude znamením: najdete děťátko zavinuté do plenek, ležící v jeslích. Pak spatřili na obloze nebeské zástupy chválících Boha (Lukáš 2:14): Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle. Pokoj. Kníže pokoje přichází. Konečně je osvobození na dosah.

Poselství pokoje v době války. Poselství naděje pro okupované. Budeme-li sledovat Ježíšův život, je jasné, že kolem něj mnozí šermují očekáváními: Kdy se konečně chopí meče, aby nás zbavil Pax Romana a nastolil ten pravý Boží pokoj? Tady začne mít Vánoční příběh zvláštní poetiku. Ježíš se narodil mimo palác, mimo hlavní dění. Nepřišel jako slavný válečník. Přišel do rodiny tesaře. Přistěhoval se do našeho sousedství tak nečekaně a nenápadně, že máme tendenci minout, jak důležitý jeho příchod je. Ježíš totiž nepřišel osvobodit Izraelskou zemi od okupantů. Ježíš přišel zachránit lidi od jejich hříchů. A co je zcela radikální a pro mnohé z nás nepochopené, Ježíš přišel osvobodit okupanty stejně jako okupované. Jeho pokoj není vytloukání meče mečem. Ježíš zrušil vládu meče a kříže jinak – křížem. Ježíš přišel, aby obnovil zemi do království, kde skutečně Bůh vládne – kde láska, naděje a víra vládnou opravdovým pokojem. A proto jsou Vánoce tak důležité pro dospělé. Bůh obnovuje svět člověka po člověku. Začne s vnitřním osvobozením od našeho hříchu, od nás samotných, od zlého; a dává vnitřní pokoj do našeho srdce, pokoj, který svět nedokáže dát. Z nás pak činí mírotvorce – činitelé pokoje. Dělá z nás aktivní agenty přinášející uzdravení těžce zkroušenému světu.

Vánoce nejsou jen pro děti. Děti jsou závislé na svých rodičích. Dítě chce, aby se o něj někdo postaral, dospělý se ale stará a má zodpovědnost. Dospělým lidem nevadí těžkosti, ve skutečnosti po nich někteří touží. Baví je překonávat překážky. Dospělým lidem ale vadí, pokud mají pocit, že je nikdo nepotřebuje. Moderní společnost přivedla umění, jak si připadat nepotřebný, k naprosté dokonalosti. Poselství Vánoc pro dospělé zní, že na tomto světě nejsme nepotřební – Bůh s námi počítá do svého příběhu. Nejsme jen prostí konzumenti, ale také dáváme dál. Překonáváme překážky – to z nás dělá dospělé! Jako děti přijímáme, ale dáváme jako dospělí

Vánoce jsou příběhem pokoje do světa plného násilí. Proto je tak významné jak Marie měla je pojmenovat svého syna, jako Ježíše (Bůh zachraňuje, Bůh je Spasitel) Jeho jméno symbolizuje spasení a záchranu. Poselství Vánoc je poselství pro každého z nás. Není to hezká pohádka na dobrou noc, je to připomenutí že Bůh má plán s lidstvem, že má plán s tvým životem, aby obnovil svět, kde vládne jeho opravdový pokoj. Vánoce jsou radikální příběh, kdy se neviditelné prolamuje to hmotného světa a má proto moc tento svět měnit. Proto mi dovolte, abych Vám letos popřál slovy apoštola Pavla (Koloským 3:15): Ve vašich srdcích  vládne Kristův pokoj – právě k němu jste byli povoláni. 

Tento pokoj máme skrze Ježíše, proto děkujeme Bohu za to, co jeho jméno symbolizuje – Bůh nás zachraňuje. Bůh nás vysvobozuje. Bůh nás zmocňuje. Bůh nás povolává. Proto je jeho jméno pro nás nádherné.