pondělí 30. července 2012

Pochyby, když se zdá, že je Bůh pozdě


V sérii, kterou dnes končíme, si povídáme o lidech, kteří dělali věci správně, ale nahodilost života je dostala do úzkých, a oni navzdory svým pochybám neztratili svou víru. Ježíš znal jejich jméno, Bůh si je používal, Ježíš si jich vážil, a přesto zakoušeli momenty, kdy se jim zdálo, že je Bůh nepřítomný, nespolupracuje a jedná pozdě. Víte, já si uvědomuji, že tahle série nepatří k letním pohodovkám, není to téma, které by nás emocionálně uspokojilo a vyřešilo binec v životě. Je to ovšem série, ve které se možná nacházíš, nebo se do ní dostaneš v těžkých a tmavých momentech života, kdy tě pochyby sklátí. Tehdy, kdy tvoje víra je otřesena, je pro tebe poznání, že i lidé, které Ježíš miluje, zakoušeli druhé dny plné nervozity, pochyb, a starostí, povzbuzením a inspirací, protože to znamená, že Bůh s tebou není jen, když se ti skvěle daří, nebo když nemáš problémy, když jsi vyřešil všechny záležitosti života, kdy jsi v pohodě. Bůh je s tebou také v údolích pochyb, nervozity a temna. A to je skvělá věc. Navíc nás tato série učí, že s lidmi, kteří pochybují, bychom my, kteří právě prožíváme docela fajn den, měli mít pochopení, protože vnější situace ne vždy ukazuje vnitřní život dobře. Koneckonců, už Juda napsal (1:22): S těmi, kdo pochybují, mějte soucit.

Myslím si, že každý, kdo věří v Boha nebo nějakou vyšší sílu (dokonce i ty tisíce lidí, kteří trochu z recese se při sčítání lidu přihlásili k Řádu Jedi, si někdy kladou stejnou otázku: „Proč Bůh (síla, energie, matka země) něco s TÍM neudělá?“ Co je ono TO může být různé, že? Někteří vedle TOHO sedí. Někteří TO máte doma. Někteří TO máte v peněžence. Dnes bych ti chtěl ukázat, že si můžeš udržet víru, i když nerozumíš tomu, proč s TÍM Bůh něco neudělá. Ukážeme si, že Ježíš dokonce TO sám udělal, abychom věděli, co říct na TO, když se s TÍM nic neděje. Jinými slovy, Ježíš vytvořil vlastní drama, kterým ilustruje, co dělat tehdy, kdy se zdá, že je Bůh pozdě. Příběh je zachycen v Janově evangeliu, 11. kapitole, a je to tak známý příběh, že pokud jste vyrostli v církvi nebo přečetli Bibli, znáte konec příběhu hned při přečtení první řádky. Zkuste ale dnes zapomenout na to, že jsme tento příběh slyšeli a zkusme se vžít do situace tak, jak ji Jan popisuje, protože přesně v tomto dramatu a v těchto emocích příběh četli lidé poprvé.

Jan 11:1-3 Nějaký Lazar z Betanie, městečka Marie a její sestry Marty, onemocněl. To byla ta Marie, která pomazala Pána mastí a vytřela mu nohy svými vlasy; její bratr Lazar byl nemocný. Sestry vzkázaly Ježíšovi: "Pane, ten, koho máš tak rád, je nemocný." Ježíš je zhruba 1,5 dní chůze daleko, což nebylo tak daleko, a proto mu posílají vzkaz, ve kterém ani nemusí říct jméno, protože samotný popis toho, že Ježíš tohoto muže miluje, je dostatečným poznávacím znamením. Tohle není jen tak někdo, tohle je prostě kamarád. Marta, Marie a Lazar viděli lidi, jak za Ježíšem přicházejí po stovkách, a on je uzdravuje. Úplně neznámé lidi, ale tady je jeho kamarád, tady je rodina, kterou Ježíš navštěvuje opravdu moc rád. Kdykoliv je unavený, kdykoliv si potřebuje odpočinout od davu, kdykoliv má chuť na pořádné espreso, ví, kam jít: do Betanie k Lazarovým! Máte taky takovou rodinu nebo kamarády? Co byste udělali pro ně, kdyby od vás něco potřebovali? Co na to tedy Ježíš? Vytváří novou kategorii nemoci: Jan 11:4 Když to Ježíš uslyšel, řekl: "Ta nemoc není k smrti, ale k Boží slávě, aby skrze ni byl oslaven Boží Syn." Počkej, nemoc má oslavit Božího Syna? Tohle je novinka! Ježíš tady říká, že vytváří novou kategorii problému, který má existovat pro oslavu Božího Syna. Ale příběh se stane ještě podivnějším za malou chvíli. 

Právě teď Jan pro jistotu píše: Jan 11:5 Ježíš miloval Martu i její sestru i Lazara. Proč nám to říkáš, Jane? Protože tomu nebudeš věřit podle toho, co se stane v další větě. Ve skutečnosti budeš mít tendenci pochybovat o tom, že Ježíš Lazarovic famílii opravdu má rád. Jan 11:6 Když uslyšel, že Lazar onemocněl, zůstal ještě dva dny tam, kde byl. Počkej, vždyť jsi nám právě řekl, že Ježíš miluje Lazara, je jen den a půl cesty, tak proč všeho nenechal a neběžel do Betanie pomoci svému příteli? Jan 11:7-8 Potom řekl svým učedníkům: "Pojďme znovu do Judska." "Rabbi," řekli mu učedníci, "Židé tě posledně chtěli ukamenovat! Ty tam chceš jít znovu?" V téhle otázce jde vnímat jemný podtón: Ježíši, minule tě chtěli židovští předáci kamenovat, co když budou chtít kamenovat tentokrát nás?

Pak ale Ježíš udělá to, co udělá vždy. Je to tak markantní Ježíšův rukopis, který vůbec nepomáhá ději, že si nemůžeme pomoci, ale věřit, že se to tak opravdu přesně stalo. Takže, Ježíš říká, že jde do Judska, učedníci se ho od toho snaží odradit připomínkou touhy předáků Ježíše zabít. A na to Ježíš říká: Jan 11:9 Ježíš odpověděl: "Nemá den dvanáct hodin? O čem to mluvíš, Ježíši! Tohle vůbec nedává smysl! Ježíš se dostává k lekci, které učedníci nerozumí, ale Jan si ji zapamatuje, protože to určitě dá smysl později, že? Jan 11:9-10 Kdo chodí ve dne, neklopýtá, protože vidí světlo tohoto světa. Kdo ale chodí v noci, klopýtá, protože nemá světlo." Ježíš tady mluví o příležitostech. Jinými slovy říká: Chlapi, já tady nebudu zase už tak dlouho, takže jestli nechcete jít, já jdu sám. Protože až z této země odejdu, světlo bude pryč. Pokud se mnou půjdete, dám vám světlo na vaší cestu, protože uvidíte a zažijete to, co nikde jiné. Dám vám světlo, které s vámi zůstane, bude to pro vás naděje pro život. Pak pokračuje: Jan 11:11-13 A po těch slovech dodal: "Náš přítel Lazar usnul. Půjdu ho probudit." "Spánek mu prospěje, Pane," řekli mu na to učedníci. Ježíš mluvil o jeho smrti, ale oni si mysleli, že mluví o obyčejném spánku.

Jan 11:14-15 Proto jim Ježíš řekl jasně: "Lazar zemřel. A kvůli vám jsem rád, že jsem tam nebyl, abyste uvěřili. Ale pojďme k němu." Počkej! Ty jsi věděl, že on zemře? Ano. Tys nechal Marii a Martu se starat o bratra až ke smrti? Ano. A ty jsi byl rád, že jsi tam nebyl? Ano. Ježíši, co je tak důležité, abychom se naučili, že jsi byl ochoten nechat svého přítele zabít? Abychom uvěřili? Ano. Tak důležité to je. To dělá z Lazara zcela novou kategorii, že? A pro některé to útočí na naši teologii, že? A pak promluví Tomáš: Jan 11:16 Tomáš zvaný Dvojče tehdy ostatním učedníkům řekl: "Pojďme také, ať zemřeme s ním." Je fajn mít v týmu optimisty, ne?!?

Ježíš se vydává na cestu, a když přijde do Betanie, dozví se, že Lazar je již čtyři dny v hrobě. Umíte si představit to drama, které se mezitím v Betanii odehrálo? Lazar umírá bez pořádné lékařské péče, ale sestry ho utišují, že poslaly vzkaz Ježíšovi a ten určitě přijde. Viděli jsme ho přece uzdravovat cizí lidi, dokonce pohany, určitě Ježíš dorazí. Všichni čekají, ale Lazarus umírá. Nakonec přicházejí k Marii a Martě a říkají jim, že musí Lazara pohřbít. Naděje zcela umírá. Tohle je ten pravý den Ichabod, toto je ten pravý den neslávy. Jenže Ježíš ho stvořil právě proto, aby vytvořil den slávy. Ježíš přichází čtyři dny po pohřbu, což bylo důležité, protože ve starověku věřili v pověru, že duch člověka zůstává v hrobě u těla po tři dny a teprve pak odchází od těla pryč. A teď, když už naděje zcela zemřela, Ježíš přichází. 

Co se děje? Marta vidí Ježíše a běží mu naproti, Marie zůstává doma. Umíme si představit emoce, které tyto sestry prožívají? Ježíš očividně miloval jiné víc než je, miloval pohany a cizí lidi víc, než své přátele. Marta Ježíši říká: Jan 11:21-24 "Pane, kdybys tu byl, můj bratr by nezemřel!" řekla mu Marta. "I teď ale vím, že o cokoli Boha požádáš, to ti Bůh dá." "Tvůj bratr vstane," řekl jí Ježíš. "Vím, že vstane - při vzkříšení v poslední den," odpověděla Marta. Ježíši, hlavně mi nedávej útěchu a teologickou lekci. Ale Ježíš se podívá do jejich zmatených očí a říká ji: Jan 11:25-26 "Já jsem vzkříšení i život," řekl jí Ježíš. "Kdo věří ve mě, i kdyby zemřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mě, nezemře navěky. Věříš tomu?" Věříš tomu? Tohle je otázka, kterou se Ježíš ptá kohokoliv z nás. Opravdu mi stále věříš, že jsem, kdo jsi věřil, že jsem, dokonce i když jsem neudělal to, co jsi očekával, že udělám? Jan 11:27 "Ano, Pane," odpověděla. "Já jsem uvěřila, že ty jsi Mesiáš, Boží Syn, který má přijít na svět." Marta pak dává tajně signál své sestře, aby přišla za Ježíšem a ta má skoro identickou komunikaci, jako Marta. Kdybys tu byl, Ježíši, nic z toho se nemuselo stát. Jan 11:33-34 Ježíš uviděl, jak pláče a jak pláčou Židé, kteří přišli s ní. Hluboce pohnut v duchu a rozrušen se zeptal: "Kam jste ho položili?" "Pojď se podívat, Pane," řekli mu.

Jan najednou zachycuje velmi důležitý moment, který možná okolostojící překvapil. Ježíš pláče. Je to důležitý moment, protože v okamžiku tvého první a druhého dne, kdy se zdá, že prohráváš, nebo jsi nervózní, jak to skončí, Ježíš ti šeptá: Já vím. Jenomže slzy mohou být i nepochopené, protože je v naší povaze pochybovat o něčí lásce, pokud dotyčný neudělá to, co chceme, nebo co se nám zdá, že právě teď nejvíce potřebujeme. Jan 11:35-37 Ježíš se rozplakal. "Podívejte, jak ho měl rád!" řekli Židé. Někteří ale namítli: "Když otevřel oči slepého, nemohl se postarat, aby tenhle člověk nezemřel?" Ježíš znovu pohnut přichází k hrobu a chce odvalit kámen. Lidé okolo již nechápou. Nejenže Ježíš přichází pozdě a pro svého milovaného přítele toho moc neudělal, ale teď chce ještě odvalit kámen. Jenže už je pozdě. Lazar je mrtvý, opravdu mrtvý. 

Jan 11:39-40 "Odvalte ten kámen," řekl Ježíš. "Pane, už zapáchá," namítla Marta, sestra mrtvého. "Vždyť je v hrobě čtvrtý den!" "Neřekl jsem ti, že když budeš věřit, uvidíš Boží slávu?" odpověděl jí Ježíš. Copak jsem ti neřekl, že jestli mi uvěříš, jestli vsadíš na mě, přijde konečně den slávy? Ty jsi opravdu nechal umřít přítele, aby se ukázala tvoje sláva? Kámen tedy odvalí, a Ježíš říká modlitbu: Bože ty víš, co se stane, a já vím, co se stane, ale dělám to pro ně. Jan 11:41-44 Když pak odstranili kámen od hrobu, Ježíš pozvedl oči a řekl: "Otče, děkuji ti, že jsi mě vyslyšel. Já vím, že mě vždycky slyšíš, ale říkám to kvůli zástupu, který stojí kolem, aby uvěřili, že jsi mě poslal." Jakmile to dořekl, zvolal mocným hlasem: "Lazare, pojď ven!" A ten, který zemřel, vyšel ven. Ruce i nohy měl svázané plátny a tvář měl ovinutou rouškou. "Rozvažte ho a nechte ho jít," řekl jim Ježíš. Všichni byli naprosto v šoku a křeči, tak je Ježíš musí poslat Lazara osvobodit z oné látky. 

Jan 11:45 Mnozí z těch Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš udělal, v něj tehdy uvěřili. To bych řekl, že v něj uvěřili, ne? Příběh o Lazarovi se rozšířil rychlostí blesku. Stejně nám ale zůstává otázka: Proč s tím Ježíš neudělal něco dříve? Proč Ježíš neudělá s naší situací něco dříve? Na tuhle otázku musíme upřímně říct, že někdy nevíme. Co ovšem víme, je to, že Bohu můžeme důvěřovat navzdory, že někdy z nám neznámých důvodů, přesto mohu důvěřovat v čase mezitím, protože mi zaslíbil, že pokud uvěřím, pak uvidím den slávy. Uprostřed dne, kdy se zdá, že Ichabod vládne, kdy nesláva je jistá, Bůh nám dává naději slávy.

Pokud se Bůh zdá nepřítomný, můžeš se podívat, co Bůh dělá mimo zdi tvé situace, mimo zdi tvého vězení, přesně, jak to udělal Jan Křtitel. Pokud se zdá, že nespolupracuje, můžeš se stejně jako apoštol Pavel opřít o Boží milost, která ti dá sílu jít o krok dál navzdory tvé situaci. Pokud se ti zdá, že Bůh je pozdě, hledej jeho slávu, protože pokud uvěříš, nakonec uvidíš den slávy. Slovy proroka Jeremiáše 29:11-14: Já sám přece vím, jak o vás přemýšlím, praví Hospodin. Mám v úmyslu váš prospěch, a ne neštěstí; chci vám dát budoucnost a naději. Když budete ke mně volat a přicházet ke mně s modlitbami, já vás vyslyším. Budete mě hledat a najdete mě, když mě budete hledat celým srdcem. Dám se vám najít, praví Hospodin.

sobota 28. července 2012

Blogger review: Max on Life


Max Lucado is one of the most classic current Christian authors that I “discovered” on my first trip to USA way back. Even though sometimes I felt that his books look quite same, the truth is that they always inspire and refresh. And no wonder you would like to ask him questions.

This book is the answered dream. Max answers important questions people have asked him about the trustworthiness of God, his compassion for the hurting, and other major topics. The sections of questions are broke up into these categories...."Hope, Hurt, Help, Him/Her, Home, Haves/Have-Nots, and Hereafter." Lucado is always very creative about how to play with the words to almost force you to remember them. This book would give you a shot of encouragement you need for a day!

I received this book free from Thomas Nelson Publishers as part of their BookSneeze.com book review bloggers program. I was not required to write a positive review, as you can see.

Blogger review: Slave


Slave by John MacArthur is well researched book on the importance of slave-master relationship when slave is the description used by the followers of Christ more than any other. Modern Bibles often times translate the word rather as a servant, but this is misleading of the actual meaning since slave and servant have different status and Bible writers deliberately used word slave to show how Christ bought us for a great price and we are his belongings now. MacArthur gives both historic and biblical background to the word and meaning, which is very well researched. He also includes a chapter on John Huss, a Czech Reformer, which was beautiful since I am a Czech citizen. After reading a book I have a far better understanding of the nature of first century slaves and their differences in comparison with 18th century slave trade Christians fought against. I find this very helpful.

What I thought was a bit overstatement is the opening argument that a different translation to the word slave is a cover-up or fraud. This seems to me unnecessary conflict over the problem. I, for instance, always understood the tension on why to translate a servant rather a slave, and do not think about it as a purposeful cover up to hide the truth. But this is the typical MacArthur. And would it not be him, if he would not criticize at least once the church growth movement as well as anybody preaching prosperity or numbers. On the contrary, he would push strongly the Calvinist approach to theology that I disagree with, as if you are not Calvinist, you do not understand the Lordship of Christ.

In this light I find the funniest line on page 75 where MacArthur writes: “Nonbliblical ministry, non-expository preaching, and non-doctrinal teaching usurp Christ´s headship, silencing his voice to his sheep.” Wow! So, if you preach non-expository message, you undermine the Lordship of Jesus? Huh? I found it interesting that we do not have a single expository message captured in the New Testament, neither from Jesus, nor apostles. And neither of them actually wrote a Systematic Theology book either. So, they too undermined the Lordship of the Christ? I see! :-) Comments like this put the final mark down in my eyes, because these views undermine the sound mind of the otherwise helpful book.

I received this book free from Thomas Nelson Publishers as part of their BookSneeze.com book review bloggers program. I was not required to write a positive review, as you can see.

pátek 27. července 2012

XL12: Jak zaujmout proslovem


Dříve nebo později budete všichni mít někde veřejný proslov. Třeba na oslavě, ale taky ve škole, a určitě jednou v práci. Máme z toho strach, ale z čeho vlastně? Z obsahu nebo formy? Při tom proslovu budete moci zaujmout nebo odradit, strašně moc záleží na tom, jak působíte. Veřejná prezentace nejen předává informace, ale také pomáhá přesvědčit lidi, aby udělali něco, co považujete za důležité. Dnes se s vámi podívám na několik zásad prezentace.

(1) Co ti přináší největší radost jako řečníkovi? Největší radost pro vedoucího je to, když lidé reagují na slovo a jednají podle něj. To znamená, že aplikace je cílem jakéhokoliv řečnění.

(2) Jenže, jak povýšíme řeč na motivaci k aplikaci? Klíčem je jednoduchost, protože pouze to, co je zapamatovatelné, je také aplikovatelné. Ve světě dnešních informací, kdy slyšíte podněty neustále, není informace zásadní. Zásadní je naučit se informace třídit, a tedy je říct tak, aby byly zapamatovatelné. Což samozřejmě znamená, že si musíme své poselství pamatovat my sami. Jde jen o cvik.

(3) Jak si tedy můžeme připravit zapamatovatelnou řeč? Potřebujeme se připravovat předem s otázkami v naší mysli ohledně svých posluchačů:
·         Co potřebují vědět? (Informace – 1 klíčová myšlenka)
·         Proč to potřebují vědět? (Motivace – vytvoření napětí)
·         Co potřebují udělat? (Aplikace – konkrétní kroky)
·         Proč to potřebují udělat? (Inspirace – představa uskutečněného)
·         Co mohu udělat proto, aby si to pamatovali?
o   Příběh?
o   Obrázek?
o   Věc?

(4) Základní součástí komunikace
·         SKVĚLÁ OSOBA
o   Ty jsi poselství
o   Identifikuj, ovlivni, inspiruj
o   Stůj s, pro, proti
o   Řekni něco jiného nebo řekni něco jinak
o   Tvůj příběh
·         PAMÁTNÁ UDÁLOST
o   Připrav si místo a akci
o   Kdo? Co? Kdy? Kde? Proč?
o   Neboj se říct ne
o   Kontrola pozadí
o   Problém, cíl, potřeba
·         PŮSOBIVÉ POSELSTVÍ
o   Myšlenka, která mění životy
o   Myšlenka, struktura, slova
o   Příprava, pauza, pointa
o   Spojení s lidmi
o   Skvělý start: příběh, otázka, fakt, citát, událost
·         MISTROVSKÝ PŘEDNES
o   Způsob, jak mluvíme
o   Zaměření
o   Buď sám sebou

(5) Mistrovský přednes trochu blíže
·         Buď sám sebou. To zabere hodně času, odučit se imitovat ostatní a najít svůj vlastní styl a svůj vlastní hlas. Uč se od ostatních, ale buď sám sebou.
·         Buď větší a hlasitější. Buď sám sebou, jen trochu větší a hlasitější – jinými slovy, na podiu musíš trochu přehánět, abys zůstal sám sebou. Lidé mají tendenci se při veřejném projevu zmenšit a ztišit. Takže, dělej svá obvyklá gesta, ale trochu je přeháněj. A hlavně, mluv hlasitěji než při běžném rozhovoru.
·         Buď nakažlivý. Nemluv o něčem, co ti je jedno. A když ti to není jedno, pak to dokaž svým projevem. Musíš se naučit, že ty a tvé poselství musí splynout.
·         Buď dramatický. To vždy lidi upoutá.

(6) Co dělat, když máš strach nebo jsi nervózní?
·         Buď připravený. Pokud ses postavil před lidi bez přípravy, pak bys měl být nervózní. Tvé tělo ti tím říká: Tohle mi už nedělej!
·         Dýchej. Strach způsobuje, že se zadýcháváš, takže se zhluboka nadechni a dýchej.
·         Zkoušej před bezpečnými posluchači. Hledej možnosti mluvit v situacích, kdy na tom nijak závažně nezáleží. Všechno je to totiž o praxi.
·         Staň se přítelem svých posluchačů. Představ se lidem ještě předtím než začneš přednášet. Hledej v davu spřízněnou duši a přátelskou tvář.
·         Nezaměřuj se na nervozitu a neříkej lidem, že jsi nervózní.
·         Nasaď si svou pokerovou tvář. Lidé nevědí, jak se cítíš uvnitř, dokud jim to neukážeš na svém obličeji.

(7) Jak správně u projevu stát?
·         Postoj. Nechceš stát v postoji ušlápnutém, ale ani v tlačícím. Chceš vypadat jako někdo, kdo stojí pevně s nohama na zemi a nenechá se zviklat.
·         Gesta. Buď sám sebou a dělej to se záměrem. Nedělej nic jen pro nic za nic.
·         Oblečení. Pravidlem je obvykle, že se oblečeš o jeden stupeň stylověji (nebo formálněji) než jsou tví posluchači. Nicméně, obleč se tak, jak od tebe tví posluchači čekají. Jinými slovy, ať to zapadá.


úterý 24. července 2012

Pochyby, když se zdá, že Bůh nespolupracuje


Pochyby jsou zajímavý fenomén. Žijeme ve věku, který si cení pochybností více než naděje. Mluvíme o „slepé víře“ a „upřímných pochybnostech“, jenže jak víra, tak i pochybnosti mohou být upřímné nebo slepé, přesto skoro nikdy nemluvíme o „upřímné víře“ a „slepých pochybnostech“. Potřebujeme víru i pochybnosti, ale víra je důležitější. Vždyť musím dříve něčemu věřit, abych o tom mohl pochybovat. Pochyby jsou pro víru totéž, jako je nemoc pro zdraví. Nemoc může být absence zdraví, ale zdraví je víc než absence nemoci. Všichni bez výjimky, ať už jsme věřícími nebo nevěřícími lidmi, sdílíme zkušenost různých životních etap, kdy jsme Boha o něco žádali, a on to pro nás neudělal. Je to téměř, jako by Bůh byl nepřítomný, nespolupracoval, a když už něco udělal, udělal to pozdě. Nakonec tě tíže tvé situace dovede k otázce, jestli vůbec Bůh existuje. Vypadá to, že prožíváš svůj den Ichabod: den neslávy, kdy Bůh není. Říkali jsme si, že mnoho biblických příběhů je symbolicky ve třech dnech. První den je vláda temnoty, druhý den je dnem očekávání, starostí a nervozity. Ale třetí den se situace zásadně mění. Třetí den je dnem slávy. Třetí den je dnem nové naděje. Bůh je ale Bohem třetích dní. Nikdy nevíš, co se stane třetího dne. Doufám v Boha třetích dní. Jenže žiju ve světě druhého dne, kdy se zdá, že Bůh nespolupracuje.

Jenže ti chci rovnou říct, že nedostatek Boží spolupráce není argumentem proti jeho existenci. Emocionálně to vypadá, jako silný argument, ale neexistuje racionální spojení mezi tím, že Bůh existuje nebo neexistuje, a faktem, že prožíváme období, kdy s námi vůbec nespolupracuje. Pokud by nedostatek spolupráce bylo důkazem něčí neexistence, obávám se, že jsou v mém životě období, kdy si nejsem jistý existencí vlastní manželky! Jenže když jsme uprostřed tohohle období, je to lákavá představa. Možná si myslíš, že když se budeš chovat nebo věřit správně, Bůh ti jistě požehná. Když se budeš chovat špatně, své požehnání od tebe odejme. Takovou podmíněnou víru ale ztrácíme v okamžiku druhých dní. 

Pokud je víra ovlivněna tím, co se děje v našem životě, když se daří, říkáme si, že je to úžasné, co Bůh dělá; ale když se nedaří, říkáme si: „Kde je Bůh?“ Naše víra pak závisí na schopnosti vidět Boha v akci v okamžiku, kdy to potřebujeme. Vezmeme-li v úvahu nahodilost života, naše víra může lehce zkolabovat. Vezměme si třeba příklad starověkého Josefa, který byl prodán do otroctví svými bratry, nespravedlivě uvržen do vězení svým pánem, a zapomenut svými osvobozenými spoluvězni; ale přesto nakonec tvrdí, že to bylo všechno v Boží režii. Náš život vnímáme právě na základě toho, o co jsme svou víru opřeli. Každé naše rozhodnutí děláme na základě víry, nebo na základě věroučného systému hodnot, ať jsou jakákoliv. Když pak nastane změna situace, naše chování se také změní, a najednou postupně změníme i svou víru (věroučný systém hodnot). Zdá se tak, že kdykoliv si ze života vyřežeme formulku, podle které Bůh funguje, zkolabuje nám to. Tak jako tak, naše víra je křehká a ztrácíme ji, protože se naše okolnosti mění. A my se cítíme jako jo-jo. Chvilku jsme nahoře a chvilku dole. Naše víra je ovlivněná tím, zda vidíme Boha jednat či nikoliv. Tyto scénáře ukazují na to, že taková víra je podmíněnou vírou – je tvořena našimi zkušenostmi a tím, co okolo sebe vidíme. Do jisté míry je víra nás všech podmíněná – tvořená a přizpůsobená našimi osobními zkušenostmi. Je ovšem křehká, protože v životě zakoušíme nekonzistentnost. Někdy něco uděláme, a funguje to, a jindy se ve stejné situaci neděje vůbec nic.

V této sérii mluvíme o lidech z Nového Zákona, které Bůh očividně miluje, a přesto procházeli sezónou pochybností. Minulý týden jsme mluvili o Janu Křtiteli, kterému se zdálo, že Bůh je nepřítomný jeho strastem. Náš dnešní příběh je o muži, který je každému čtenáři Bible velmi známý. Na scéně ho vidíme nejprve jako Saula, ale později se jeho jméno mění na Pavla. Je to muž, který si jako ortodoxní Žid myslel, že křesťanství je nová sekta, která musí být zničena za každou cenu. Pak se ovšem setkává sám s Kristem, zásadně mění svůj život a stává se jeho následovníkem. To se stalo asi tři roky po Ježíšově vzkříšení. Následujících dvacet let tento muž cestuje po tehdejší Římské říši, zvěstuje Krista, trpí pro něj, je kamenován, bičován, prožívá nouzi, ztroskotá na lodi, a mnohými jinými způsoby je v nebezpečí života. Tento muž je krátce po svém následování Krista postižen nějakou nemocí, která mu dokonce brání dělat to, k čemu ho Bůh povolal. A tak Pavel udělal to, co by udělal každý z nás: modlil se za to, aby to Bůh vzal pryč. Ale Bůh mu řekl ne. Pavel napsal polovinu Nového Zákona, ale Bůh mu řekl ne. Víte, někteří si myslíte, že Bůh nezná ani tvé jméno, ale tady vidíme muže, kterého Bůh miloval, povolal ho, používal si ho, ale přesto řekl ne. Pavel svou situaci popisuje v 2. Korintským. To byl dopis do církve, kterou v městě Korintu sám založil, a v něm píše, že mu Bůh dal velká zjevení, se kterými se sdílí s církví po celém světě. 

2. Korinstkým 12:7 
Aby mi ta úžasná zjevení příliš nestoupla do hlavy, byl mi dán do těla osten, satanův posel, který mě sráží, abych si o sobě příliš nemyslel. 

Nevíme přesně, co měl Pavel na mysli, když napsal satanův posel, zda to myslel doopravdy nebo obrazně. Někteří historici se domnívají, že měl epilepsii, a tudíž nikdy nevěděl, kdy ho přepadne záchvat (po probuzení na posteli si museli lidé pak říkat, co s ním je, je snad posedlý démony?); jiní měli za to, že měl následky malárie. Další mají za to, že se jednalo o problém s očima, protože z jeho dopisů víme, že moc dobře neviděl. Tohle byl člověk, kterého si Bůh používá víc, než kohokoliv jiného. Je proto přirozené, že prosí Boha, aby ho uzdravil. Tohle byly celé období modliteb během těch dvaceti let. 

2. Korintským 12:8 
Třikrát jsem kvůli tomu prosil Pána, aby to ode mě odešlo... 

První věc, kterou se můžeme dnes naučit je to, že je naprosto žádoucí se modlit, aby ti Bůh pomohl ve tvém prvním a druhém dni. Je jasné, že pokud je Bůh osoba, může na tvou modlitbu říct ano, ne, počkej, ještě ne, nebo neodpovědět vůbec. Je to právo osoby reagovat podle svého uvážení. Nicméně, dokud nám Bůh neodpoví, máš právo a příležitost se modlit k Bohu, aby ti pomohl a vysvobodil tě z trápení. Nevzdávej to po jedné ani druhé modlitbě. Modli se, dokud Bůh modlitbu nevyslyší nebo ti neodpoví, že ji vyslyšet nechce. A když ti Bůh řekne ne na tvou žádost? Není to povzbuzující vědět, že je někdo, koho si Bůh používá, koho zná, a kdo se modlí, jako byl Pavel, přesto může od Boha slyšet ne? 

2. Korintským 12:9 
…ale řekl mi:  Moje milost ti stačí. Má moc se plně projeví uprostřed slabosti. 

Milost v tomto kontextu je síla udělat další krok za krokem, projít další den za dalším dnem. Bůh ti může dát sílu kráčet. Chceme dávat Bohu slávu svou silou, talentem, požehnáním. Ale slabostí? Víš, v okamžiku, kdy se Bůh rozhodně nespolupracovat, jsi na křižovatce: Buď se rozhodneš zatvrdit své srdce a zahořknout vůči Bohu, protože ti odpověděl ne. Můžeš si říct, že k čemu je ti víra, pokud nemá hmatatelný výsledek požehnání. Říkáš tím Bohu, samozřejmě, že o něj stojíš jen tehdy, když se ti to vyplatí. Tvá víra je plně závislá na okolnostech, je podmíněná požehnáním. Nebo se na křižovatce můžeš rozhodnout přijmout Boží milost, jeho sílu, kterou ti nabízí, jeho blízkost uprostřed trápení, a pak se Boží síla stane tvou silou. To rozhodnutí je na tobě. Pavel se rozhodl pro druhou verzi.

2. Korintským 12:10 
Milerád se tedy budu chlubit svými slabostmi, aby na mně spočívala Kristova moc. S radostí snáším slabosti, příkoří, strádání, pronásledování a úzkosti pro Krista - vždyť má síla je v mé slabosti! 

Všímáte si? Najednou hovoří o své síle uprostřed svých slabostí. Skoro jakoby se Boží síla transformovala do jeho síly. Není to přesně to, co chceme? Uprostřed něčeho, co nemůžeme kontrolovat ani změnit, naše největší slabosti se stávají Božími největšími příležitostmi ukázat se jako silným v našem životě. Když totiž čelíme nejsilnějším bouřím života, v skutečnosti nechceme Boha, který je schovaný v naší zadní kapse u kalhot. Nechceme kapesního bůžka. Místo toho chceme svrchovaného a mocného Boha, který je nekonečně větší než jsme my – a kdo nás přesto miluje a poslal svého Syna za nás umřít. Chceme Boha, který dovolí, aby hřích měl své následky, ale který přesto rozumí našim slabostem a bolesti. Když však Boha žádáme o něco, a jeho odpověď je ne, stále nám nabízí svou sílu, milost a vytrvalost pokračovat dál navzdory těžkostem. Momenty našich nejslabších chvil jsou totiž pro Boha největší příležitostí ukázat svou sílu. 

Co se můžeme od Pavla učit? Je v pořádku se modlit, aby od tebe Bůh vzal tvé trápení. Ale když bude odpověď ne, pak ti nabízí sílu, nabízí ti svou pomocnou ruku, nabízí ti svou lásku. Je to zapírání problému? Ne, je to lepší. Je to síla jít dál v milosti. Bůh ti nabízí milost pro druhý den, pro den nervozity, pro den, kdy třetí den slávy je ještě daleko.

úterý 17. července 2012

Pochyby, když se Bůh zdá nepřítomný


Všichni bez výjimky, ať už jsme věřícími nebo nevěřícími lidmi, sdílíme zkušenost různých životních etap, kdy jsme Boha o něco žádali, a on to pro nás neudělal (možná dokonce to je důvodem, proč jsme někteří zůstali nebo se naopak stali nevěřícími). Pravděpodobně jsme použili jednu ze třech charakteristik toho, jak moc blízko nebo spíše daleko se nám Bůh zdá. Je to téměř, jako by Bůh byl nepřítomný, nespolupracoval, a když už něco udělal, udělal to pozdě. Navíc máme za to, že takové momenty prožíváme jen my, že se dějí jen nám. Kdybyste ale byli na setkání s více lidmi, byli byste překvapeni, kolik z nás podobnou zkušenost má. Proč si myslíme, že jen nám se Bůh zdá daleko? Možná za to můžeme my, co o Bohu vyprávíme či kážeme. Děláme to tak jednoduché, že když se tobě zdá, že ve tvém životě Bůh mlčí, od dobře mínících křesťanů uslyšíš odpověď, že bys měl mít větší víru, nebo se měl zbavit hříchu, nebo měl přestat něco dělat, nebo naopak měl začít něco dělat. Jeden můj dobrý přítel, který je také pastorem, mi vyprávěl o svém otci, který vyrůstal v takovém prostředí, kde se věřilo, že pokud máš nějakou nemoc, je to následek hříchu, malé víry nebo prokletí. Můj přítel mi řekl: „V tomto prostředí bylo pro mého otce velmi těžké zemřít. Ke konci života bojoval s různými nemocemi, ale protože všechny měly podle jeho přesvědčení být následkem nevíry, hříchu nebo prokletí, neustále se zkoumal a neustále hledal na sobě důvody, proč Bůh jeho modlitby nevyslýchá.“ 

Tento postoj se dá shrnout do slov: Je to tvoje chyba, protože všem ostatním Bůh jejich modlitby vyslýchá, ale tobě ne. A skutečně, když se podíváš okolo sebe, určitě najdeš lidi, kterým se daří lépe než tobě. A víš co? Tihle lidé ani nejsou dobří lidé! Máš pocit, že jsi lepší než oni, ale jim se daří víc. A úplně nejhorší jsou ti duchovní křesťané, kteří se s tebou sejdou na kafe a vyprávějí ti, jak spěchali do obchodu a neměli čas, a tak se rychle pomodlili, aby našli místo u vchodu na parkování, a pak, světe div se, zrovna když na parkoviště vjeli, vyjela paní hned od vchodu, a tví přátelé si řeknou: Díky Bože! Vyslyšel jsi moji modlitbu. Zatímco ty posloucháš jejich vyprávění a vaří se v tobě krev: Takže tobě Bůh vyslyšel modlitbu o parkovací místo? Já nemám práci! Mám nemocné dítě! Moje manželství se rozpadá! Nenaštvalo by vás to? Možná to je dokonce jeden z důvodů, proč jsi to s věřícími vzdal. 

Někde podvědomě totiž věříme, že jestli je Bůh ticho, pak to znamená, že není přítomný. To ovšem nemusí být pravda. Je to podobné, jako když se snažíme sledovat hvězdy uprostřed bílého dne. Hvězdy tam jsou, ale naše oči nejsou schopné prohlédnout atmosféru se světlem, abychom viděli realitu, kterou sice tušíme nad našimi hlavami, ale nevidíme ji svýma očima. Hvězdy nezmizely, jen naše perspektiva je jiná. V následujících třech postech vám povyprávím tři příběhy z Nového Zákona o třech mužích, které Bůh miloval, znal jejich jméno, a přesto v jejich životě byly chvíle, kdy se jim Bůh zdál nepřítomný, nespolupracující a pozdě. O jednom z nich dokonce Ježíš říká, že je to největší člověk, který kdy na zemi žil. Dalšího si Bůh mocně používal, a třetí měl takové postavení, že je pojmenovaný jako někdo, koho Ježíš miloval. Všichni tři měli vztah s Bohem, ale u žádného z nich to neznamenalo život prostý pochybnostem a naprostou jistotu, že všechno vědí. Těžkosti života se nemusí promítat do tvého chápání Božího charakteru, ale naopak, uprostřed nich můžeš mít pevnou důvěru v někoho, kdo ti dává naději navzdory tvým okolnostem. Hvězdy svítí i v bělobě tvého druhého dne, i když je nevidíš. 

Náš dnešní příběh začíná v době panování krále Heroda Velikého. Nejmenoval se Velký, protože udělal něco skvělého, ale proto, že stavěl velké budovy. Byl to král Židů, i když sám Židem nebyl. Byl to docela otřesný chlapík: měl spoustu manželek, z nichž dvě zavraždil. Nechal také zabít tři své syny a jednu tchýni. Byl to ten Herodes, který poslal vojáky do Betléma zabít dětí, když se dozvěděl, že se tam měl narodit budoucí král. Císař Augustus o Herodovi řekl, že jeho prase se má lépe než jeho syn. Herodes byl čiré zlo. Když měl umřít, nechal zajmout vůdčí osobnosti Galileje a posadil je do věznice v Jerichu, aby je popravili v den jeho smrti. Důvod? Aby lid plakal, protože mu bylo jasné, že když zemře jen on, nikdo z toho trauma mít nebude. To se ale nestalo, vězně propustili a oslavovali. Po smrti Heroda jeho království rozdělili na dvě části. Herodes Archelaos zdědil Samaří a Judsko na jihu, což moc dlouho netrvalo, a Řím mu jeho království vzal. Herodes Antipas zdědil Galileu (kde trávil nejvíce času Ježíš) a Pereju. Třetí syn se jmenoval Herodes Filip, který dostal nevýznamné území na severovýchodě, ale i tak byl bohatý a měl moc. Pak tady byla neteř Herodias, která si vzala svého strýce Heroda Filipa, se kterým měla dceru Salome. Jednoho dne navštívil svého bratra Filipa Herodes Antipas, a když byl u nich doma, řekl Herodiadě, že se do ní zamiloval. Zamiloval se do ženy svého bratra a spolu utekli do Galileje, rozvedla se se svým méně významným manželem a vzala si jeho bratra, krále Galileje. 

Všechno je skvělé, až do doby, než do našeho příběhu přichází další důležitá postava, a tou je Jan Křtitel. Ten měl taky docela známého příbuzného, byl bratrancem Ježíše. Bůh posílá Jana do Galileje s jediným poselstvím: „Přestaňte s tím, co zlého děláte! Čiňte pokání!“ Jan je prorok se vším, co k tomu patří: rád se obléká do kůže a má zajímavou dietu. Bůh ho poslal a běžný lid ho miloval, protože se ničeho nebál, mluvil zpříma a křtil lidi v Jordánu na znamení jejich hříchů. Problém nastal, když si Antipas do svého paláce nastěhoval svou novou manželku, ještě nedávno švagrovou. To bylo proti židovskému zákonu, a tak Jan o tom začal mluvit jako o hříchu Herodiady a Antipase. To je samozřejmě dost naštvalo! Jak ale víme z nebiblických zdrojů, Antipas se bál povstání. Tohle je scéna pro náš příběh. 

Marek 6:17-20 
Herodes totiž osobně poslal pro Jana, dal ho zatknout, spoutat a uvěznit kvůli Herodiadě, s níž se oženil, ačkoli byla manželkou jeho bratra Filipa. Jan Herodovi říkal: "Tvůj sňatek s bratrovou manželkou je nezákonný!" Herodias mu to měla za zlé a chtěla ho zabít, ale nemohla. Herodes se totiž Jana bál, neboť věděl, že je to spravedlivý a svatý člověk, a tak ho chránil. Když ho slyšel, býval velmi znepokojen, ale přesto mu rád naslouchal. 

To je zajímavé, Jana přivedli z vězení a Jan kázal Herodovi jen tak pro zábavu. Herodes ví, že na tomto muži něco, ale zároveň ho docela štvalo, co Jan říká. Jan je přesně ten člověk, který oznámil příchod Mesiáše. Je to člověk, který jasně řekl, že Mesiášem není, ale že ten přichází. Dokonce pokřtil Ježíše. Svým učedníkům řekl, že mají jít za Ježíšem, protože on se musí umenšovat. Zkrátka, Jan udělal všechno to, co po něm Bůh chtěl, ale přesto skončil ve vězení. Pokud by Bůh měl něco udělat, tak teď je příhodná chvíle. Za Janem chodily návštěvy a slyšel o svém bratranci Ježíšovi, který dělal neuvěřitelné věci: uzdravoval, vyháněl démony, křísil mrtvé, dokonce uzdravoval úplné cizince jako třeba sluhu od Římského vojáka, ale pro svého bratrance neudělal vůbec nic. A Jan začal pochybovat a posílá své přátele za Ježíšem s dotazem. 

Matouš 11:2-3 
Jan se ve vězení doslechl o Kristových skutcích a poslal za ním své učedníky s otázkou: "Jsi Ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?" 

Všimněte si té otázky. Vždyť to byl právě Jan, který lidi posílal za Ježíšem, že on je ten vyvolený, že on je Mesiáš! Opravdu chceš se zeptat tuto otázku? Jan si najednou nebyl tak jistý. Rychlá změna podmínek změnila rychle tvou víru. Není to i náš příběh, kdy se zdá, že věci jsou najednou horší a tobě se zdá, že Bůh je nepřítomný? Skoro jako by se Bůh změnil jen proto, že se změnily moje okolnosti. Není to ale trochu sobecké, ztratit víru, když se změní naše okolnosti? Když vidíš katastrofy někde ve světě, je ti to líto, pomodlíš se, ale víru neztrácíš; ale když se změní tvé okolností, tak ano. 

VidíšKdyž se dějí špatné věci tobě, já se modlím; ale když se dějí špatné věci mně, pak pochybuji. Ztrácím víru v Boha, když zasahuje do mého štěstí, ne do tvého. Proč tomu tak je? V sezóně bolesti se zmenšujeme do velikosti nás samotných. Když se nám nedaří, náš svět a náš světonázor nás zmenšuje do naší vlastní velikosti. To se stalo také Janovi, jehož celý svět, celá víra a celé očekávání se zmenšilo na velikost jeho vězeňské cely. A to také dělá z Ježíšovy odpovědi tak úžasnou věc. Ježíš neodpověděl: Jasně, že jsem ten vyvolený! Ani neřekl, že Jana dostane z vězení. 

Matouš 11:4-6 
Ježíš jim odpověděl: "Jděte a vyprávějte Janovi, co tu slyšíte a vidíte: slepí vidí, chromí chodí, malomocní jsou čistí, hluší slyší, mrtví se křísí a chudým se káže evangelium. A blaze tomu, kdo se nade mnou nepohoršuje." 

Jan nemůže vidět a slyšet to, co je mimo jeho vězeňskou celu. Proto mu musíte říct, co vidíte, že Bůh dělá. A blaze tomu, kdo se nepohoršuje? Jak to Ježíš myslí? Copak dělá něco, co může někoho pohoršit? Ano, blaze tomu, kdo se nepohoršuje nad tím, co dělám, nebo co nedělám. Ježíši, a proč vlastně pro Jana něco neuděláš? Udělal ti snad něco jako dítě, a ty se mu teď mstíš? Nebo si ho snad nevážíš? Nebo ho nemáš rád? Ale ne, poslechnete si, co Ježíš říká: 

Matouš 11:11 
Amen, říkám vám, žádné ženě se nenarodil nikdo nad Jana Křtitele, ale kdo je nejmenší v nebeském království, je větší než on. 

Jan Křtitel je ve vězení bez ohledu na to, jak velkou víru má, jak moc vyznává, nebo jestli má nebo hřích. Ježíš se prostě rozhodl, že ho z vězení nedostane ven. Když jsme my v nějakém svém vlastním vězení, kdy se zrovna nedaří, máme tendenci vidět jen své zdi, ale naše okolnosti neříkají nic o tom, jaký Bůh je. Jan Křtitel, největší člověk, jaký se kdy narodil, je ve vězení, protože Ježíš pro něj neudělal nic. 

Co by Ježíš poradil tobě, kdy se zdá, že jsi zapomenutý ve vězení? Ježíš by ti poradil, aby sis vzpomněl na momenty slávy, než ses dostal do dne, kdy vládne temnota a do dne, kdy vládnou pochybnosti. Podívej se na to, co Bůh dělá po celém světě. Víš, možná, že když zvedneš oči ze své situace a podíváš se, co se na tomto světě děje mimo zdi tvého světa, budeš překvapený. 

Víte, pro Jana to moc dobře neskončilo. Herodes měl narozeniny, Salome tančila, všichni pili, a Herodes, trochu napitý a hodně potěšený, nabízí Salome cokoliv do půlky království. Je to teenagerka, co by tak asi mohla chtít? Ale Salome se zeptá své maminky a pak chce hlavu Jana Křtitele na talíři ještě dnes večer. Kvůli pýše před přáteli, kvůli pijácké párty, Herodes posílá vojáka, aby Jana ve vězení popravil. Nedlouho poté se nejistí náboženští vůdcové rozhodnou zaplatit za odstranění Ježíše, a Bůh je nezastaví ani tehdy. Protože jen proto, že se nám právě teď zdá, že Bůh je zticha, to neznamená, že je nepřítomný nebo se na tebe vykašlal. 

Když Bůh je zticha, neznamená to, že je pryč. Potřebujeme se ale podívat mimo zdi našeho vlastního vězení. Požehnaný je ten, kdo se nepohoršuje nad tím, co Bůh dělá, nebo zrovna teď nedělá. Když se ti zdá, že právě teď Bůh toho moc nedělá, když se zdá, že pochyby tě přemáhají, protože jsi v druhém dni, přesto můžeš zůstat věrný a můžeš ho najít uprostřed svého druhého dne plného pochybností. Chápu, že to neodpovídá na všechny tvoje otázky, ale víš, co se děje ve vězení tvé bolesti? Nejsi v něm schopen vidět smysl v utrpení, nejsi schopen vidět nějaký plán, nejsi schopen vidět hvězdy nad hlavou. Což ale neznamená, že tam ony nesvítí. Přijde ovšem chvíle, kdy se setmí a najednou se hvězdy vyloupnou znovu nad tvou hlavou, protože ony tam byly vždy!

úterý 10. července 2012

Bůh je blíž, než se zdá: Naděje třetího dne


Léto pro většinu z nás symbolizuje čas rezervovaný na odpočinek, letní aktivity, a cestování, (i když někteří léto stráví v přípravě na zkoušky nebo usilovnou brigádou). Léto má příchuť cestování. Doufám, že ho máte rádi. Jedním z míst, které stojí někdy za to navštívit, je určitě Řím. Znáte to: kafíčko, vínečko, těstoviny… A navíc ty památky: Koloseum, které navštíví 4 milióny turistů ročně, Panteon, Treviho fontána. Čtvrtou největší památkou v Římě, kterou každoročně navštíví 3 milióny lidí, je pouhá jedna jediná nevelká místnost, na kterou si zkrátka musíte vystát frontu. Tou místností je Sixtinská kaple, kterou vyzdobili renesanční umělci, včetně Michelangela (ten namaloval 1100 m2 mezi lety 1508-1512). Je to romantické místo, kde se všichni dívají směrem nahoru na strop, kde malby jsou.

Romantická místa dávají příležitosti k romantickým činům. Můj švagr, kterého jsem měl tu poctu oddat před dvěma lety, již nějakou dobou chodil se svou dnešní manželkou, ale pořád se nevyjádřil, zda by si ji chtěl vzít. Udělal to stylově, a třeba vám jeho příběh dá námět, jak na to. Každopádně, vzal ji na výlet do Říma, a připojili se k milionům turistů, kteří se vydávají do Sixtinské kaple. Rozhodl se, že ji požádá o ruku právě tam. Když dorazili do kaple, stejně jako všichni ostatní vytočili hlavu směrem vzhůru, protože tam jsou ty nejhezčí obrazy. Sixtinská kaple je v tomto vůbec legrační, klidně se vám může stát, že když se tak s hlavou upřenou nahoru pohybujete, narážíte do podobných lidí, kteří se také dívají vzhůru. Můj švagr se rozhodl, že tohle je přesně ta pravá chvíle. Poklekl před svou přítelkyní, která (jak si jistě vzpomínáte) měla hlavu zakloněnou dozadu, a z kapsy vytáhl krabičku s prstýnkem a natáhl svou ruku k ní. Jeho přítelkyně nám později řekla, že si všimla periferním viděním, že si čapl na zem, ale měla za to, že si pouze zavazuje tkaničku. Najednou se ale ozval šum a takové ty romantické povzdychy. To byli ostatní turisté, kteří si všimli mého švagra, jak klečí před svou přítelkyní s prstýnkem na natažené ruce, zatímco ona hledí k nebi, tedy, chci říci ke stropu. Hluk ji vyrušil a podívala se dolů, kde klečí její přítel, který se pořád nevyjádřil, ale najednou tam je a ptá se jí: „Vezmeš si mě?“ Romantické, že? Co byste tak asi mohli říct? Je to přece Sixtinská kaple! Takže mu řekla ano, lidé se roztleskali a na tomto romantickém místě došlo k novému a šťastnému spojení dvou životů.

Je to vlastně symbolické, požádat někoho o ruku na místě, kde je jeden z ikonických obrazů vyjadřující spojení člověka a Boha. Je to tento obraz Adama a Boha, kdy Bůh dává Adamovi život. Jenže, podívejte se na tento obraz pozorně. 


Všimněte si, co vyjadřují pozice těl Adama a Boha. Zamyslete si, co oba vyjadřují řeči svého těla. Podívejte se nejdříve na Boha, jaké úsilí dává do toho, aby se přiblížil k Adamovi. Celý se ohýbá směrem k Adamovi, jeho hlava je natočená k Adamovi, dívá se mu do očí, jeho ruka je natažená, jeho prst napnutý, každý sval je aktivní. Říkalo se, že před Michelangelem se obrazy stvoření malovaly jako Boha majestátně stojícího na místě a pomáhajícího Adamovi na nohy ze země. Ale tady ne. Tady Bůh spěchá na oblacích, podpíraných anděly. Skoro jako že nechává stvoření napospas, aby spěchal být s Adamem. Podívejte se pořádně na Adama. Ten je fyzicky již stvořen, oči má otevřené, a Bůh mu vdechuje život. Bůh se natahuje k Adamovi, ale nechává maličký kousek mezery, aby si Adam mohl vybrat. Bůh čeká na Adamův pohyb směrem k němu. Jenže, postavení Adamova těla je poněkud laxní, skoro lenivý posed, skoro jako že nemá zájem spojení navázat. Možná, že očekává, že když už Bůh přišel takhle blízko, udělá i ten poslední pohyb, a dotkne se ho. Možná, že neví, co má udělat, aby se dotkl svého Stvořitele. Možná na to nemá sílu. Nicméně, všechno, co potřebuje udělat, je jen a jen pořádně zvednout prst. Tento obraz nám připomíná, že Bůh je blíž, než se nám zdá. Je jen o kousek dál, o jednu modlitbu dál, jen o kus zdviženého prstu. Tohle je nadčasový moment doteku s neviditelným.

Jenže to není tak jednoduché, že? Copak všichni neprožíváme momenty naděje, kdy se tak moc přiblížíme kráse a slávě, že máme doslova pocit, že Bůh (a pokud v něho nevěříme, tak aspoň nějaké transcendentno) je tady, přímo tady? Ten moment může mít různé podoby: Vidíme krásný kout přírody, slyšíme nádhernou hudbu, cítíme vánek větru, čteme dojemnou knihu, pozorujeme silný filmový příběh, jsme u narození dítěte. Jsou to momenty slávy. Jenže, copak všichni neprožíváme také momenty pochybností? Momenty, kdy se zdá, že nebe je ocelové, nikdo nás neslyší a nikdo nám nerozumí. Momenty bolesti, momenty trápení, momenty nezodpovězených otázek, momenty samoty, momenty umírání. Jsou to momenty prázdnoty. Kupodivu, momenty slávy a momenty prázdnoty jsou velmi často blízko sebe a někdy se dokonce prolínají. Je to paradox lidské zkušenosti, přesně jak nám v Elementu vyprávěl Simon Cunningham. Vidíte narození dítěte a prožíváte dotek nebe a moment slávy. U stejného dítěte najdou nevyléčitelnou nemoc, a vy cítíte moment ticha a prázdnoty. Oceňujete slávu přírody, a v tom vás píchne vosa. Koukáte na dojemný film a najednou vypadne elektřina. Posloucháme hudbu a najednou nám začne přehrávač drhnout. Smůla? Nebo paradox? Jak s tímhle žít? S nadějí a prázdnotou? Jak věřit a pochybovat zároveň? Myslíme si, že pochyby a víra, nebo naděje a prázdnota jsou protiklady, ale to je matoucí, protože lidská zkušenost zná stavy, kdy momenty slávy a prázdnoty, momenty naděje a momenty pochybností jsou tak úzce propojené, že mezi nimi nedokážeme vidět rozdíl. Mate nás to. Ale všichni chceme naději.

Naděje je životodárná. Nemůžeme si pomoct, ale nedokážeme přestat doufat. Sbíráme čtyřlístky pro štěstí. Něco si přejeme, když padá hvězda, nebo když sfoukáváme svíčky na narozeninovém dortu, či když z láhve šampaňského tečou bublinky. Píšeme si přání, a doufáme v nejlepší. Naděje je víra, která čeká na zítřek. Víra vyžaduje něčemu uvěřit, což je záležitost naší mysli. Víra vyžaduje závazek, což děláme skrze svou vůli. Víra však potřebuje také naději, což je záležitost našeho srdce. Ve filmu Vykoupení z věznice Shawshank říká po několikátém odmítnutí podmínečného propuštění postava Morgana Freemana: „Naděje je nebezpečná věc. Může ti zlomit srdce.“ Skutečně, naděje může zlomit srdce. Když vložíme svou naději do něčeho, nakonec se pravděpodobně zklameme. Život je těžší, než se zdál; vztah vydržel méně, než jsme čekali; odpovědí máme méně, než jsme čekali. Ale možná, že můžeme doufat nejen ve štěstí, které říká: Doufám, že to nebude rakovina. Doufám, že se vrátí. Doufám, že to projdu. Doufám, že se budu mít lépe. Doufám, že se vdám. Doufám, že mě pustí dřív. V poslední větě zmíněného filmu říká Freeman na cestě do Mexika za svým přítelem, který se zkrátka odmítl poddat beznaději: „Doufám…“ Možná totiž můžeme doufat v někoho.

Ve Starém Zákoně je jeden pozoruhodný příběh věřících, skeptiků a možná prvního ateisty. V tomto příběhu se Izrael po strastiplném putování po poušti konečně dostává do zaslíbené země, ale moc se jim nedaří. Je to ještě před příběhy králů, národ bojuje s nepřátelským kmenem Filištínů. Doufají ve vítězství, ale prohrávají. Říkají si, kde je Bůh? Vždyť nám měl požehnat! A pak je napadne, že by měli do bitvy vzít schránu úmluvy, Boží truhlu, kde měli desky s Desaterem a trocha many z pouště. Tato truhla symbolizovala Boží blízkost a Izraelci ji měli skoro jako Boha v krabici. Vezmeme-li ji s sebou, pak nám určitě Bůh požehná. Jenže, Boha nemůžeš zavřít do krabice. V další bitvě je armáda na hlavu poražena, a Boží truhla padne do rukou nepřátel. Pro Izraelce je to pohroma. Bez truhly s nimi není ani Bůh. Jejich kněz a jeho dva synové umírají a zpráva o tom zastihne knězovu snachu v okamžiku porodu. 1. Samuelova 4:21-22 Chlapce pojmenovala Ichabod, Nesláva, neboť řekla: "Sláva opustila Izrael." To kvůli zajetí Boží truhly a kvůli svému tchánu a manželovi řekla: "Sláva opustila Izrael, Boží truhla je pryč!" Sama pak umírá. 

Chabod je krásné slovo a znamená „sláva“, když však před něj dáte písmenko I, obrátíte význam podobně, jako ateista je opak teisty. Tato žena v jediném okamžiku ztratila všechno: její muž a tchán je mrtev, truhla je pryč, sama umírá, takže všem dává najevo, co si o tom všem myslí: Nesláva. Bůh zemřel. Žádná naděje. Žádný smysl. Nedoufej, protože naděje ti zlomí srdce. Možná i ty žiješ ve světě Ichaboda, kde víra není ničím jiným, než zbožným přáním. Žiješ ve věku, který si cení pochybností více než naděje. Mluvíme o „slepé víře“ a „upřímných pochybnostech“, jenže jak víra, tak i pochybnosti mohou být upřímné nebo slepé, přesto skoro nikdy nemluvíme o „upřímné víře“ a „slepých pochybnostech“. Potřebujeme víru i pochybnosti, ale víra je důležitější. Vždyť musím dříve něčemu věřit, abych o tom mohl pochybovat. Pochyby jsou pro víru totéž, jako je nemoc pro zdraví. Nemoc může být absence zdraví, ale zdraví je víc než absence nemoci.

V příběhu dochází k zajímavému zvratu. Filištíni berou truhlu úmluvy do svého města Ašdodu, kde ji postaví v chrámu svého boha Dágona. Všichni jsou nadšeni, že jejich bůh je silnější než Bůh Izraelců. Pak jsou domů a nikdo tak nevidí, co se stalo přes noc v chrámu. Druhý den přišli do chrámu, a k jejich šoku Dágon leží tváří k zemi před truhlou! Možná se to stálo náhodně, možná to byla nějaká sabotáž. Nicméně, nevypadá to dobře, že se jejich bůh klaní truhle poraženého národa. A tak Dágona zvedli, oprášili a vrátili na místo. Jenže, nazítří se jdou podívat zpět do chrámu, a tentokrát naleznou spoušť: 1. Samuelova 5:4 Dágon leží tváří k zemi před Truhlou Hospodinovou a Dágonova hlava i obě ruce leží ulomeny na prahu. Zůstal z něj jenom trup. A to nebylo všechno. Obyvatelé Ašdodu jsou ranění nádory, které někteří spíše překládají jako hemeroidy, zkrátka, je to takové malé poselství Izraelitům: Filištini jsou vaši nepřátelé z doby železné: mají zbraně. Ale podléhají stejným lidským omezením jako kdokoliv jiný, kdo dostane hemeroidy. A když máte hemeroidy, jste až trapně lidští, to mi věřte!

Je to poselství naděje třetího dne. V Bibli je takových poselství docela dost. Když čtete Bibli, všimněte si, že příběhy jsou často čtyřicetidenní (Noe v arše, Izrael u Sinaje, Eliáš se ukrývá před Jezabel, Ježíš začíná svou službu po čase na poušti, a po vzkříšení tráví přesně tolik dní se svými učedníky). Čtyřicetidenní příběhy jsou o trpělivosti a vytrvalosti. Ale třídenní příběhy jsou o urgentní krizi, kdy je důraz na Boží průlom (za tři dny tě farao povýší; pusť Izrael na třídenní cestu; posvěťte se, než přijde Bůh třetího dne; za tři dny překročíme Jordán; za tři dny půstu Ester bude mít příběh vysvobození; po třech dnech je Jonáš vyplivnut z velké ryby). Třídenní příběhy jsou příběhy osvobození. Ozeáš to řekl skvěle (6:1-2) Pojďme se vrátit k Hospodinu! …Po dvou dnech nám život navrátí, třetího dne nás znovu postaví, abychom před ním mohli žít. Prvního dne to vypadalo, že je Izrael zcela poražen. Je to den Ichabod: den, kdy Bůh není. Den neslávy, kdy vládla prázdnota bez špetky naděje. Jsou takové dny. Druhý den je dnem tajné bitvy, kdy Dágon padá na pusu. Je to den starostí a očekávání. Jsme nervózní. Jsou takové dny. Ale třetí den se situace zásadně mění. Třetí den je dnem slávy. Třetí den je dnem nové naděje. Jsou takové dny. 

Třetího dne přichází ne Bůh v krabici, ne truhla, kde Bůh bydlí, ale slovy Jana (Jan 1:14) Slovo se stalo tělem a přišlo žít mezi nás (přistěhovalo se do sousedství). Spatřili jsme jeho slávu. Spatřili jsme znovu dny Chabod! Momenty slávy, momenty naděje. Prvního dne vládne temnota, druhého dne naše pochyby. Bůh je ale Bohem třetích dní. Nikdy nevíš, co se stane třetího dne. Toho se držím. 

Doufám v Boha třetích dní. Jenže žiju ve světě druhého dne. V této sérii si ukážeme jak najít Boha v druhém dni.