úterý 28. září 2010

Místo pro každého: Miluji svou církev

Lidé se mě někdy ptají, co vlastně pastoři dělají během týdne, když pracují jen v neděli! Musím se přiznat, že když se mě na to někdy někdo zeptá, nevím úplně přesně, co říct. Samozřejmě, mohl bych začít vyjmenovávat všechny věci, co dělám během týdne, od administrativních úkonů, přes strategické vůdcovství po přípravu přednášek nebo setkávání se s lidmi, ale to není pointa. Máte mnoho zaměstnání, kde lidé dělají ve službách, nebo mají práci v kanceláři nebo s lidmi, kdy zkrátka na první pohled nevidíte vyrobenou věc po dni jejich práce. Pointa je, že má práce je vlastně něco jako cestovní průvodce, kdy vytvářím prostředí pro vaši cestu za Bohem, cestu pro mnohé objevnou, pro jiné poznávací a pro jiné tréninkovou, kde se učíte vést další lidi sami. Církev je totiž o lidech! Vést církev je práce s lidmi, protože my, lidé, jsme církev. Ne všichni to ví, někdy si myslíme, že církev je instituce, nebo budova, kostel. Proto některým lidem připadá zvláštní, že můžeme mít církev v kině, nebo jak jsem už to od některých lidí slyšel, máme kostel v kině! Ale ve skutečnosti budova (klidně i vysvěcená) z ní nedělá církev, program, organizace a instituce z ní nedělají církev. Jsou to lidé, kdo jsou církví. 

A to je skvělé i šílené zároveň. Skvělé, protože jsou to lidé, kvůli kterým svou cestu objevování a poznávání začínáme, ale šílené, protože právě lidé jsou někdy důvodem, proč nechceme mít s církví nic společného. Církev je totiž velmi zvláštní místo. Na jedné straně přitahuje ty nejskvělejší a nejkreativnější lidi na světě a na druhé straně přitahuje ty největší ztroskotance a problémové lidí, jaké můžete potkat. A někdy dokonce ty nejkreativnější lidi, kteří se stali ztroskotanci. Zdá se, jakoby církev přitáhla ty nejlepší a nejhorší lidi dohromady, lidi, kteří by jinak neměli dohromady nic společného, ale přesto je něco, nějaká síla, která je vábí dohromady, která působí, že sem chtějí chodit. Opravdu chtějí. Dokonce, i když rodina řekne svému teenagerovi, aby sem nechodil, protože jsme sekta nebo nějaký kult, mladí lidé sem chodit chtějí, dokonce i když je nikdo nenutí. Běžný pozorovatel to nechápe. Myslí si, že tady musí být nějaký zvláštní program, nebo tu snad něco rozdáváme zadarmo. Nechápe, že se někdo dobrovolně rozhodne vstávat v neděli brzo ráno, aby tady byl v osm ráno a připravil pro nás aparaturu, prostory a občerstvení; nechápe, že desítky lidí obětují svůj čas a úsilí, aby zadarmo pracovali v dobrovolné službě pro nějakou skupinu společných cestovatelů, kterým říkáme církev. Myslí si, že církve musí být štědře placeny státem nebo někým jiným, aby mohly vůbec existovat, a nemohou pochopit, jak mohou lidé dobrovolně dávat své finance pravidelně nebo ve sbírkách do církve, jako je Element, která existuje jen díky štědrosti a práci lidí, kteří do ní chodí. Proč to ti lidé vůbec dělají? Protože milují svou církev!

Milují svou církev z různých důvodů, někdo proto, že se v ní setkal s Kristem, jiný proto, že má v ní rád lidi, další proto, že se mu líbí, co dělá. Je to láska, která působí, že nejen do církve chodíme, ale že jeden druhému jsme církví! Nestačilo by ale, abychom milovali jen Boha? Znáte to. Lidé říkají něco ve smyslu, že mají rádi Boha, ale nechtějí mít nic společného s církví, alespoň s tou místní, lokální, církví. Mají různé (mnohdy oprávněné) důvody. Ale ve skutečnosti nejde milovat Boha a nemít rád jeho církev. Je to totiž Bůh sám, který v Bibli označuje církev za Kristovo Tělo, kdy Ježíš je hlavou a my jeho údy. A je nepředstavitelné, že bychom řekli hlavě – Kristu – Mám tě rád, ale tvé tělo se mi nelíbí. Zkuste si představit, že přijdu za Ditou a řeknu ji: Miláčku, mám rád tvou hlavu, opravdu se mi moc líbí, ale zbytek těla za nic nestojí. Au! Umíte si představit, v jakých problémech bych byl? (Samozřejmě, chlapům hrozí spíše to, že řeknou manželce, že milují její tělo, ale hlava za moc nestojí, ale to je úplně jiné kázání!) Ne, máš-li někoho rád, miluješ ho celého. 

Tento měsíc začínáme osmý rok existence Elementu, který vznikl jako sen o církvi, která bude srozumitelná lidem, a bude lidem rozumět. Minulý týden jsme mluvili o tom, jak je většina našich církví navržena pro lidi, co do církve už patří. Gravitační pole každé církve je nasměrováno směrem k těm, co jsou už uvnitř, a pokud si nedáme pozor, začneme tím komunikovat, že křesťanství je pro lidi v církvi, nebo dokonce, že Ježíš přišel pro lidi v církvi. Instinktivně ale víme, že Ježíš nepřišel jen pro lidi v církvi. Vždyť, co se říká v nejznámějším verši Bible? Že Bůh tak miloval: koho? Svět. Ne lidi v církvi. Ne dobré lidi. Právě proto, že Ježíš přišel pro lidi ve světě, říkali jsme si, jak církev řešila tu svou sebestřednou tendenci, tím, že se rozhodla nečinit potíže (jinými slovy zlehčovat cestu těm, kteří se obracejí k Bohu. Věříme, že církev je pro každého. Každý může naplnit podmínky! Tou podmínkou je víra v Ježíše, kterou získáváme pouhou milostí.

Aby byl Element církví, která stojí za to být milovanou, potřebujeme mnohem víc než jen mít skvělého pastora a hodné lidi. Potřebujeme tebe, abys byl tím, kým církev má být! Co tím myslím? Dovolte mi to vysvětlit.

Když apoštol Pavel prožil své setkání s Bohem a cestoval po tehdejší Římské říši, zakládal církve kdekoliv, kam přišel. Nicméně věděl, že církev nikdy nebyla a není o jednom člověku. Vždy se tedy snažil mít kolem sebe lidi, kteří to dělali s ním, budoval týmy, rozvíjel vedoucí. Ne vždy to bylo jednoduché, někdy ho tito lidé opustili, dokonce na jednom místě ve svých dopisech píše tuto známou větu: Všichni mě opustili, jen Lukáš je se mnou! To je důležitý verš! :-)

Každopádně, Pavel si uvědomoval, jak moc jsou pro něho někteří lidé důležití. V dopise církvi ve Filipech napsal velmi zajímavou větu o svém příteli Epafroditovi, kterého do té církve posílal, a ve které popsal, kým pro něj Epafroditus byl. Podívejme se na to: Filipským 2,25: Považoval jsem však za nutné poslat k vám Epafrodita, svého bratra a spolupracovníka i spolubojovníka. Tyto tři vlastnosti Epafrodita ukazují na to, co tvoří přátelskou a zdravou církev.

Nejprve Pavel mluví o Epafroditovi jako o svém bratru. Církev je totiž rodina, kde je Otec velmi známý! Jsme bratři a sestry. Jsme adoptování Bohem. Církev není pouze nějaká organizace, ale je to živý organismus. A záležitost srdce – jsme společenství, komunita, rodina, přátelé. Co vytvoří správné společenství? Milujeme jeden druhého, sdílíme navzájem své životy, sloužíme jeden druhému a stojíme společně ať se děje cokoliv.

Ovšem církev není jen rodina, ale má také organizace. Epafroditus nebyl jen Pavlovým přítelem a bratrem, ale byl také jeho spolupracovníkem. Církev je také záležitost hlavy. Je o našich postojích. Nejsme zde jen kvůli sobě, ale jsme zde proto, abychom vykonali práci, kterou pro nás Bůh připravil. Kolik toho zvládneme pro Ježíše, budeme-li mít pouze dobré společenství, ale budeme bez cílů, struktury a systému? Přijmeme-li biblické podobenství církve jako těla, společenství by bylo srdcem, které pumpuje krev do každé části těla, ale organizace by byla páteří, na které tělo stojí. A tak i církev, i když má dobré vztahy, ale nemá patřičnou strukturu, je jen “hroudka” něčeho neurčitého a neuchopitelného. Co vytváří dobrou organizaci? Dobrá pracovní etika, dobrá struktura, kvalitní služba zákazníkům, rozumná finanční politika.

Pro církev ovšem základ společenství a organizace není dostačující. Bůh nás však povolal k tomu, abychom ovlivnili naši společnost, naše město a národy světa. Evangelium je pro lidi jedinou nadějí, a my jsme nositeli této naděje lidem. Církev není jen rodina nebo organizace, je to také armáda. Ze všech třech obrazů je právě tento nejdůležitější. Zahrnuje modlitby, práci a zvaní lidi. Obecenství, uctívání, Boží přítomnost – to vše si budeme užívat celou věčnost, ale být pro hledající můžeme být jen na této zemi. Tento základ církve je záležitost našich rukou a nohou. Bojovat dobrý boj víry zahrnuje vydání se Bohu a jeho poslání na sto procent, zapálené srdce pro lidi a pocit naléhavosti.

Církev potřebuje všechny lidi, kteří se rozhodnou být bratry (a sestrami) a odváží se budovat přátelství. Potřebuje lidi, kteří se rozhodnout být spolupracovníky a zapojí se do aktivní služby a dobrovolné práce, která nám umožňuje vytvářet prostředí, do kterého můžeme pozvat své kamarády, rodinu i dokonce své nepřátele. Potřebuje také lidi, kteří budou spolubojovníky, kteří se budou modlit, nasadí své životy a obstojí v zápase, ve kterém stojíme. Církev jsou lidé a církev potřebuje lidi. Církev potřebuje lidi, jako jsi ty! Všimni si, byli to především lidé, kteří byli důvodem, proč pár našich přátel řeklo: Miluji Element. Máš ho rád i ty? Chceš být bratrem, spolupracovníkem a spolubojovníkem?

pondělí 20. září 2010

Místo pro každého: Bezbariérový přístup

Každý z nás někdy viděl vozíčkáře. Může to být mladý muž, který měl nehodu při sportu nebo žena, která se postižená narodila. Vídáme je okolo sebe, ale málokdy skutečně víme, jaké to je žít s pohybovým omezením. Přiznám se, že i když nějaké lidi s omezením znám, že o jejich skutečném životě vím málo, protože já omezený nejsem. Když potřebuji vykročit na schod, udělám to bez přemýšlení. Neuvažuji, jestli je pro mě jednoduché nebo ne se dostat tam, kam potřebuji. Ale pokud se dostaneme tam, kde jsou oni, naše perspektiva se změní. Pamatuji si, jak jsme v létě měli závod na vozíčkách během naší GameNight na XL10. Zkusil jsem si to, a přestože jsem jel po rovině, byla to fuška! Cítil jsem každý hrbol a každou kostku. Vůbec jsem si nedokázal představit, že bych takto zůstal. Má perspektiva je ale nyní úplně jiná.

Ve své podstatě stejný princip platí nejen mezi vozíčkáři, ale prakticky kdekoliv je někdo nějak omezen ve věcech, které nám připadají normální, protože my omezeni nejsme. Sám například trpím nedoslýchavostí, mám problém s vysokými tóny. Má to své výhody, já například neslyším, pokud si povídáte pod vousy a třeba si ze mě děláte legraci (to se mi osvědčilo při přednáškách na střední škole), ale jsem omezen třeba tím, že neslyším zpěv ptáků nebo jiné vysoké tóny. Má perspektiva je jiná. Ale stejný princip neplatí jen v tělesném světě, ale také v duchovním. Znáte to, sytý hladovému nevěří. A když už jsme prožili duchovní zážitek, setkali jsme se s Bohem, už si nedokážeme vybavit, jaké to bylo, když jsme ještě nevěděli, jaké to bylo nevědět. Svým způsobem nás naše poznání navždy poznamenalo, protože mentálně si už nedokážeme představit pocity a myšlení, které jsme měli před tím, než jsme uvěřili. Dokážeme se dívat zpátky a popsat, jak jsme se chovali, a dokonce i jak jsme mysleli, ale děláme to filtrem naší zkušenosti, že už teď víme. Už navždy máme brýle víry, což naší perspektivu navždy změnilo.

Jenže tím, že následujeme Krista, přestáváme chápat naše kamarády, kteří v Boha uvěřit odmítají. Nerozumíme jejich námitkám. Pamatuji se, jak se mě nějaký student z Afriky ptal, proč se mu lidi v Česku smějí ohledně víry. Nechápal, jak může mít někdo odvahu v nic nevěřit, a svůj život svěřil náhodě. Následkem toho, že zapomeneme na to, jaké to bylo nevěřit, začneme se chovat tak, jako by všem bylo jasné, co říkáme, a hlavně začneme podvědomě vytvářet malé ghetto. Začne to způsobem mluvy, chování, a někdo žel skončí bazírováním na věcech, které nejsou podstatné, ale zdají se důležité. Proto máme církve, které vypadají jako relikt minulosti, jako zastaralý institut, kde se mísí správné křesťanské hodnoty s kulturním nánosem doby, ve které ona církev vznikla. Zpívají se písně, které nikoho neosloví, oblékáme se do stylu starého staletí. V církvi mého dětství seděly například ženy na jiné půlce židlí než muži, některé ženy nosily na hlavě šátek, make-up všeho druhu byl zakázaný, chodit do kina bylo zakázáno, hrálo se na varhany, a jiné nástroje byly považovány za tabu s výjimkou akustické kytary. Neříkám to jako kritiku, ale církev mého dětství ustrnula v jiném století, než kdy jsem vyrůstal. Ale co byl největší problém, byl fakt, že jsme z historických důvodů v této církvi mluvili polsky, přestože většina lidí okolo mě mluvili česky. Představit si v té době, že do této církve vezmu některého ze svých kamarádů nebo spolužáků, mi přinášelo otevřený stres. Svou vlastní víru jsem raději dokonce tajil, a když někdo projevil zájem se podívat, kam chodím, rozmlouval jsem mu to. Má církev byla ghettem.

Tento měsíc začínáme osmý rok existence Elementu, který vznikl jako sen o církvi, která bude srozumitelná lidem žijícím právě v naší době bez toho, aby se museli adaptovat na kulturu devatenáctého století nebo dokonce prvního století. Přestože naše poselství je pevně zakořeněno na Bibli, která funguje v každé kultuře a každé době, chápeme, že některé vzorce chování, kterými se církve proslavily, nejsou ve skutečnosti biblickými, ale kulturními nánosy. (Mimochodem, podobně je to třeba v islámu, kde celá diskuse o nošení burky není založená na Koránu, ale arabské kultuře před stovkami let.) Mnohé z tradičních znaků křesťanství nejsou ve skutečnosti vůbec s Biblí v souladu (příkladem by mohlo být vyžadované podřízené postavení žen, odmítání všech druhů antikoncepce, nebo papežský institut). Kultura jako taková není špatná (my máme zase svou, současnou kulturu), ale pokud ji povýšíme nad Biblí, nutně se staneme pokryteckými: tedy budeme kázat vodu a pít víno, nebo jinými slovy, budeme se chovat jako rozdělená osoba: ke každému budeme mít jiný přístup podle toho, jestli je tam, či tam ještě není, bez ohledu na to, kde ono „tam“ leží.

A tak můj problém spočívá v tom, že většina našich církví je navržena pro lidi, co do církve už patří. Víme, kam máme jít, co máme dělat, kdy se postavit a kdy se sednout, protože jsme lidé, co patří do církve! A když sem tam chceme pozvat někoho do církve, kdo do ní nepatří, zjistíme, že některým věcem nerozumí. Protože církev je pro lidi, co do církve patří.  Gravitační pole každé církve je nasměrováno směrem k těm, co jsou už uvnitř, a pokud si nedáme pozor, začneme tím komunikovat, že křesťanství je pro lidi v církvi, nebo dokonce, že Ježíš přišel pro lidi v církvi.

Naše prostředí nám nevadí, pokud jsme součástí církve. Jenže možná znáte lidí, kteří nemají problém s duchovností, ale nechtějí mít nic společného s církví? Instinktivně víme, že Ježíš nepřišel jen pro lidi v církvi. Vždyť, co se říká v nejznámějším verši Bible? Že Bůh tak miloval: koho? Svět. Ne lidi v církvi. Ne dobré lidi. Ne lidi, co dokážou najít Efezským v Bibli stejně rychle jako pastorova manželka. Jestliže si nedáme pozor, naše církevní kultura se stane sebestřednou, tedy zaměřenou na sebe. Naštěstí nejsme jediná generace, která s tím bojuje. Ve skutečnosti, tohle je téma, které se řešilo i v době, kdy Bible byla psaná, a já vám dnes povyprávím příběh; který zaznamenává kniha Skutků v patnácté kapitole. Ta nám zachycuje vůbec první setkání partnerů církve, což je setkání, které je zajímavé jen tehdy, když je tam nějaký otevřený spor. Tehdy přijdeš brzo, sedneš si dopředu, abys pozoroval dospělé lidi, co se ve jménu Ježíše a náboženství chovají jako děti. A v téhle kapitole Skutků, kdy církev byla ještě velmi mladá, svolali mítink, na kterém měli vyřešit přesně tento spor: je církev pro ty, co jsou vevnitř, nebo pro ty, co jsou venku? Lidé v našem příběhu jsou ti, co strávili čas s Ježíšem, je to opravdu začátek církve.

Skutky 15,1: Potom přišli někteří z Judska a začali bratry učit: "Pokud se nedáte obřezat podle Mojžíšova způsobu, nemůžete být spaseni." Nevím, jaké požadavky jste museli podstoupit, když jste se chtěli přidat k církvi, ale pochybuju, že se jednalo o nějakou operaci. Tito říkali, že se nemůžeš stát součástí církve, pokud ses nenechal obřezat, takže do církve chodily hlavně ženy. Musíš být zkrátka jako my. Skutky 15,2: Pavel a Barnabáš s nimi proto vedli nemalý spor a hádku, a tak bylo rozhodnuto, že Pavel, Barnabáš a někteří další půjdou s touto otázkou za apoštoly a staršími do Jeruzaléma. Kdo zná lépe, co Bůh chce, než ti, kteří s Kristem strávili osobní čas. Musíme se stát židy předtím, než se staneme křesťany?

Skutky 15,4-8: Když dorazili do Jeruzaléma, byli přijati církví, apoštoly i staršími a vyprávěli jim, co skrze ně Bůh udělal. Povstali však někteří věřící ze sekty farizeů a říkali, že pohané se musí obřezávat a že se jim má přikázat, ať zachovávají Mojžíšův zákon. Apoštolové a starší se tedy sešli, aby tu věc zvážili. Po velikém dohadování vstal Petr a promluvil k nim: "Bratři! Sami víte, že Bůh z nás už dávno vybral mě, aby pohané slyšeli slovo evangelia z mých úst a uvěřili. Bůh, který zná lidská srdce, jim tehdy vydal svědectví, když jim dal Ducha svatého tak jako nám. To byl pro Židy šok, protože oni věřili, že Duch svatý je jen pro ně, ne pro pohany.

Skutky 15,9-11: Vírou očistil jejich srdce a neučinil žádný rozdíl mezi námi a jimi. Proč tedy teď pokoušíte Boha? Proč nakládáte učedníkům jho, které nemohli unést ani naši otcové ani my? Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Pána Ježíše." Tohle je důležité! Hele, když my, kteří jsme byli dobří Židé, nedokážeme splnit všech více než šest set přikázání, proč si myslíte, že to dokáže někdo jiný? Vždyť jsme byli zachránění jen díky milostí Krista, ne skrze dodržování Zákona. Pak se postavil Jakub, který byl vedoucím církve v Jeruzalémě, a měl velkou autoritu, protože byl Ježíšův bratr (co bys musel udělat, aby tvůj vlastní bratr uvěřil, že jsi Boží Syn?). Jakub se stal následovníkem Krista až mnohem později.

Každopádně, on se postavil a říká: Skutky 15,19: Proto soudím, abychom pohanům, kteří se obracejí k Bohu, nečinili potíže. Tohle je poselství pro jakoukoliv církev, která chce být církví pro ty, kteří Krista neznají. Jakub tady říká, že bychom neměli dělat jakékoliv potíže těm, kteří se na své cestě k Bohu obracejí ke kříži.

Kříž jako takový je bláznovstvím a překážkou, je to uhelný kámen, ke kterému dříve nebo později na cestě za Bohem dojdeme a budeme se muset rozhodnout, zda ho přijmeme nebo ne. Co ovšem říká Jakub je, že je v pořádku, když se lidé rozhodnout odmítnout kříž Krista (to je plně na nich), říká však, abychom jim nestavěli zbytečné překážky na cestě k té překážce, na které opravdu záleží, a tou je kříž! Jakub říká místní církví, abychom nestavěli umělé překážky lidem, kteří Boha hledají, a místo toho, abychom zjednodušili cestu lidem, kteří se obracejí k Bohu. Místní církev by měla být charakterizována postojem, že udělá vše proto, aby zjednodušila cestu těch, kteří se obracejí k Bohu. Skutky 15,20-21: Napišme jim však, ať se vyhýbají modloslužbě, smilstvu, masu zardoušených zvířat a krvi (to bylo zvlášť urážlivé Židům). Mojžíš má přece odedávna kazatele po všech městech, kde ho čtou v synagogách každou sobotu. Co říká je, že je pár věcí, které by pohané měli dělat: neměli by urážet ty, co jsou uvnitř, měli by být citliví vůči těm, kteří jsou uvnitř.

Církev napsala dopis, ve kterém své rozhodnutí shrnula a (Skutky 15,30-31): Vysláni na cestu přišli do Antiochie, svolali shromáždění a předali dopis. Bratři ho přečetli a měli z toho povzbuzení radost. Rozhodnutí bylo neklást zbytečné překážky těm, kteří se obracejí k Bohu.

Naneštěstí pak přišly další generace věřících, které znovu obnovili ono gravitační pole směrem k sebestřednosti. O pár století později vyhlásil papež, vůdce západního křesťanství, že musíme jít do války proti nevěřícím a tisíce mužů cestovalo do Jeruzaléma, aby získali kus země a prolili krev statisíců. Ve 14. století španělská inkvizice mučila tisíce lidí kvůli úplným hloupostem, aby získala jejich majetek. Nic z toho nebylo v souladu s poselstvím Krista. Pak přišla reformace, zdálo se, že konečně se vracíme k normálu, ale pak vznik denominací to vše znovu obnovil. Nerozumím tomu, ale všichni jsme náchylní ke stejné nemoci: k tomu, že děláme zbytečné těžkosti těm, kteří se obracejí k Bohu. Jedna z nejdůležitějších věcí je se ptát sami sebe, co děláme zbytečně těžkým lidem, kteří se obracejí k Bohu?

Nechme jedinou věc, která je těžká a urážlivá: a tím je, kdo je Ježíš a čím je kříž? Věříme, že církev je pro každého. Každý je pozván! Každý může naplnit podmínky! Tou podmínkou je víra v Ježíše, kterou získáváme pouhou milostí. Věříme v církev, která je pro každého! 

sobota 4. září 2010

Obrazy neviditelného Boha

Na začátku příběhu církve se stala jedna zcela fascinující událost. V knize Skutků čteme o jedné podivuhodné změně, která nastala u Ježíšova učedníka Petra. Byl to horlivý učedník, který ale v okamžiku strachu z pronásledování za to, že je Kristův učedník, zapřel, že by Ježíše vůbec znal. Sledujeme-li jeho příběh pozorně, nemůžeme si nevšimnout obrovské změny, která u něho velice záhy nastala. Co způsobilo rozdíl mezi bojácným Petrem, který Ježíše třikrát po sobě zapřel (L 22,54-62), a mezi Petrem, který o několik týdnů později neohroženě stojí před tisíci lidmi a káže jim o vzkříšeném Ježíši a obviňuje všechny posluchače, že to právě oni Ježíše skrze ruce bezbožníků přibili na kříž a odstranili (Sk 2,23)? Jistě, Petr se setkal se vzkříšeným Kristem, a to mu samo o sobě dalo naději a víru, ale tady nemluvíme o osobním postoji k Bohu. Mluvíme o životě ve strachu a nejistotě, versus život plném odvahy a odhodlání. A to chce víc, než jen vědět. Tento neskutečně velký rozdíl způsobilo naplnění v Duchu svatém (Sk 2,1-4). 

Na nedělních setkáních Elementu právě probíráme sérii s názvem Duch. Mnozí z nás, kteří jsme křesťané déle, nepřekvapuje takové označení pro Boha, protože Bible říká, že Bůh je duch. Zároveň, mluví Bible o Bohu na některých místech v plurálu, tedy potvrzuje učení o Trojici. Trojice je jeden Bůh, který věčně existuje ve třech různých osobách – Otci, Synu a Duchu – kteří jsou plně a rovnoprávně Bohem ve věčném vztahu mezi sebou navzájem. Někteří křesťané se necítí dobře, když se hovoří o Duchu svatém, protože byli vyučeni, že musíme mluvit především o Ježíši. Ve skutečnosti to však není v rozporu. Duch svatý vždy ukazuje na Ježíše, protože ho touží oslavit. Budeme-li Ducha svatého znát, budeme i my mít jeho přirozenost a budeme žít proto, aby byl Kristus námi oslaven. V následujících týdnech budeme mluvit trochu více o tomto Duchu, ale dnes se podíváme na to, kým vůbec je tato tajemná a důležitá osoba, kterou nazýváme Duch svatý.

Duch svatý je osoba. Duch svatý není žádná Boží činná síla ani energie či nějaký obláček na nebi. Je to plnohodnotná osoba, která cítí (emoce Ef 4,30; Iz 63,10), myslí (intelekt Ř 8,27), a rozhoduje se (vůle 1 K 12,11). Vždyť osobu netvoří tělo, ale právě tyto vlastnosti. Pokud by osobu na prvním místě charakterizovalo tělo, pak postižený člověk bez nohou by nebyl plnohodnotným člověkem. Přece však nezpochybňujeme lidství takového člověka. Naopak, uvědomujeme si, že člověka činí osobou především jeho vnitřní  stránka. Můžeme tedy říci, že přestože Ducha svatého nevidíme a neumíme si ho identifikovat v tělesné podobě, je osobou, protože myslí, cítí a rozhoduje.

Duch svatý je Bůh. Důkaz vidíme na mnoha místech Bible. Duch svatý je vševědoucí (J 14,26; 1 K 2,10), všemohoucí (L 1,35), všudypřítomný (Ž 139,7-10) a věčný (Žd 9,14). Je také dokonale milující (Ř 15,30), spravedlivý a svatý Bůh. Je osobou Boží trojice, spolu s Otcem a Synem. Žalm 139,7-10: Kam bych byl unikl před Duchem tvým? Před tvojí tváří kam bych se skryl? Kdybych do nebe vystoupil, tam jsi ty, kdybych si ustlal v podsvětí - i tam jsi! Kdybych si oblékl křídla jitřenky, kdybych se usadil za mořem dalekým, i tam by mě vedla ruka tvá, tvá pravice by mě držela!

Duch svatý přišel na zemi především proto, aby oslavil Ježíše a uvedl nás do veškeré pravdy. Stal se naším průvodcem v životě (J 14,16) Překlad Amplified Bible říká: A já požádám Otce a On vám dá jiného Utěšitele (Rádce, Pomocníka, Přímluvce, Advokáta, Toho, kdo posiluje a podpírá), který s vámi zůstane na věky. Slovo Paraklétos má svůj etymologický původ v soudní při. Když byl obžalovaný tvrdě napadán žalobcem a nevěděl, jak se hájit, rozhlédl se v naději, že uvidí někoho, kdo mu pomůže. Pokud uviděl tvář vlivného přítele, pokynul mu, a přítel si proklestil cestu davem a od té chvíle stál vedle obžalovaného jako jeho paraklétos a pomáhal mu zvítězit v soudní při.

Ježíš nám zaslíbil, že budeme dělat skutky jako on, a ještě větší (J 14,12-14). Jak by to bylo možné, když Kristu se nikdo nemůže rovnat? Ježíš dal svým učedníkům úkol ještě předtím, než odešel do nebe. Tento úkol nazýváme Velkým posláním. Nemůžeme ho však splnit sami. Ježíš ani neočekával, že ho sami splníme. Od prvního okamžiku nabádal učedníky, aby byli vyzbrojeni Duchem svatým. Musíme tak být zmocněni Duchem svatým (Sk 1,8). Když Kristovi učedníci o nějakou dobu později čelili pronásledování pro svou víru, modlili se k Bohu za pomoc, a když se pomodlili, zatřáslo se místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplnění Duchem svatým a s otevřeností mluvili slovo Boží (Sk 4,31). Bůh učedníkům pomohl tak, že je znovu naplnil Duchem svatým, a důsledkem toho bylo, že učedníci mluvili dobrou zprávu o Kristu s otevřeností a beze strachu! Ježíš sám byl naplněn Duchem svatým, a to ke službě evangelia (Sk 10,38). Oč více to potřebujeme i my! Jenže přítomnost Ducha potřebujeme nejen kvůli naplnění úkolu, který nám Bůh dává, ale také kvůli vlastnímu životu a charakteru, který rozvíjíme. V Bibli vidíme odkazy na to, že nám Duch svatý ukazuje, v čem spočívá hřích, spravedlnost a soud (J 16,8-11), a dává nám sílu přemáhat hřích, ďábla a smrt (Ga 5,16: Žijte Duchem, a nepodlehnete tělesným sklonům). Duch svatý zmocňuje věřícího k umrtvování hříšných skutků (Ř 8,13), posilňuje našeho “vnitřního člověka” (Ef 3,16) a každodenně spolupracuje s věřícím na proměně charakteru a přináší ovoce Ducha v našem životě (Ga 5,22-23). Očividně tedy potřebujeme Ducha nejen ke službě Bohu, ale také k životu, který se Bohu líbí a kde zvládáme sami sebe.

Duch svatý je Bůh, který je zde s námi na zemi. Bez Ducha bychom se nemohli znovuzrodit, protože to byl on, kdo nám dal víru a přivedl nás k Ježíši. Nějaký člověk nám předal poselství evangelia, ale byl to Duch svatý, který nás o tomto poselství přesvědčil. Duch svatý byl také s Ježíšem. Duch svatý dal Ježíši pomazání ke službě a moc k uzdravování a zázrakům (Lk 5,17). Stejný Duch svatý, který byl v Ježíši, může být i v nás. Apoštol Pavel píše, že ten poklad máme v hliněných nádobách, aby přemíra té moci byla z Boha, a ne z nás (2 K 4,7). Tedy když jsme plni Ducha svatého, máme ve svých životech také moc a sílu být svědky pro Ježíše Krista.

Co je ovšem těžké, je popsat Ducha, kterého nevidíte. Znáte to. Když někomu popisujete nějakého člověka, popisujete jeho vnitřní vlastnosti (je hodný, laskavý, nebo arogantní či hloupý), ale také popisujete jeho vzhled (je vysoký a mužný, malý a tlustý, hubený). Nějakým zvláštním způsobem nám pomáhá znalost něčího vzhledu propojit jeho vlastnosti s jeho vzhledem. Podvědomě očekáváme, že vysocí lidé budou tvrdší než malí a napohled křehčí lidé. Lidé se silným hlasem mají větší autoritu než ti s pisklavým hláskem a to přesto, že druzí mohou říkat kvalitnější věci. Podvědomě nám pomáhá vzhled zařadit člověka do stereotypu, a slouží také jako obraz nebo motiv jeho vlastností. Jak ale popíšeme Ducha, kterého nevidíme? Autoři Bible si pomáhali konkrétními symboly a výjevy, které měly zároveň symbolizovat něco z vlastností nebo charakteru Ducha. Podívejme se na ně:

·      Duch jako voda. Jan 7,37-39: V poslední den, když svátek vrcholil, Ježíš vstal a zvolal: "Kdo má žízeň, pojď ke mně a pij! Kdo věří ve mne, z jeho nitra potečou řeky živé vody, jak praví Písmo." (A to řekl o Duchu, kterého měli přijmout věřící v něho; neboť Duch ještě nebyl dán, protože Ježíš ještě nebyl oslaven.) Voda symbolizuje dárce života (60% těla je voda) a očištění.

·         Duch jako oheň. Matouš 3,11: On vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. Oheň je oblíbený obraz Ducha (o letnicích sestoupil v podobě ohnivých jazyků), jako i duchovních zážitků (hořící keř, Karmel, Sinai). Oheň symbolizuje očištění, světlo, horlivost a sílu.

·         Duch jako vítr. Jan 3,8: Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho hlas, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha." Řecké slovo pneuma znamená jak vítr, tak duch. Duch svatý tedy může být přeložen jako Svatý vítr. Vítr nezná hranice, je všude. Je v neustálém pohybu, není spoutaný nebo snad ochočený a dodává svěžest a život.

·         Duch jako olej. 1. Samuelova 16,13: Samuel tedy vzal roh s olejem a uprostřed jeho bratrů ho pomazal. Od toho dne se Davida zmocnil Duch Hospodinův. Olej symbolizoval pomázání (tedy oddělení a nadpřirozené uschopnění), je zdrojem světla, zabraňuje opotřebování a skřípání.

·         Duch jako holubice. Jan 1,32: Jan vydal svědectví: "Viděl jsem Ducha, jak sestoupil z nebe jako holubice a zůstal na něm. Holubice byla vždy považována za symbol míru a usmíření (viz Noe), symbolizuje jemnost a pokoru, Ducha v tomto podání lze snadno zarmoutit. Když jsme plni Ducha, jsme citlivější na hřích, a cítíme vinu a usvědčení.

·         Duch jako víno. Efezským 5,18: Neopíjejte se vínem (což vede k prostopášnosti), ale nechávejte se naplnit Duchem. Při naplnění Duchem o letnicích mluvili Ježíšovi učedníci jinými jazyky (nadpřirozeným darem modlitby), a lidem, co se seběhli, to připadalo tak zvláštní, že obvinili učedníky z alkoholismu přirovnáním k vínu. Plnost Ducha je zároveň kontrastem a přirovnáním k opilosti, a symbolizuje radost, uklidnění (zapomenutí starostí), necitlivost k bolesti a smělost. Je mnohem lepší být opilý Duchem než vínem! Hlavně nemáš žádnou střízlivění!

·         Duch jako pečeť. Efezským 1,13: V něm jste i vy (když jste uslyšeli slovo pravdy, totiž evangelium o vaší spáse, a uvěřili mu) byli označeni pečetí zaslíbeného Ducha svatého. Přijetím Ducha dostáváme jistotu spasení, pečeť totiž symbolizuje ochranu před nepovolanými, implikuje zvláštní vlastnictví a znamení autority.

·         Duch jako záruka. 2. Korintským 1,21-22: Ten, kdo nás spolu s vámi utvrzuje v Kristu a kdo nás pomazal, je Bůh, který nás také označil svou pečetí a dal nám do srdcí Ducha jako záruku. Tento obraz je můj nejmilejší. Slovo záruka je totiž přesně to slovo, kterým byste označili zásnubní prsten. Když muž požádá ženu o ruku, nabídne ji prsten na znamení, že to s ní myslí vážně. Pokud ho ona přijme, má jistotu, že si ji jednou vezme, pokud oba zasnoubení nezruší. Ježíš se označil za ženicha církve, a jeho Duch je zárukou, že si nás jednou vezme, a že s ním budeme navždy.