Mé nejlepší knihy posledních let (1999-2012)

Každý rok v lednu na blogu zveřejňuji mých 10 nejlepších knih roku, které mě nejvíce v daném roce oslovily. Samozřejmě, nečtu jen nové knihy, takže některé mohou být staršího data, ale jsou to knihy přečtené v daném roce, které doporučuji i vám. Už chystám blog na téma 10 nejlepších knih roku 2013, nicméně, protože nám ještě pár dní do konce roku zbývá, rozhodl jsem se připomenout vítěze posledních 14 let.

Vítěz roku 2012 (V tomto roce přečteno 67 knih)

Andy Stanley: Deep & Wide (Zondervan)

V této knize popisuje zakladatel a hlavní pastor církve NorthPoint v Atlantě svůj příběh a události, které formovaly základní hodnoty NP. Kniha je nezbytná učebnice pro všechny, kdo chtějí budovat církev pro lidi, kteří nemají rádi církve.

Vítěz roku 2011 (V tomto roce přečteno 80 knih)

Henry Cloud: Necessary Endings (HarperBusiness)

Populární křesťanský psycholog a spoluautor bestselleru Hranice, napsal jednu ze svých nejlepších knih na téma, jak poznat, kdy je potřeba něco ukončit a posunout se v životě dál, a jak to co nejlépe udělat. Skvělá kniha.

Vítěz roku 2010 (V tomto roce přečteno 66 knih)

Larry Osborne: The Sticky Teams (Zondervan)

Lehce bych mohl říct, že čtu všechno, co Larry napíše, protože jeho moudrost, vtip, čtivost a důležitost vytváří z jeho knih vzácné učebnice pro vedoucí, které se čtou skoro jako nějaký román. Tahle kniha se týká vůdcovství a systémů a je působivě napsaná.

Vítěz roku 2009 (V tomto roce přečteno 63 knih)

Andy Stanley: The Principle of the Path (Thomas Nelson)

Při letmém prohlédnutí mých nejoblíbenějších knih za posledních 14 let je jasné, že Andy je můj nejoblíbenější autor (celkem 4 vítězné knihy). Tato kniha se věnuje rozhodování a následků rozhodnutí, a vede nás k ucelenému životu v moudrosti.

Vítěz roku 2008 (V tomto roce přečteno 72 knih)

Jim Kouzes & Barry Posner: The Leadership Challenge (Jossey-Bass)

Již několikáté vydání The Leadership Challenge dává tušit, že je to jedna z nejvlivnějších a nejpůsobivějších knih o vůdcovství, která byla kdy napsána. Pět příkladných praktik vůdcovství zůstávají stejně tak důležité dnes jako v době, kdy vyšla úplně poprvé.

Vítěz roku 2007 (V tomto roce přečteno 69 knih)

C. Peter Wagner: Your Spiritual Gifts Can Help Your Church Grow (Regal)

Pravděpodobně nejpopulárnější a masově nejrozšířenější Wagnerova kniha (z jeho více než 80 titulů) je také zároveň jeho nejvíce nápomocná. Popisuje definice téměř třiceti duchovních darů, jak je poznat a používat, a jak pomáhají místní církvi.

Vítěz roku 2006 (V tomto roce přečteno 55 knih)

Andy Stanley: Communication for a Change (Multnomah)

Pravděpodobně nejlepší kniha o kázání a veřejném projevu, kterou jsem četl. Polovina knihy je fiktivní příběh, který má sílu komunikace ilustrovat, druhá polovina jsou pak základní principy, jak mluvit poutavě tak, aby byl posluchač motivován k akci.

Vítěz roku 2005 (V tomto roce přečteno 55 knih)

Andy Stanley: The Best Question Ever (Multnomah)

První z několika Andyho knih na téma rozhodování a moudrosti popisuje základní otázku moudrosti: „Ve světle mých minulých zkušeností, současné situace a budoucích nadějí, je moudré to udělat?“ Tuto otázku jsem od té doby mnohokrát vyučoval i já.

Vítěz roku 2004 (V tomto roce přečteno 43 knih)

Bill Hybels: The Courageous Leadership (Zondervan)

Z více než 130 knih, které jsem o vůdcovství za 14 let přečetl, je tato pro pastory a vedoucí místních církví zdaleka nejlepší a nejpraktičtější. Velmi všem doporučuji, Bill se zabývá nejen vedením lidí, ale také vedením sebe sama. Vůdcovská klasika.

Vítěz roku 2003 (V tomto roce přečteno 30 knih)

Rick Warren: The Purpose Driven Life (Zondervan)

Druhá ze tří hlavních Rickových knih (The Purpose Driven Church se týkala zdravé církve, nejnovější The Daniel Plan se týká zdravého životního stylu) se zabývá zdravou spiritualitou. Ne nadarmo je to jedna z nejprodávanějších „non-fiction“ všech dob.

Vítěz roku 2002 (V tomto roce přečteno 52 knih)

George Barna: User Friendly Churches (Regal)

Velmi názorně a prakticky pojatá kniha, která měla za cíl dokázat, že církve, které se snaží sloužit lidem, které se snaží zasáhnout, rostou nejlépe. Uvnitř totiž probíhají procesy, které mají za úkol zjednodušovat a vytvářet srozumitelné prostředí.

Vítěz roku 2001 (V tomto roce přečteno 55 knih)

George Barna: The Habbits of Highly Effective Churches (Regal)

Efektivní církve, které jsou schopny získávat nové lidi a zároveň slouží stávajícím členům, mají konkrétní návyky. Barna při studiu těchto církví dochází ke zjištění, že se efektivní církve v těchto návycích shodují, popisuje, jaké to jsou a jak je pěstovat.

Vítěz roku 2000 (V tomto roce přečteno 44 knih)

John C. Maxwell: The 21 Irrefutable Laws of Leadership (Thomas Nelson)

Tohle nebyla první Maxwellova kniha, kterou jsem četl, ale zcela jistě ve mně vzbudila největší nadšení. Důkazem, že některé ze zákonů vůdcovství (například Law of the Lid) jsou i dnes považovány za vysoce účinné, je fakt, že se stále nově vydává.

Vítěz roku 1999 (V tomto roce přečteno 25 knih)

C. Peter Wagner: Leading Your Church to Growth (Regal)

První rok mého záměrného sledování četby vyhrála kniha Petera Wagnera o kvalitách církve, která roste. Základní premisou hnutí růstu církve bylo, že církev by růst měla, Wagner se ale jako jeden z prvních zabýval konkrétní rolí pastorů a starších na růst.

Když se dívám zpětně na posledních 14 let své četby, všiml jsem si, že všech 14 mých vítězů (a bude to platit i o patnáctém – blog připravuji), jsou knihy v angličtině. Není to proto, že bych nečetl v češtině, to vůbec ne. Ale žel, náš trh je malý a mnoho z těchto knih by se tu zkrátka nikdy „neuživilo“. Doufám, že aspoň některé z nich jednou v češtině uvidíme, ale mezitím mi z tohoto faktu vyplývá jediná věc: Každý křesťanský vedoucí, který to myslí se svým osobním růstem vážně, se musí anglicky (na)učit. Nejenže mu to otevře možnosti navazování vztahů a partnerství po celém světě, ale otevře se mu také ohromující množství kvalitní literatury, kterou si může sehnat a (například díky e-knihám, kindlu apod.) i za levné peníze koupit. Stojí to za to.

A ještě jedna věc na závěr. Chtěl bych povzbudit všechny pastory a vedoucí církvi v Česku, aby do svých rozpočtů přidali kolonku na vzdělávání svých klíčových dobrovolníků a vedoucích, a aby součástí těchto výdajů bylo pravidelné zásobování literaturou pro osobní i společné studium. Celá církev se bude mít lépe, když vedoucí budou pravidelní čtenáři s rozhledem a vzhledem. Naše kázání, přednášky a vyučování, naše poradenství a celá veřejná činnost a také náš vnitřní duchovní život bude mnohem silnější a lepší, když si dáme závazek soustředěné a pravidelné četby kvalitní literatury.

Největší dar Vánoc

Dostali jste někdy na Vánoce dárek, který jste nechtěli? Oblíbené pletené ponožky, které nikdy ani nenasadíte nebo knihu autora, který vás k smrti nudí? A co takhle dárek, kterému říkáme „danajský dar“? Například domácího mazlíčka, o kterého se musíte starat, i když na to nemáte chuť? Každá rodina to pravděpodobně zná: Mamíííí, tatíííí, já chci pejska (případně kočičku, rybičku, myšku, ptáčka – dosaďte podle uvážení)! „Ne, protože se o to nebudeš starat.“ Buduuuu! A o měsíc později chodíte venčit pejska a přemýšlíte o tom článku, co jste četli v časopise, kde píšou o psích útulcích. Akorát vás nenapadá historka, kterou byste svým ratolestem vyprávěli, kde najednou „jejich“ pejsek zmizel. Netýká se to jen dětí, dědeček mé ženy Dity, například, jednou babičce na Vánoce koupil kartáč na čištění kabátů. Je to legrační, jak někdy dáváme dárky podle toho, co se líbí nám, že? Když jsme se před více než sedmnácti lety vzali, a trávili spolu první Vánoce, dali jsme si skvělé dárky: Já jsem ji dal knihu a Dita mi dala úplně krásné dva talíře. Naše uvažování šlo následovně, nejdříve moje: Vím, že Dita zatím není nějakou velkou čtenářkou, ale určitě by byla, kdyby měla přísun kvalitní literatury. Když ji koupím tuto knihu, určitě bude vděčná za to, že myslím na její intelektuální potřeby. Její myšlení šlo zhruba takto: Láska prochází žaludkem. Aspoň mi to vždycky říkala máma. Sice zatím moc nevařím, ale když mu koupím krásné, barevné a umělecké talíře, určitě mu bude chutnat víc, a díky tomu mě bude mít raději. Mám vám popisovat naše obličeje, když jsme své dárky rozbalili? Dita: „To sis koupil sobě, ne?“ Já: „Vybavení do kuchyně pro mě?!?“ Aspoň máme na co vzpomínat...

A co takhle dar, který se vám nelíbil, ale pak se pro vás z nějaké příčiny stal důležitým? Pro mě takovým dárkem byla zimní bunda, kterou mi o mnoho let později Dita koupila. Prý jsem se ji v ní líbil, ale já jsem si připadal jako sněhulák. Černý sněhulák, abych byl přesnější, protože bunda byla černá. Byla tak skvěle vyteplená, že měla dokonce polstrovanou kapuci. Už jsem vám řekl, že jsem se cítil jako sněhulák...? To byl dar, který se mi nijak extra nelíbil, ale tento dar mi zachránil život. Dovolte mi to vysvětlit. Asi o dva roky později jsme měli nějaké zařizování v Praze, byl pozdní zimní sychravý den. Pršelo, klouzalo to a bylo celkově nevlídně. Kousek před domem, kde jsem měl to vyřizování a chtěl přejít ulici, říkal jsem si, že si musím dát bacha a přecházet pozorně na přechodu. Což jsem taky udělal. Počkal jsem až přejedou všechna auta, která jsem viděl a pak jsem se vydal na přechod. Byl jsem viditelný zdaleka a sám jsem viděl, že daleko ze zatáčky už vyrazily další auta. Šel jsem rychle, ale neběžel jsem (nejhorší je, když v mrholení uklouznete rovnou na přechodu pod auto, že?) a musím podotknout, že jsem měl kvůli dešti na hlavě onu slavnou kapuci. (Už jsem vám řekl, že jsem se cítil jako sněhulák?) Takže když už jsem na přechodu byl, moc jsem nesledoval jak rychle se auta blíží, protože jsem byl přesvědčen, že mě dobře vidí.

Což je pravda, viděly mě. Ale nezpomalily. Řidič mi později řekl, že doufal, že než dojede k přechodu, budu už na druhé straně a nějak nepočítal s bržděním. Já jsem ovšem na přechodu neběžel… Náraz to byl pořádný. Bylo to, jako by vám vypnuli v hlavě soundtrack s hudbou. Svět se se mnou točil, a vzpomínám si, že mi v hlavě probleskla myšlenka: „To je magor, on to do mě fakt našil…!“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Ovšem dopad na tramvajové koleje byl tvrdý. Naštěstí tramvaj, která tam zrovna jela, to stačila přede mnou ubrzdit. Jinak bych si krutou realitu uvědomil ještě více. Hlavou jsem praštil o koleje, naštěstí přes svou polstrovanou kapuci. Má první slova k řidiči nebyla hezká. Viděl jsem nějakého vyklepaného podnikatele, který si právě rozbil o mě přední sklo a natloukl kapotu. Na zemi jsem dokázal pohnout všemi končetinami a nějak jsem věděl, že ani tentokrát nemám nic zlomeného. Za pomoci řidiče tramvaje a auta jsem vstal, řidič mě pak odvezl na hotel a zaplatil škodu. Ovšem, ve vzduchu si toho hodně uvědomíte. Kromě výroku, že život je jako pára nad hrncem, jako květ, který uschne, jsem si uvědomil, že mám na sobě bundu, kterou nemám rád (cítím se v ní jako sněhulák, pamatujete?), ale která mi právě zachránila život. Tohle bývá náš problém s dary: Nedokážeme totiž odhadnout budoucnost, protože ta se ještě nestala, je otevřená a nepředvídatelná. Dar, který se zdá jako zbytečný nebo nepříjemný, se může ukázat darem, na kterém doslova visí náš život.

Vánoce jsou příběhem daru: Narodil se Spasitel, zachránce a nabízí pokoj lidem dobré vůle, nabízí radost ze záchrany a naději na lepší budoucnost. Proto si k památce na největší dar, nabízíme dárky: z lásky a pro radost. Jenže, když si podrobně přečtete Vánoční příběh v evangeliích, vypadá to na dar, který nikdo nechce. Uvědomujete si, kdo byla Marie? Byla to velmi mladá dívka, pravděpodobně teenagerka, možná ji bylo tak patnáct let, která měla upřímnou víru v Boha. Byla zasnoubená Josefovi, který byl (jak bylo tehdy zvykem) pravděpodobně o dost starší. Sňatky byly většinou domluveny rodiči, když byla dívka ještě mladá a podle tehdejších poměrů od okamžiku zasnoubení nastalo jednoroční období, kdy se snoubencům sice říkalo manželé, ale dívka stále žila se svými rodiči. Toto jednoroční období mělo symbolizovat čistotu jejich slíbeného svazku: pokud by v té době porodila dítě, bylo jasné, že nezůstala pro svého manžela čistá, a kvůli nevěře by byl svazek rovnou anulován, dívka vystavěna posměchu a trestu, a muž byl terčem posměchu, že jeho vybraná žena byla dívka lehčích mravů. K Marii, k této upřímné dívce uprostřed tohoto čekacího období přichází anděl s oznámením, že ji dává skvělý dar: Má se radovat, protože si ji Bůh vybral, aby porodila Mesiáše, kterého přímo do jejího lůna stvoří on sám, a kterému dá jméno Ježíš, protože on vykoupí svůj lid z jejich hříchů. Opravdu skvělý dar. Jenže se nehodí, když jste zasnoubení s místním podnikatelem s nábytkem, a máte demonstrovat čistotu. Marie se lekla, ale také začala přemýšlet, snaží se porozumět: „Jak mohu porodit dítě, když nežijí s mužem?“ Po andělově ujištění, že u Boha není nic nemožného pak prohlašuje (Lukáš 1:38): „Hle, jsem služebnice Páně. Ať se mi stane podle tvého slova!“

Tohle jsou slova statečné ženy. Jen se zamysleme. Po selhání prvních lidí je celý svět ztemnělý a pod vládou smrti. Skoro to vypadá, jako by Bůh hledal způsob, jak by do tohoto temného světa znovu mohl vejít. Zaklepe u Marie, protože potřebuje lidskou svobodu. Nemůže člověka, kterého stvořil svobodným, a který svobodně jeho vládu odmítl, vykoupit bez jeho svobodného přitakání Boží vůli. Marie je statečná a přijímá dar, který nechtěla, po kterém netoužila, a který si nevysnila: tento dar ale nakonec zachrání její vlastní život. Marie byla statečnou ženou, která se stala matkou pouhým přitakáním Boží vůli. Slovo do ní vstoupilo a stalo se plodným skrze její poslušnost. Jenže, v této chvíli si to sama neuměla vůbec představit. A pak je tu Josef. Umíte si představit, jak Mariin andělský příběh musel znít jeho uším? „Jo, jasně, navštívil tě anděl. A kde, že ses s ním potkala? Jo, jasně! V ložnici!“ Jen trochu si umíme představit, jakou hořkost musel cítit, jakou zradu od Marie. Musel si myslet, že jeho vyvolená mu byla nevěrná...

Josef ale Marii upřímně miluje a tak ji nechce vystavit veřejnému posměchu. Raději ji propustí potají. Jasně, zbožní Židé na Mesiáše čekají. Ale takhle si jeho příchod nepředstavovali. To je námitka, kterou ostatně slyším často: proč přišel Ježíš tak nenápadně a nepoznán? Vždyť, jak by podle tebe měl Bůh přijít na tento svět? S fanfárami? V moci? Co možná nejveřejněji? Ve své nebeské slávě? A pak se i on setkává s andělem a chápe, že se tu odehrává něco, čemu nerozumí, ale protože je zbožný, přijímá dar, který si nevysnil, který nechtěl a po kterém netoužil. Pověst o nemanželském dítěti se jich ale bude držet. Cena za dárek, který nikdo nechce. Marie byla neuvěřitelně statečná žena a Josef byl neuvěřitelně statečný muž, kteří si ani neuměli představit, že přijetím daru, který nechtěli, jim tento dar zachrání život. Josefe, dokážeš si to představit? Marie, umíš si představit, kdo je vlastně tento tvůj syn? Dokážeš si představit, co udělá? Dokážeš si představit, že tento dar, který sis nevysnila, se stane Vykupitelem a Zachráncem všech lidí?

V Ježíšově příběhu jsou dva momenty, kdy Bůh svým působením bezprostředně zasahuje do hmotného světa: narození z panny a zmrtvýchvstání, kdy Ježíšovo tělo nezůstalo v hrobě a nepodlehlo rozkladu. Oba momenty jsou pro moderního člověka skandální: podle něho může Bůh působit v myšlenkách a idejích, ale ne v hmotné rovině. To nás ruší, protože to tam nepatří. V hmotném světě si chceme žít po svém. Jenže o to jde: Pokud je Bůh Bohem, nepohybuje se jen ve světě myšlenek a idejí. Jde o otázku: Patří mu i hmota? Pokud totiž Bůh nemá moc nad hmotou, není opravdu Bohem. Ale on tuto moc má, a početím a vzkříšením Ježíše otevírá nové stvoření: Jako náš Stvořitel je i naším Vykupitelem a Zachráncem. Apoštol Pavel později napsal do Říma tyto slova (Římanům 8:31-32): Co na to řekneme? Když je Bůh s námi, kdo proti nám!? Neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny; jak by nám s ním tedy nedaroval i všechno ostatní? Když je Bůh s námi - Immanuel, Bůh v sousedství - jak by nám spolu s ním nedaroval úplně všechno...!

Je mi zcela jasné, že ne všichni prožíváte krásné a veselé Vánoce: možná tě vyhodili z práce, bojuješ s nemocemi, ztratil si rodinu, postrádáš radost a bojuješ se zlozvykem, který tě ovládá. Vánoční příběh je ale příběhem daru, který ti dnes Bůh nabízí. Je to dar naděje. V tomto daru ti Bůh dává víc, než si umíš dnes představit. Jenže, my si nedokážeme představit budoucnost, a co nám Ježíšův dar přinese. To je ale problém s dary, že? Je to statečný krok do neznáma, který udělala Marie, a který udělal Josef. A je to statečný krok do neznáma, který Bůh chce i po tobě. Jednoho dne pak vše začne dávat smysl, protože dar naděje se promění ve vykoupení, záchranu, odpuštění a spásu. Možná, opravdu možná tak o letošních Vánocích u svého srdce pocítíš závan naděje. Naděje, že se věci změní. Naděje, že máš budoucnost. Naděje, že Bůh má pro tebe plán, protože tě miluje. Naděje, protože Ježíš není tuctové vánoční dítě, ale Vykupitel, Spasitel a Zachránce. Je doslova úžasný Pán.

Házení mincí, hádání z kávové sedliny a jiné kreativní způsoby, jak poznat Boží vůli

V Elementu jsme dokončili sérii Házení mincí, hádání z kávové sedliny a jiné kreativní způsoby, jak poznat Boží vůli, ve které jsme mluvili o touze znát či dokonce ovlivnit budoucnost, kterou má zřejmě každý člověk, věřící i nevěřící, emocionálně i intelektuálně laděný, lišíme se jen ve způsobu, jak ji ventilujeme a kde hledáme svůj zdroj. Série obsahovala pět přednášek (po kliknutí na název se Vám zobrazí přepis přednášky do blogu), ve kterých jsme si zodpověděli na pět klíčových otázek, které si musíš zodpovědět, pokud chceš najít Boží vůli:

1. Mít tak Boha v kapse (Otázka: Bojím se ztráty kontroly?)

2. Správný směr (Otázka: Jaký příběh o sobě chci vyprávět?)

3. Odvaha důvěřovat (Otázka: Jsem připraven naslouchat?)

4. Dokonalá otázka (Otázka: Je to opravdu moudré?)

5. Touha po smyslu (Otázka: Jsem k sobě opravdu upřímný?)

Všechny přednášky si také můžete poslechnout na našich podcastech nebo na iTunes.

Sérií nás provázelo toto Title Package video (děkuji Radkovi Ćmielovi za jeho výrobu).

Nadcházející neděli 24.11. pak začínáme od 10:00 zcela novou sérii nazvanou Země uprostřed. Přednášet bude Dita Targoszová. Věřím, že se vám bude také moc líbit.

Touha po smyslu

Touhu znát či dokonce ovlivnit budoucnost má zřejmě každý člověk, věřící i nevěřící, emocionálně i intelektuálně laděný, lišíme se jen ve způsobu, jak ji ventilujeme a kde hledáme svůj zdroj. Pokud Bůh je reálný (a jako křesťané v to věříme), pak k nám také mluví a my se můžeme připravit na to, abychom slyšeli jeho hlas. Jeho hlas dokonce slyší každý, kdo jej hledá, ať už je věřícím nebo ne – a to někdy dost nečekaně. Na druhou stranu Bůh mluví kdy chce a jak chce, a my jej nemůžeme přinutit mluvit k nám právě teď způsobem, který vyžadujeme. A to naše starostí spíše násobí. Někdy se totiž zdá, že Bůh mlčí a neříká nic, a my se musíme pro něco rozhodnout, jenže se rozhodnutí bojíme, protože se bojíme chybovat. Koneckonců, čím jsme starší, tím máme více příběhů o tom, jak nám něco nevyšlo nebo jsme se někde spálili, a tak díky těmto minulým zkušenostem hrajeme na strunu opatrnosti a chceme si to tzv. posichrovat. Bojíme se, že když se pro něco rozhodneme, přijdeme o jiné možnosti, protože skutečně mnoho rozhodnutí se v našem životě vzájemně ruší – jsou protiklady. Strach z této fiktivní ztráty může být docela paralyzující. A pak tu je ještě jeden praktický rozměr, proč je tak těžké se rozhodnout: žijeme v době příliš mnoha možností. Odborníci dokazují, že mnoho možností voleb může být rovněž paralyzující. V jistém smyslu je jednodušší žít ve vězení například komunismu bez možnosti výběru – zbavuje nás to zodpovědnosti. Svobodu opravdu žijí zodpovědní jedinci. Jiní se rádi nechají znovu zotročit. V knize Paradox of Choice popsal Barry Schwartz svou cestu do obyčejného obchoďáku, kde našel 285 druhů sladkostí, 13 sportovních drinků, 65 limonád, 85 džusů, 15 balených vod, 40 zubních past, 150 rtěnek, 360 šampónů, 275 cereálií, 64 druhů kečupů a BBQ omáček. Podobně se mladý člověk musí rozhodnout mezi konfliktními zájmy: vydělávat peníze nebo měnit svět, rozvíjet mysl nebo kreativitu, zaměřit se na kariéru nebo na budování rodiny, usadit se nebo cestovat, začít pravidelnou práci nebo dále studovat, žít ve městě nebo na vesnici. Je toho moc, a když pak stárneme, pocit ztráty, co jsme nestihli se strachem z další chyby paralyzuje.

Není tedy divu, že hledáme vodítka, tajné recepty, zhmotňujeme sny, snažíme se o všechny cíle najednou, a tápeme. Není divu, že hledáme, jak poznat budoucnost a naklonit si ji na svou stranu. Protože váháme dělat rozhodnutí, hledáme vodítka i na nesprávných místech, zejména u lidové magie, která někdy funguje: ale nakonec nás zklame. Naneštěstí má taková magie někdy i křesťanský hábit. Možná si říkáte, proč o lidové magii tolik mluvím. Rád vám to vysvětlím. Pro připomenutí, lidová magie měla tradičně za cíl pomoci rituálu nebo zaříkání si naklonit nadpřirozené síly na svou stranu ke svému prospěchu (požehnání) nebo ke škodě někoho jiného (prokletí), a u hledání budoucnosti měla za cíl přinutit tyto nadpřirozené síly zjevit své úmysly a plány, tedy říct nám, co máme a nemáme udělat. Lidová magie má mnoho forem, některé z nich jsou dost (na povrchu) legrační, ale skrývají něco hlubšího uvnitř. Věděli jste například, že si můžete vypěstovat vlastního Ježíše, který plní přání, a díky kterému už vůbec nebudete muset chodit do kostela? Alespoň tohle slibuje tento dárek. Koneckonců, tenhle „Ježíš“ slibuje, že bude vždy pro tebe, odpustí ti, jeho láska je nekonečná, nikdy tě nebude soudit, bude tě bezmezně milovat, a s rostoucím „Ježíšem“ klesnou tvé hříchy! Kdo by takového Ježíše nechtěl, že? Pokud jsi dnes tady a nejsi věřícím v Ježíše, existuje i východní varianta: Vypěstuj si svého Buddhu, který bude meditovat místo tebe, což se hodí, protože už nebudeš mít žádné utrpení a půst, jen buď šťastný a vnímej, co je. Asi není divu, že oba dárky vyrábí „Diabolical Gift“, tedy ďábelské dárky. Velmi příznačné, že?

Jenže, v tomto ohledu spadají snahy přinutit Boha mluvit pomoci nějakého rituálu také do lidové magie. Spadá tam i neustálý strach jistých pověrčivých věřících z toho, že je někdo prokleje nebo naopak touha najít zdroj požehnání. Je totiž až příliš jednoduché zapomenout na to, že Bůh je osoba a začít nad ním přemýšlet jako o síle, principu nebo povinnosti, prostě o něčem neosobním a abstraktním, co naplní náš život, ale nemá tvář. Bůh však má tvář. Je to tvář Ježíše Krista. Bůh je opravdovou osobou, která mluví a jedná, ne souborem morálních pravidel. 

Byli jsme vykoupení abychom sloužili osobě, ne principu. Jsme povolání potěšovat osobu, ne předvádět službu. Je jednoduché milovat principy a službu a přitom vypadnout z lásky k osobě. Kdykoliv jsme tedy v pokušení nemilovat Boha, ale přitom používat jeho slovo pro to, abychom byli úspěšnější, dostáváme se na půdu magie. Kdykoliv čteme Bibli, abychom si splnili náboženskou povinnost a uchlácholili Boha, a pak si jdeme do svého reálného života a děláme si, co chceme, dostáváme se na půdu magie. Kdykoliv děláme nějaký náboženský úkon (ano, včetně chození do církve) bez vztahu s Bohem nebo touhou jej poznat, hrajeme si s magii: přitahování nadpřirozených sil k našemu prospěchu. Proto také Bůh magii tak nenávidí: je to prázdná náhražka vztahu. Je to zdání zbožnosti bez skutečného obsahu. Je to víra bez někoho, v koho je moudré vložit svou důvěru. Proto hledání Boha vždy vyplývá ze vztahu, který s Bohem máme. Vztah je důležitější, poznání budoucnosti, požehnání a zaslíbení, jsou druhotné.

Nakonec si musíme totiž odpovědět na otázku, co doopravdy v životě chceme. Nebo ještě jinak, pokud jsme věřícími lidmi v Ježíše, budeme si muset velmi upřímně odpovědět na otázku, proč Ježíše následujeme. Je to jeho požehnání, co je naší motivací? Co si vlastně od Ježíše a našeho následování slibujeme? Pro připomenutí, řekli jsme si, že se každý týden díváme na jednu klíčovou otázku, kterou si prostě musíme vyřešit. První byla: Bojím se ztráty kontroly? Druhá zněla: Jaký příběh o sobě chci vyprávět? Třetí otázka: Jsem připraven naslouchat? Minulý týden jsme se zeptali: Je to opravdu moudré? Ptali jsme se, jak by vypadalo tvé rozhodování, kdyby ses na každé rozhodovací křižovatce zeptal sám sebe: Ve světle mých minulých zkušeností, je moudré to udělat? Ve světle současné fáze mého života, je moudré to udělat? Ve světle mých budoucích snů, je moudré to udělat? Nakonec, jsme soubor na sebe navazujících rozhodnutí. Dnes se podíváme na poslední otázku, která zní: Jsem k sobě opravdu upřímný?

Všichni jsme experty ve vytváření sebeklamu. Trávíme hodně času a energie vytvářením legend o tom, proč děláme to, co děláme a neděláme to, co neděláme. Říká se tomu racionalizace. V jádru se jedná o vědomé a podvědomé mixování pravdy a lži, abychom se mohli vymluvit, proč některé věci děláme a některé neděláme. Dokážeme si racionálně vysvětlit i každý hřích, který děláme, i každé hloupé rozhodnutí. Na víc, tak dlouho to opakujeme, že nakonec tomu sami uvěříme. Snažíme se sami sobě vysvětlit, že to, co děláme, tak činíme proto, že si to zasloužíme nebo protože nás někdo zranil, nebo protože jsme slabí. Pokud se ale chceme v životě někam opravdu pohnout, musíme se zamyslet a říct pravdu sám sobě, proč jsem v situaci v jaké jsem a dělám, co chci. Proč to dělám, opravdu? Platí to v jakékoliv oblasti. Jakmile začneme být upřímní sami k sobě, oslabíme moc lži. Jakmile začneme říkat: Pravý důvod, proč... je..., začneme oslabovat sílu sebeklamu, který jsme okolo sebe vytvořili. 

Problém se sebeklamem je extrémně důležitý v situaci, kdy si máme odpovědět, proč vlastně doopravdy následujeme Ježíše! Samozřejmě, mnoho lidí řekne, že jsou za ním, protože je to Bůh, který odpustil jejich hříchy, ale zároveň mnozí z nich doufají, že jim Ježíš slibuje klidný a spokojený život. Jak to vím? Protože jako pastor neustále pracují s lidmi, kteří „vyvádějí“ (jsou naštvaní, smutní nebo zmatení) ze situace, kdy jejich modlitby vyslyšené nejsou, nebe se zdá zavřené (mlčící), a dějí se jim těžké věci. Není to snad jeden z důvodů, proč hledáme Boží vůli? Očekáváme ze života naplnění. Jako prostředek k naplnění má sloužit víra. Jenže víra v Ježíše není zárukou, že věci půjdou vždy skvěle nebo podle našich přání, že? Pokud mi nevěříte, otevřte si Židům 11. kapitolu, která bývá nazvána Síní slávy věřících. Když se však podíváš hned na první tři zmíněné hrdiny, dozvíš se, že Ábel měl víru a zemřel, Enoch měl víru a nezemřel, a Noe měl víru, a zemřeli všichni ostatní.

Jak patrno, samotná víra ještě nezaručovala jistou a předvídatelnou budoucnost. Boží cesta pro Ábela, Enocha a Noeho byla různá. Hledáme tedy cestu pro sebe, ale jako křesťané nevíme, kde se obrátit nejdříve. Celkově můžeme říct, že křesťané se zaměřují na dva možné směry hledání smyslu: Biblicismus, kdy se snaží uplatnit zákony a morálku Bible do té míry, že z knihy dělají Boha samotného. Jakékoliv zpochybnění obvyklého chápaní Bible je považováno za zpochybnění Boha – z toho pramení různé teologické bitvy. Druhým směrem je fixace na zážitky, kdy všechno musíš prožít a zažít, prostě žiješ z Ducha a stavíš se do opozice proti vládě rozumu. Problém s biblicismem je prostý: Pokud chceš, dokážeš si z Bible obhájit prakticky cokoliv, co chceš. Což vede k podivným teologiím a učením, které se zdají být naprosto správné z hlediska Písma, ale jsou na hony vzdálené Ježíšovu základnímu poselství a chování. Problém s fixací na zkušenosti je také prostý: Pokud chceš, dokážeš si pomoci nějakého pocitu a zkušenosti obhájit a zracionalizovat jakýkoliv hřích a směr, kterým se chceš vydat. A to je problém oné racionalizace. Zdá se, že Ježíš souhlasí, když saduceům řekl na jednu jejich otázku (Matouš 22:29): Mýlíte se, protože neznáte Písma ani Boží moc. Bloudíte, protože neznáte Písma ani Boží moc. Jinými slovy, Ježíš ukazuje, že když budeme padat na jedné straně do biblicismu a na druhé straně do fixace na zážitky, nakonec začneme bloudit ve směru, kterým kráčíme, protože nejsme k sobě dostatečně upřímní. To je znovu naše poslední otázka: Jsem k sobě opravdu upřímný?

Kde tedy může křesťan najít opravdový smysl své cesty? Pavel píše v 1. Korintským 1:22-23 zajímavou pasáž: Židé požadují zázraky, Řekové hledají moudrost, ale my kážeme Krista ukřižovaného – pro Židy pohoršení, pro pohany bláznovství. Většinou jsem to slyšel citované do tohoto bodu, jakoby Kristus stál v protikladu k hledání moudrosti a znamení. Ale Pavel pokračuje a označuje Krista jako moudrost pro Řeky a znamení pro Židy. 24 ale pro povolané, ať Židy či Řeky, Krista – Boží moc a Boží moudrost. V Kristu se schází jak opravdové porozumění Bible, tak i všechny duchovní zážitky. Všechny ukazují ke Kristu a Krista oslaví. Jinými slovy, hledání Boží vůle se musí spojit do vyvýšení Krista. Protože, přesně pro tento účel máme jak Bibli, tak duchovní zážitky. Copak Ježíš sám neřekl: Zkoumáte Písma, ale ty svědčí o mně? Copak na cestě do Emauz neukazoval dvěma učedníkům všechno, co se na něho vztahovalo z Písma? Copak neříká Ježíš sám, že ho Duch svatý vždy oslaví? 

Nakonec, Pavel píše Koloským 1:9-12: Ode dne, kdy jsme o vás uslyšeli, proto nepřestáváme v modlitbách prosit, abyste byli ve vší moudrosti a duchovním porozumění naplněni poznáním jeho vůle a abyste svým životem vždy dělali Pánu čest a radost: abyste stále nesli ovoce dobrých skutků, rostli v poznání Boha, byli všemožně posilováni mocí jeho slávy, abyste mohli všechno trpělivě překonat a abyste s radostí děkovali Otci, který vám umožnil podíl na dědictví svatých ve světle. Poznávání Boží vůle nakonec vždy má vyústit ve větším poznání Boha, větším posilněním v něm, větší trpělivostí v životě a větší vděčností. 

Když hledáš Boží vůli, jsou to výsledky, ke kterým tě tvé zážitky a tvé stadium Bible vede? Jsou to kvality, po kterých toužíš? Nebo, co vlastně hledáš, opravdu? Jsi k sobě opravdu upřímný? Jsi upřímný ohledně hledání Boží vůle a své budoucnosti?

Dokonalá otázka

Jedna z mých oblíbených věcí, kterou děláme, když začínáme novou malou skupinu v Elementu, je sdílení příběhů na prvním setkání. Když si vyprávíme své příběhy, zjišťujeme, jak moc je v našich životech ovlivněno konkrétními rozhodnutími. Dá se dokonce říct, že jsme soubor na sebe navazujících rozhodnutí. Samozřejmě, jsou věci, které jsme nemohli ovlivnit: třeba zdravotní potíže nebo svůj sociální původ nebo situaci v době, kdy jsme přišli na tento svět. Ale mohli jsme ovlivnit naše postoje k těmto momentům a mohli jsme ovlivnit naše rozhodnutí, jak se zachovat v té či oné situaci. Jedno rozhodnutí vede k dalšímu a v dlouhodobé perspektivě najednou zjišťujeme, že jsme produktem dávného rozhodnutí, které jsme dokonce už zapomněli. Ve chvíli, kdy jsme se totiž rozhodovali, jsme neviděli budoucnost a nedokázali jsme odhadnout, jak moc naše právě probíhající rozhodnutí tuto budoucnost vytvaruje a ovlivní. Logicky nás pak napadá: Co kdybychom se tenkrát rozhodli jinak? Co kdybychom se hlásili na jinou školu? Co kdybychom si vzali jinou ženu? Co kdybychom zůstali v tom městě? Co kdybychom nešli na tu schůzku?

Platí to samozřejmě v dobrém i ve zlém. Je jasné, že když přemýšlíme nad zklamáním z nějakého rozhodnutí, můžeme se cítit až poraženě, ale platí to také v dobrém. Mnozí z vás se například v posledních dvou týdnech zúčastnili Global Leadership Summitu, který pro Česko a Slovensko organizujeme. Jak jsme se ale k tomu dostali? Začali jsme to organizovat proto, že mě Willow Creek oslovil. Jenže, jak se o mně dozvěděli? Oslovili mě proto, že jsem pět let v ČR a na Slovensku organizoval semináře pro pastory pod organizací EQUIP Johna Maxwella. Jenže, jak jsem se dostal k tomu? Kdysi dávno, před nějakými 12 lety, jsem dostal od někoho email, že spolupracovník Johna Maxwella bude projíždět Evropou, kde bude hledat potenciální spolupracovníky pro nějaký kurz, který chtějí spustit. Dotyčný člověk, jmenoval se Billy, měl být jeden v Praze, a email zval kohokoliv, kdo by měl chuť pomoci, aby tam přijel. Ten, kdo mi to poslal, k tomu připsal: Vím, že rád čteš Maxwella, možná budeš o to mít zájem. Když jsem to dostal, řekl jsem si: Skvělé, že budou něco dělat v Česku. Byl jsem tolik požehnaný skrze Maxwellovy knihy, že pokud budou s čímkoliv potřebovat pomoci, rád to udělám. Vzal jsem si volno a jel na ono setkání do Prahy. K mému překvapení jsem byl úplně jediný, kdo tam přijel. Potkal jsem se s Billym, a protože jsme byli jen dva, pozval jsem ho na večeři. Koupil jsem mu velkého stejka, a od té chvíle jsme byli kamarádi na život a na smrt! Díky tomu jsem se stal národním lídrem EQUIPu, díky čemuž jsem se stal národním lídrem Willow Creek, díky čemuž... Chápete. Jedno rozhodnutí, které vede k dalšímu rozhodnutí, což způsobuje další možnosti.

Když jsme děti a mladí, děláme rozhodnutí bez nějakého velkého přemýšlení, což vysvětluje některé naše životní omyly. Čím jsme ovšem starší, tím více vidíme, jak i malé rozhodnutí může zásadně ovlivnit naší budoucnost. A proto se začínáme bát dělat významné rozhodnutí jen tak. Začínáme hledat vodítka. Někdy je hledáme na nesprávných místech. Někdy svěřujeme svůj život do rukou lidové magii v pohanském nebo křesťanském rouše. Divíme se pak, proč máme ještě více problémů. A tady také vstupuje do naších životů hledání Boží vůle, pokud jsme tedy lidmi, kteří věří v Boha. Protože je jasné, že pokud Bůh je, zná všechny možnosti naších rozhodnutí, a dokonce nás k některým z nich povolává specificky. Dobrá zpráva je, že Bůh skutečně mluví různými způsoby i k nám a chce nás v životě ke své vůli nasměrovat. Jak jsme si řekli minulý týden, jeho vůle má několik rovin: (1) Svrchovanou Boží vůli, kdy Bůh udělá to, co chce, bez ohledu na to, co chceme my, (2) Morální Boží vůli, která zahrnuje jeho přikázání a pravidla, a (3) Osobní Boží vůli, což je konkrétní plán pro nás. Platí, že čím více se budeš orientovat s Boží svrchovanou vůli (čím více budeš znát jeho úmysly tak, jak je zjevuje v Bibli), a čím více budeš poddaný jeho morální vůli, tím snadnější pro tebe bude objevit Boží osobní vůli pro tvůj život. Boží svrchovaná a morální vůle jsou základem pro to, jak tě Bůh vede osobně. Bůh nám totiž nedává své vedení ke zvážení. Pokud mluví, očekává, že jeho následovníci udělají to, co jim říká. Poddání jeho známé vůli narovnává cestu k poznání jeho neznámé vůle.

Musíme mít ovšem na paměti, že hledání Boží vůle přímo vyplývá ze vztahu, který s Bohem máme. Jinými slovy, pokud se poddáme jeho cestě, a naučíme se mu důvěřovat (to je základem každého dobrého vztahu), pak on urovná naše stezky: nasměruje nás. Můžeme pak vnímat Boží hlas skrze přírodu, slyšíme ho skrze svědomí, osloví nás čtení Bible, vypěstujeme si citlivost na hlas Ducha svatého, zažijeme nadpřirozené nasměrování, a často k nám Bůh promluví skrze konkrétní lidi. Jedna z otázek, které jsem vám minule radil, abyste se ji zeptali moudrých lidí, byla: Co je podle tebe moudré? A právě moudrostí se budeme zabývat dnes. Pro připomenutí, v tomto seriálu se každý týden díváme na jednu klíčovou otázku, kterou si prostě musíme vyřešit, abychom našli Boží vůli. První byla: Bojím se ztráty kontroly? Druhá zněla: Jaký příběh o sobě chci vyprávět? Třetí otázka byla velmi prostá: Jsem připraven naslouchat? Naše dnešní má přezdívku „dokonalá otázka“ a zní: Je to opravdu moudré?

Aby bylo jasno, pokud je mi známo, nikdo do života nevstupuje s cílem si ho co nejvíce pokazit. Nikdo se nežení s cílem se prohádat k rozvodu (a přesto to vidíme kolem sebe), nikdo nejde na školu s cílem být vyhozen pro neschopnost (a přesto každý rok nám mizí pár studentů, protože to nezvládli), nikdo nezačíná podnikání s cílem zkrachovat (a přesto všichni známe lidi, kteří s dobrými úmysly skončili v byznysu bídně), nikdo nezačíná chodit s klukem s cílem co nejdříve otěhotnět (přesto je okolo nás dost svobodných matek, protože se „hrdina“ nějak rychle ztratil) nebo se nakazit pohlavně přenosnou chorobou. Nikdo neplánuje chaos a zmar ve svém životě. Je to tak? Dokonce vedeme své děti k moudrosti, a ty nám říkají stejné věci, které jsme používali jako argument vůči svým rodičům i my. Nevěří nám. Přesto je v našem životě spousta hloupých rozhodnutí, jejichž řešení nás připravuje o drahocenný čas, o nejlepší léta našeho života. Proč? Možná proto, že nás nikdo nenaučil správným rozhodnutím. Možná jsme vyrostli v prostředí, kde nám řekli: „Na to musíš přijít sám.“ Nebo naopak nám říkali co je správné a špatné, ale my jsme na to chtěli přijít sami. S tím může být potíž, že?

Přísloví 28:26 říká: Kdo spoléhá na svůj rozum, je hlupák, ale kdo žije moudře, unikne zlému. To docela chápeme, ale jak můžeme žít moudře? Kde se moudrost dá sehnat nebo koupit? Proč je tak lehké dělat ve svém životě pošetilosti a dělat hloupá rozhodnutí? Proč je tak těžké se dobře rozhodnout? Proč je tak těžké poznat Boží vůli? Možná proto, že jsme se nikdy neptali nejlepší otázku svého života. Nikdo neplánuje dostat se do potíží, že ano? Problém je, že ani neplánujeme to, jak se nedostat do potíží. Místo toho se ptáme: Jak daleko je moc daleko? Jak blízko nemorálnosti se můžeme dostat aniž bychom se stali nemorálními? Jak blízko hříchu se můžeme dostat bez toho, že bychom zhřešili? Jak moc mohu porušit zákon, aniž bych ho porušil? Jak se dostat do těžkostí aniž bych je zakusil? Otázka, kterou se musíme začít ptát při našem rozhodování není zda je to dobrý nápad; který ještě není hřích; kdy to ještě je dovoleno; kdy je to legální a možné. Otázka, kterou se musíme naučit ptát zní úplně jinak. Tato otázka je založena na verši v Efezským 5:15-17: Pečlivě dbejte na to, jak žijete: nechovejte se jako hlupáci, ale jako moudří lidé. Využívejte svěřený čas, protože doba je zlá. Nežijte v nevědomosti, rozumějte Pánově vůli.

Všimněte si, že apoštol Pavel tady v těchto verších kombinuje otázku moudrosti s hledáním Boží vůle a s časem. Co když hledání Boží vůle má kromě všech těch nadpřirozených a přirozených vodítek, o kterých jsme mluvili minulý týden, také rovinu intelektuální? Jinými slovy, že se snažíme porozumět Boží vůli. A co když nás vlastně Pavel nabádá, abychom jen nečekali na to, co nám Bůh řekne, ale místo toho žili moudře v poznání, kterému jsme schopni porozumět sami už teď? Jak ovšem zjistíme, co Bůh chce teď? Na jiném místě Pavel píše v Římanům 12:2: Nenechte se formovat tímto světem – raději se nechte proměňovat obnovou své mysli, abyste dokázali poznat, co je Boží vůle – co je dobré, náležité a dokonalé. Pavel tady jednoduše říká, že svět nás bude formovat v naší mysli, ale my se můžeme rozhodnout do naší mysli vložit nová data, a tato nová data nás promění. Díky nim poznáš, kdo jsi a co potřebuješ, a kdo je Bůh, a co může a chce ve tvém životě udělat. To je počátek moudrosti. Tato nová data promění tvou mysl. Proměněná mysl povede ke změně tvého života. Povede k moudrosti. Abychom tedy mohli pochopit, co po nás Bůh chce, musíme mít změněnou mysl. Proč? Protože jinak náš tlak okolního světa přinutí dělat věci, kterých budeme později litovat. Tak abychom mohli zkoumat Boží vůli, která je dobrá, přijatelná a dokonalá, potřebujeme se naučit klást si nejlepší otázku našeho života, o které Pavel mluví tak jasně: Je to moudré?

Nejlepší otázka našeho života v mezičase hledání Boží vůle, když využíváme svěřený čas, tedy zní: Je to opravdu moudré? Otázka vypadá prostě, ale nenech se zmýlit. Ve skutečnosti je to mnohem těžší otázka než ty ostatní. Když se totiž rozhodujeme, máme tendenci se ptát na to, co je přijatelné; dovoleno; možné; morální; legální; správné či duchovní. Když se ptáme na tyto otázky, chceme vytvořit systém, pokud možno černobílý systém, podle kterého se dá žít, ale který nakonec povede k náboženskosti nebo zákonictví. Jenže mnoho otázek nejsou morální nebo etické otázky, kde se dá uplatnit jasné ano a ne. Mnoho otázek je ve formě možného. A právě v těchto oblastech, kam patří mnoho z našeho běžného rozhodování, potřebujeme v mezičase hledání Boží vůle proměnit svou mysl jeho hodnotami, poznat jej osobně, a snažit se využít svěřený čas pomocí snahy žít moudře.

Otázku moudrosti si navíc můžeme položit v kontextu naší minulosti, současnosti i budoucnosti. Jinými slovy, jak by vypadalo tvé rozhodování, kdyby ses na každé rozhodovací křižovatce zeptal sám sebe: Ve světle mých minulých zkušeností, je moudré to udělat? Ve světle současné fáze mého života, je moudré to udělat? Ve světle mých budoucích snů, je moudré to udělat? Nezapomeň, nakonec jsme soubor na sebe navazujících rozhodnutí. Budoucnost začala už dnes, je tedy moudré udělat to, co mám na mysli, že chci udělat?