čtvrtek 31. ledna 2013

Tvé království



Nejsem si jistý, jestli si všichni pamatujete svou první modlitbu, kterou jste kdy Bohu řekli. Záleží to asi na tom, z jakého prostředí pocházíte. Já jsem se narodil v křesťanské rodině, ale ve své třídě na Základní škole jsem tehdy měl 35 spolužáků, z nichž ani jeden nebyl ani trochu nábožný (někteří se o to začali zajímat až později). Přestože ale všichni moji spolužáci byli de facto nevěřící, o to víc mě překvapila jednou před důležitou písemkou slova jednoho z nich. Říkal, že jestli mu Bůh pomůže, pak se na tu víru určitě dá. No, nevím. Já jsem to taky zkoušel. Pravidelně jsem se modlil za dobré známky, ale jaksi jsem Bohu zapomněl říct, jestli jsem se taky učil. Spíš to bylo tak, že jsem doufal, že Bůh udělá zázrak a vloží mi do hlavy i to, co jsem se neučil, ale učit bych se chtěl, kdybych jen míval čas a neměl tolik povinností, jako byl třeba fotbalový zápas, návštěva modelářského kroužku nebo lidušky, kde jsem maloval. Ale protože jsem tak vnitřně věděl, že bych měl do seznamu svých povinností přidat i něco duchovního, připomněl jsem Bohu, že jsem pravidelně chodil s rodiči v neděli do církve (Bůh ví, že mě to nebavilo), a dokonce jsem se obětoval, a chodil i na setkání mládeže v sobotu odpoledne. Prostě jsem se snažil, tak by to Bůh měl vzít v potaz, no ne?

Moje první modlitba, na kterou se doopravdy pamatuji, ale byla mnohem dříve. Byly mi asi čtyři roky a modlitbu si pamatuji mlhavě. Protože ale byla radikální, v naší rodině zdomácněla a můj otec mi ji mnohokrát připomněl. O co šlo? Z nějaké příčiny jsem měl neshodu se svou babičkou. (Osobně si myslím, že jsem zlobil, tak mi plácla. To bylo ještě v době, kdy kvůli plácnutí vlastního vnoučete nebyly opletačky s úřady.) Nicméně, ať už byl spor v čemkoliv, já jsem neváhal, odešel jsem z kuchyně, kde se ten incident stal a na chodbě jsem se nahlas modlil něco jako: „Pane Bože, prosím tě, aby se babička napravila a odpusť ji, co mi udělala.“ Rodina seděla v té kuchyni a jen tam tak lapala po dechu. Takový duchovní vhled! Už ve čtyřech věděl, že se babička má změnit! Obě historky z mého dětství symbolizují nejčastější důvody našich modliteb. Většinou se naše modlitby skládají z toho, že po Bohu něco chceme, říkáme mu: „Dej, dej, udělej, udělej.“ A pak taky Bohu vysvětlujeme, proč vlastně není naše vina to, jak jsme se zachovali, že jsou zkrátka objektivní příčiny, proč to nešlo dělat jinak, a snažíme se ospravedlnit a druhé očernit, protože k Bohu podvědomě přistupujeme jako k lidskému soudci, kterého musíme přesvědčit o vině nebo nevině. Upřímně, je velký div, že většina našich modliteb zůstává hluchá? Není totiž, jen tak náhodou, problém v našem chápání modlitby? Co když je náš problém v tom, že jsme se nikdy nenaučili modlit tak, jak si Ježíš přeje?

Jednou Ježíš dokončí svou modlitbu a když se vrátí ke svým učedníkům, jeden z nich se na něj podívá a řekne mu: „Pane, naučil bys nás, jak se máme modlit? Nauč nás to.“ To není obvyklá žádost, protože toto byli židovští kluci, kteří vyrostli v modlitbě a modlili se na základě míst ve Starém Zákoně, které my dneska čteme. Nebyli to tedy nováčci v modlitbě, ale přesto, když se podívali na Ježíše, a na to, jak se Ježíš modlí, připadalo jim, že to tak správně jako on nedělají. Proto o něm chtějí, aby je to naučil. Zkuste se na to podívat ještě z druhé strany. Představte si, že přijdete na jednu z našich ranních modliteb během této kampaně, a tam se ve dvojici nebo trojici budete s někým modlit, když tu vás dotyčný přeruší a řekne: „Poslyš, vidím, že se neumíš moc modlit. Dám ti pár rad, jak se máš modlit.“ Cítili byste to skoro jako urážku, ne? Nevím, jestli jste to někdy udělali, že jste přišli za někým a požádali ho nebo ji, aby tě učili, jak se modlit. Ale tato skupina židovských chlapců viděla Ježíše se modlit a proto ho požádala, aby je to taky tak naučil. Kdo ví, možná ani my, možná ani já, možná ani ty nevíme, co děláme, když se modlíme. Možná to neděláme správně. Možná jsi pochyboval o tom, zda se vůbec máme modlit, jestli to někdo slyší, k čemu to vlastně je. Možná je to proto, že ses nikdy nenaučil správně se modlit. Možná je to proto, že jsi vždycky slyšel, že modlitba je jen to, jak mluvíš k Bohu. A Ježíš ti asi odpoví: „Modlitba není jen mluvení k Bohu...“

Matouš 6:5-6 Také když se modlíte, nebuďte jako pokrytci. Ti totiž při modlitbě rádi postávají v synagogách a na nárožích ulic, aby se ukazovali před lidmi. Pochybuji, že se někdo s vás modlí hlasitě na nárožích ulic v Hradci Králové dnešní doby, a pokud ano, stejně si všichni myslí, že jste blázni. Ale v Ježíšově době to lidé dělali, aby dostali kredit. Lidé jim říkali: „Vy se tak krásně modlíte!“ Ježíš na to říká: Přestaň se modlit tak, aby to někdo viděl, aby tě někdo za to chválil. Amen, říkám vám, že už mají svou odměnu. Ježíš tady implikuje, že modlitba přináší odměnu. Raději, když se modlíš, vejdi do svého pokojíku, zavři dveře a modli se ke svému Otci, který je vskrytu. Ježíš předpokládá, že se budeš modlit. Většina z nás se modlí, když máme nějakou urgenci a někde nám něco hoří. Ježíš nás tu učí se modlit tak, že máme být o samotě, kde nás nikdo nevidí. Když se modlíš, potřebuješ se izolovat od světa okolo sebe. A modlíš se k neviditelnému Otci. A pak: Tvůj Otec, který vidí vskrytu, tě odmění. Co kdyby jsi věděl, že když se modlíš, Bůh tě vidí? Možná je to právě to, co nejvíce potřebujeme. Vědomí, že Bůh nás vidí a slyší, když jsme sami, když se k němu modlíme, a on zná naše jméno a naslouchá nám. A tehdy tě Bůh odmění. Myslíme si, že odměna je to, že dostaneme, za co se modlíme. Všichni ale víme, že to tak úplně nefunguje, protože kdyby ano, každý chlap v této místnosti by řídil sporťáka a vzal si nejhezčí holku ze školy za manželku, každá žena by měla toho nejlepšího kluka za manžela, a všichni bychom vyhráli losování jackpotu. Tohle nefunguje.

Pak se Ježíš dostává víc do naší kultury. Matouš 6:7-9 Když se tedy modlíte, neříkejte prázdná slova jako pohané, kteří si myslí, že budou vyslyšeni pro množství svých slov. Nebuďte jako oni. Pohané se modlili tak, že doufali, že správná modlitba spočívá ve správných slovech nebo množství slov. Mysleli si, že si tou květnatou řečí nakloní božstva tak, aby chtěly splnit přesně to, co oni požadovali. Mysleli si, že vyslyšení modlitby spočívá v rituálech, obětech, v napojení se na zákony víry, na jakési tajemství, prostě, že to spočívá na technice a hlasitosti modlitby. Prostě, že Boha ukecali, aby se ohnul jejich směrem. Ale Ježíš nás učí: Takhle se nemodlete. Nemyslete si, že Boha budete ohýbat, jak se vám zlíbí. Nakonec, nejste náhodou vděční, že Bůh některé tvé modlitby nevyslyšel? Váš Otec ví, co potřebujete, ještě předtím, než ho poprosíte. Nemusíš bát hlasitý, nemusíš manipulovat Bohem, protože Bůh ví, co potřebuješ dokonce ještě předtím, než se za to modlíš. Když to čteš, nemůžeš si pomoci, aby tě nenapadlo přesně to, co napadlo mě, když jsem to četl. Jestli Bůh už dopředu ví, co potřebuješ, a co chceš, a za co se budeš modlit, proč se tedy vůbec modlit? K čemu to je, pokud modlitba neslouží k informování Boha o tom, kolik toho chceš, jak to má vypadat, kolik to stojí? Pokud se nemodlíme, abychom Boha informovali nebo přesvědčovali, k čemu vlastně modlitba slouží? Pokud tě vědomí, že Bůh už zná potřeby předtím, než se modlíš, odrazuje, pak je to možná proto, že se modlíš špatně. A pokud jsi v této skupině, pak potřebuješ s učedníky říct stejnou žádost: Nauč nás se modlit. Proto se modlete takto: Co následuje není formule, není to magická modlitba, kterou když vyslovíš, věci se změní. To by byla pověra. Není to ani předepsaný skript, kdy musíš vyslovit ty slova přesně tak, jak je Ježíš učí, jinak nedostaneš to, co chceš. Ježíš nám dává model a cestu, jak se v modlitbě máme pohybovat. Není to rituál ani trest za pokání.

Matouš 6:9 Proto se modlete takto: Otče náš, který jsi v nebesích, ať se posvětí tvé jméno! To je hodně jiný začátek, než Díky Bože za tenhle den, tak to bychom měli a teď se můžeme podívat na to, co potřebuju. Je to jakoby Bůh chtěl, abychom se hned na začátku zastavili a popřemýšleli, ke komu vlastně mluvíme. Abychom popřemýšleli, jak velký Bůh je. On je tvůj Stvořitel, on je všechno, on je velký a věčný Bůh, který nás zve, abychom jej nazývali Otče. Když přistupujete k prezidentovi nebo králi, musíte dodržet protokol v oslovování a (kdysi) v úklonách. Ježíš nás učí správný protokol k přistupování k Bohu: Otče. Čím déle zůstaneme v této části modlitby, tím menší se stane všechno ostatní, co řekneme pak. Čím rychleji tuto část přeskočíme, tím větším zůstane všechno ostatní v našem životě. Zastav se, a přemýšlej, s kým mluvíš. Otec znamená respekt, úctu, zájem, cokoliv řekneš, udělám, i když nechápu. Autorita. V následující části se potřebujeme zastavit ještě déle. Matouš 6:10 Ať přijde tvé království! Ať se stane tvoje vůle jako v nebi, tak i na zemi. Ježíš nás učí, že dřív než se dostaneme k sobě, potřebujeme se dostat k jeho království. Protože, jak jistě všichni víte, každý z nás má své království. Problém s naším královstvím je ten, že ne všichni lidé v něm chápou, že jsem králem. Ne všichni tě respektuji jako královnu. A tak se modlíme, aby jim Bůh otevřel oči, protože určitě Bůh a já vidíme věci stejně. Kdyby tak jen více naslouchali mě a hlasu mého království, tenhle svět by byl lepším místem. Ale mé království je v ohrožení, nepřítel je před branami, zachraň moje království, Bože. Mé království financí, svobody, manželství, práce, dětí, zdraví, vztahů, mé království je ohroženo. Ale Ježíš říká, před tím, než se dostaneme k tvému království, kde většinou směřují naše modlitby, jsi ochoten říct, že ať se ve tvém království děje cokoliv, zajímáš se o to, aby jeho království přišlo na tuto zemi? Je to porozumění, že nepřistupuji k Bohu, abych jej naklonil svým směrem, ale přistupuji k němu, abych se naklonil jeho směrem. Cílem modlitby je podřídit svou vůli Bohu, ne vnutit Bohu svou vůli. Víte, kolik je lidi a církvi, kteří kážou přesný opak? V jejich podání je modlitba přinucení Boha udělat to, co chcete vy, a to se nám líbí, ne? Napojíme se na zákon víry, protože požehnání nám náleží! Ježíš nám jinými slovy říká: Fakt chceš Boha, se kterým můžeš manipulovat?

Neměla by spíše tahle modlitba definovat, jak dlouho se modlíme? Jen se na to podívejme. Když Ježíš vzkřísil Lazara po čtyřech dnech z mrtvých, což byl jeho vrcholný zázrak, jak dlouho mu trvalo se modlit za tenhle zázrak? Tak půlminutku. Prostě řekl Bohu, že ví, že ho vždycky vyslyší a pak zavolal Lazara ven. Zatímco, když se modlil za svou vlastní budoucnost v Getsemane, modlil se celou noc. Tvá modlitba totiž bude mít takovou účinnost, jak moc budeš schopen celým srdcem, a celou silou, a celou myslí, říct: Ať se stane tvoje vůle, dokonce i tehdy, když se mi to vůbec nelíbí. Nebudu se snažit přinutit Boha, aby udělal, co chci, ale nakloním se k jeho vůli. Tolik našich modliteb se týká našich potřeb, ale naše vydání Bohu je základ. Bez dosažení tohoto bodu není důvod jít k další části modlitby. Tuhle modlitbu nás Ježíš učí, a tahle modlitba vždy funguje. Víte proč? Protože cílem modlitby je kalibrovat naše srdce k vůli Otce, ne přesvědčit Otce, aby udělal to, co chceme. To tě nesnižuje, protože Bůh nebe a země tě pozval, abys jej oslovil jako svého nebeského Otce. Co by se stalo, kdybychom každý den říkali Bohu, že na všechno, co on chce říkáme rovnou ano? Když se modlíš upřímně, jsi odměněn: pokojem.

Z tohoto pokoje vyvěrá další část Ježíšovy modlitby. Matouš 6:11 Dej nám i dnes náš denní chléb. Izraelce okamžitě musela napadnou vzpomínka na putování do zaslíbené země, kdy jim každý den padal z nebe chléb, který nazývali mana, a tento chléb byl vždy tak akorát na jeden den. Mojžíš je varoval, že jednou budou bohatým národem, a jiné národy si přijdou kupovat chléb od nich. Bůh je tehdy varoval, aby nikdy nezapomněli, že všechen chléb mají od něj. Tato prosba je uznáním, že vše, co máme, pochází od Boha. Nebereme to jako samozřejmost. Matouš 6:12 a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. Tato část je uznáním, že víme, že jsme zhřešili. Děkuji ti za Spasitele, skrze kterého jsou mé hříchy odpuštěny. A protože jsou odpuštěny, pak mohu to odpuštění rozšířit také na lidi okolo mě. Nezvednu se ze svých kolenou, dokud neodpustím všem, kdo mi ublížil, stejně tak, jako se nezvednu, dokud nebudu vědět, že jsi odpustil ty mě. Tahle část nás ale zase přinutí se odlit déle, že? Odpustit totiž není ani lehké, ani rychlé. Když se tato slova pozorně modlíme, obličej té osoby, které máme odpustit, se objeví před našima očima. To, co nás Ježíš učí, je uvědomovat si každý den, že jsme lidé, kterým bylo odpuštěno.

Matouš 6:13 A neuveď nás do pokušení, ale vysvoboď nás od zlého. Neuveď nás do pokušení? Tam většinou najdeme cestu docela sami! Ne, říká se tam, aby nás Bůh vysvobodil od zlého, tedy, že když se modlíme, nechceme podlehnout zlu. Nechci hřešit proti Bohu. Modlitba není bianco šek na hřích, je to ochota poslechnout Boha. Pokud si myslíš, že modlitba ti dá šanci dál hřešit, pak se nemodlíš správně. Modlitba je pak jen hra nebo schéma. Modlitba je touha po odpuštění a prosba za ochranu před hříchem a zlem. Pokud plánuješ hřešit, ani se raději nemodli. Tradičně se tady ještě modlíme: Tvoje je království, moc i sláva na věky věků. To je úžasný závěr, ale v původních manuskriptech tuto část nemáme. Byla dodána později, asi proto, že když čtete kontext, vypadá to, že Ježíš končí své učení o modlitbě rychle, a hned se přesouvá na téma odpuštění. Tak to tam někdo připsal jako závěr a shrnutí Ježíšovy modlitby. Není to ale špatné shrnutí, vlastně tím říkáme, že Ježíšova vzorová modlitba má v jádru tři části: První část se dá shrnout do slov: Boží velikost. Modlit se za potřeby je fajn, ale zapomínáme na uznání Boží velikosti, on je Pán, on je ten silný. Druhá část, která zahrnuje prosbu, ať přijde Boží království, je celá schovaná ve slovech: naše podřízení. Jinými slovy, uznáváme, že Bůh je první, že on je skutečně Pán a my se chceme v našem životě podřídit jeho vůli. To je moment, kdy se pro nás Ježíš stává dennodenním Spasitelem. Děláme to, co si Bůh přeje, zajímá nás, jaký má názor na to, co chceme. Modlitba Páně končí tím, čím obvykle naše modlitby začínají, prosbami. Tato část se dá shrnout do slov: naše závislost. Dnešní chleba nám dej, evokuje moment závislosti na Bohu na poušti, kdy Izraelity po čtyřicet let krmil nebeskou manou, chlebem padajícím z nebe. Neuveď nás do pokušení, evokuje Ježíšovo vlastní pokušení na poušti, stejně jako zbav nás od Zlého. Modlitba Páně tak zahrnuje tři oblasti, uznání Boží velikosti, ochotu se podřídit jeho plánu, a vyjádření závislosti na Bohu. Je o vztahu, ne o technickém popisu potřeb. Nezměnilo by se hodně, kdyby přesně tohle byly naše modlitby?

pondělí 21. ledna 2013

Příběh Jonáše: Skandál milosti


Dnes končíme náš třídílný seriál o neuvěřitelném příběhu Jonáše, který se rozhodl utéct Bohu, ale pustil se do závodu, který nemohl vyhrát. V tomto příběhu se všichni dokážeme najít. Všichni jsme útěkáři. Dokonce se můžeš dostat do situace, že se oprávněně zlobíš na někoho ve tvém životě, kdo utekl od Boha nebo od toho, co Bůh reprezentuje, protože tě zranil (každý útěkář zraňuje lidi, kteří jsou mu nejblíže), ale to nic nemění na faktu, že ty sám jsi útěkář nebo ex-útěkář. Každý z nás totiž má nebo měl tendenci utéct od Boha. Utíkáme, protože si myslíme, že když neutečeme, přijdeme o něco dobrého. Všichni útěkáři dělají podobné chyby. Schováváme se na hloupá a nebezpečná místa, zraňujeme lidi, děláme hloupá rozhodnutí. Bůh tě ale nepronásleduje, on tam (ať už to „tam“ znamená kdekoliv na cestě) na tebe čeká. Čeká a dává ti „okno příležitosti“ k nápravě a cestě zpět. Musíš ale uznat porážku a vzdát se či zamávat pomyslnou bílou vlajkou. Minule jsme si řekli, že když Jonáše spolkla velká ryba, udělal přesně to, co bychom udělali na jeho místě i my, kdyby nás spolkla velká ryba: začal se modlit. V této modlitbě, a v beznadějné situaci se Jonáš naučil, že když se na útěku rozhodne modlit k Bohu, on ho uslyší, on ho zastaví, on ho přivede zpět i za cenu bolesti a důkladné výchovy. To vše je proto, že Bůh Bible je Bohem druhých šancí. To je opravdu skvělá zpráva, protože se v tomto příběhu dozvídáme, že nezáleží na tom, jak daleko jsi od Boha utekl nebo jak dlouho utíkáš. Když se nakonec rozhodneš to vzdát, když nakonec narazíš do zdi a víš, že jsi skončil, zjistíš, že Bůh má stále plán pro tvůj život. Bůh povolává Jonáše znovu ke stejnému úkolu, protože Bůh nám neodplácí, ale přivádí nás zpět.

Náš příběh se však najednou obrací velmi zvláštním směrem. Jonáš 3:1-3 A Jonáš podruhé dostal slovo od Hospodina: "Vstaň, a jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Ninive je nepřítelem Izraele, je to také velmi důležité město. Podle záznamů to trvalo tři dny, než jste městem prošli, což je na starověk úžasné místo. Žilo tam přes sto tisíc lidí. Jonáš 3:4 Ninive bylo veliké město před Bohem, muselo se jím procházet tři dny. Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno." Tady máme muže z nepřátelského národa, který prochází městem a volá: Konec světa je blízko! Jak si myslíte, že na to lidi reagují? Asi jako v naší kultuře, když potkáte takového člověka s cedulí "The End Is Near!" na ulici, ne? Raději přejdete na druhý chodník. Jenže se stalo něco zvláštního a naprosto nečekaného. 

Jonáš 3:5-9 I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. Když to slovo proniklo k ninivskému králi, vstal ze svého trůnu, odložil svůj plášť, zahalil se do žíněné suknice a sedl si do popela. Potom dal v Ninive rozhlásit: "Podle vůle krále a jeho mocných rádců! Lidé ani zvířata, skot ani brav ať nic neokusí, ať se nepasou a nepijí vodu. Ať se zahalí do žíněné suknice, lidé i zvířata, a naléhavě ať volají k Bohu. Každý ať se odvrátí od své zlé cesty a od násilí, které mu lpí na rukou. Kdo ví, možná že se Bůh v lítosti obrátí a odvrátí od svého planoucího hněvu a nezahyneme." Jonáš musel být šokovaný. Fungovalo to! Tady jsem já, cizinec, Žid, který chodí po městě a vyhlašuje konec tohoto města, a lidé, včetně krále, se takto pokořují před mým Bohem, ve kterého nevěří, a kterého neuctívají! Neuvěřitelné.

Možná vám tato rychlá změna nálady připadá až podezřele rychlá, ale z historie víme, že se udály tři věci, které Ninive připravily pro Jonášovo poselství. Za prvé, během té doby nastalo úplné zatmění slunce. V té době věřili, že zatmění slunce je hodně špatná karma. Za druhé, zhruba 150 kilometrů na sever se spojily tři kmeny dohromady a začaly dobývat města a země jen kousíček na sever od Ninive a vydali se směrem na jih. Ninivští o tom slyšeli, a rozhodně to nebyla dobrá zpráva. Za třetí, dvakrát během posledních pěti let oblast Ninive postihl mor, a stovky, ne-li tisíce lidí zemřelo během epidemie. Takže, když Jonáš dorazil na místo, a ještě s čerstvými vzpomínkami na rybinu vyhlašuje, že konec je blízko, nikdo nemá problém mu věřit. Tady se učíme důležitou lekci: Bůh pracuje v zákulisí, aby připravil lidská srdce pro své poselství. Všichni známe lidi, o kterých si říkáme, že jim nikdy nemůžeme říct o Bohu, že je nikdy nemůžeme pozvat do církve, jsou tak proti víře, a tak, ale neuvědomujeme si, že Bůh často právě s těmi lidmi pracuje v zákulisí, takže když ty cítíš Boží šťouchnutí jejich směrem, překvapivě narazíš na otevřené dveře a připravenou půdu. Není snad právě to i tvůj příběh? Kolik z nás měli období, kdy se o víru a Boha nezajímalo? Jak to, že se to změnilo? Bůh připravuje věci v zákulisí. 

Nebylo by hezké, kdyby tady příběh Jonáše skončil? Jonáš utíká od Boha, Bůh na něho čeká, Jonáš končí v rybě, kde přijde k sobě a kaje se ze svých vin. Bůh mu dá šanci znovu, Jonáš dostane podruhé stejné povolání od Boha, jde do Ninive, které už Bůh předem připravil. Město přijímá Jonášovo poselství, kaje se, Bůh mu odpouští. A to je konec příběhu! Nebylo by to hezké? Ale tam to nekončí. Příběh získává zvláštní směr.

Jonáš 3:10 I viděl Bůh, jak si počínají, že se odvracejí od své zlé cesty, a litoval, že jim chtěl učinit zlo, které ohlásil. - A neučinil tak. Je to tedy síla, ale co byste čekali, že Jonáš udělal? Měl radost, že jako kazatel měl úspěch? Měl radost, že stejně jako jemu dal Bůh nový start a druhou šanci i Ninive? Ani omylem! Jonáš 4,1 Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. Time out! Planul hněvem? Jonáši, proč? Jsi přece hrdina! Tvé poselství zafungovalo. Jsi úspěšný kazatel. Rozhodně úspěšnější než já. Po mém kázání si ještě žádný král do popela nesedl. Tak co máš za problém? Najednou zjišťujeme, proč sem Jonáš nechtěl jít poprvé, a vidíme, že taky Jonáš Boha dobře zná a ví, jaký má Bůh charakter. Má skvělou teologii, ale přesto je na Boha úplně vytočený. 

Jonáš 4:2-3 Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Najednou vidíme, že Jonáš neutekl do Taršíše proto, že se bál Boha, ale proto, že se bál, že Bůh udělá to, co dělá, když se lidé obracejí k němu. Nebál se Ninivských, bál se, že se Bůh bude chovat jako Bůh. Jonášův strach není tak neoprávněný. Zkuste si představit, že zítra svolá Syrský prezident Asad tiskovku, kde oznámí, že opravdu vyvíjel nukleární zbraně, a že se všem omlouvá a předává vládu svému lidu, se kterým právě teď bojuje v ulicích. Většina světa by mu nevěřila, a kdyby ano, měli by pocit, že takhle jednoduše se z toho přece nemůže vykroutit. Tak nějak podobně se cítil Jonáš. 

V Česku právě teď dokonce prožíváme ekvivalent této zkušenosti. Na Nový rok prezident ČR vyhlásil amnéstii, která naštvala prakticky každého člověka v naší zemi. Je to něco v nás vrozeného, kdy chceme, aby spravedlnosti bylo učiněno zadost. Pro sebe chceme milost, ale pro všechny ostatní chceme spravedlnost. Amnestie je z principu nespravedlivá. Je to závan milosti. Chápu, že nevěřící lidé jsou na projevy milosti alergičtí. Je, koneckonců, nespravedlivá. Ale jak si vysvětlit křesťany, kteří jsou z amnestie naštvaní stejně tak? Proč u nás touha po spravedlnosti zastíní touhu po milosti? Není to proto, že v každém jednom z nás žije jeden malý Jonáš? Právě ten Jonáš, kterého tento skandál milosti dost štve? Jonáš tvrdí: Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil." Jeden z důvodů, proč Jonáš by nejraději zemřel je fakt, že se jen tak nemůže vrátit domů. Ptali by se ho: Kde jsi byl? Tys byl v Ninive a unikl jsi živý? No, víš, Bůh mi dal pro ně slovo, a oni se káli, takže jim Bůh dal víc času. Cože?

Jonáš 4:4 Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?" Jonáši, chlape, máš úplnou pravdu. Skutečně jsem Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, a jímá mě lítost nad každým zlem. Právě proto, že jsem takový Bůh, tady vlastně jsi! Copak jsi zapomněl? Jak můžeš být nazlobený, když jenom díky mému charakteru jsi naživu? Jonáš 4:5-6 Jonáš pak odešel z města a usadil se na východ od něj. Postavil si tam budku a sedl si do jejího stínu, aby vyhlížel, co se s tím městem stane. Hospodin Bůh zařídil, aby vzešla jedna popínavá rostlina a rozprostřela se Jonášovi nad hlavou. Dávala mu stín, aby se mu ulevilo a nebylo mu zle. Jonáš měl z té rostliny opravdu velikou radost. 

Aby Jonášovi vysvětlil jeho postoj, udělal s ním malé divadlo. Nechal vyrůst keř, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl z toho velikou radost. Třeba Bůh změní názor, potrestá naše nepřátele, a všechno bude v pohodě. Jonáš 4,7-9 Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil." Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?" Jinými slovy, Jonáši, snažil jsem se tě něco naučit. Tobě jde o blbý keř víc, než ti jde o to, co udělám s tím velkým městem?

Jonáš 4,9-11 Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti." Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?" Jonáši, ty se štveš s věcmi, které jsem ti dal, a mě nemá být líto lidi, které jsem stvořil? Jasně, jejich hřích mě uráží, ale oni mě na rozdíl od tebe neznají, a v polovině případů ani neví, že hřeší. Jsou jako děti. A tobě to je jedno, protože ti je více líto keře? A mimochodem, koukni se na to, kolik je tam dobytka! Upřímně? Nevíme, proč je tam ta část o dobytku. Vypadá to jako vážná věc a najednou dobytek? Možná Bůh tím Jonášovi říká: Když už máš Ninivské za méně důležité než tvůj keř, třeba bys mohl vzít na milost aspoň krávy, ne? Jonáši, máš špatné starosti. Dělá ti starost, že oni nedostanou, co si podle tebe zaslouží; a máš strach, že nedostaneš, co si podle sebe ty zasloužíš. Myslíš si, že oni si zaslouží trest a ty si zasloužíš pohodlí. Víš, co dělá starost mě, Jonáši? Aby nikdo nedostal to, co si zaslouží. To je důvod, proč jsi skončil v rybě, a proč jsem tě poslal do Ninive: Aby nikdo v tomhle příběhu nedostal to, co si zaslouží.

Tohle známe, ne? Jonášův postoj je totiž skrytý v mém srdci. Je skrytý ve tvém srdci. Dokážu se zlobit nad řízením lidí, nebo nad obsluhou v restauraci rozhodně více, než nad tím, kde tihle lidé stráví svou věčnost. Jasně, obecně je mi líto lidí, záleží mi na nich, ale v konkrétních situacích, malé věci, které se týkají mě, zastíní životy druhých. Je to takový malý Jonáš v našem srdci. Tady je poslední princip, který se z příběhu Jonáše učíme, a to je, že Znakem duchovní zralosti je to, že věci, na kterých záleží Bohu, jsou i naší starostí. S hanbou musíme přiznat, že je nám líto mnoho jiných věcí, než na kterých záleží Bohu. Co to může být ve tvém životě? Možná to je reputace, na které ti záleží. Možná to je pracovní úspěch, na kterém ti záleží. Možná to je tvůj čas, na kterém ti záleží. A protože ti záleží na některých věcech více, než na lidech, na kterých záleží Bohu, Bůh nechává někdy některé věci v našem životě uvadnout. Proč je to tak velký problém, projevit lítost nad druhými, kteří si zaslouží trest a odsouzení? Nevadí nám projevit lítost na těmi, kteří jsou dobří, ale co nad těmi, kteří jsou naši nepřátelé? 

Jonáš měl pravdu, Bůh je milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný. Jen díky němu ses mohl vrátit ze svého útěku, tak na čem ti dneska záleží úplně nejvíce?

pondělí 14. ledna 2013

Příběh Jonáše: Postřehy zevnitř


Minulý týden jsme začali třídílný seriál o příběhu Jonáše. Jonáš je muž, který se rozhodl běžet, ale pustil se do závodu, který nemohl vyhrát. Jeho příběh vypadá jako pohádka, máte tam ostatně všechno, co pohádky mají: neposlušného člověka, živelné pohromy, trest, nápravu i návrat. Vlastně je to takový Hobit: Cesta tam a zase zpátky. Ale vážně, ať už tomu příběhu věříš nebo ne, faktem je, že navzdory tomu, jak je ten příběh podivný, všichni se v něm dokážeme najít. Každý z nás totiž má nebo měl tendenci utéct od Boha. Všichni jsme útěkáři. Utíkáme, protože si myslíme, že když neutečeme, přijdeme o něco dobrého. Bohu vlastně nedůvěřujeme. Bojíme se, že po nás bude chtít něco, co nechceme nebo nezvládneme. A protože jsme všichni útěkáři, všichni děláme podobné chyby a naše příběhy mají podobné rysy. Minulý týden jsme si řekli, a mnoho lidí mi to během týdne potvrdilo, že je to (žel) až mrazivě přesné, že když utíkáš před Bohem, schováváš se na ty nejpodivnější a nejvíce nebezpečná místa. Je to proto, že když utíkáš od Boha, obracíš se zády ke zdroji moudrosti a pravdy. Když se ovšem obrátíš zády k moudrosti a pravdě, děláš hloupá a neinformovaná rozhodnutí. Navíc, každý, kdo utíká od Boha, díky zmatku, který do života přijde, zraní lidi, kteří jsou mu nablízku. Ale, jak jsme si ukázali, Jonáš se naučil to, co se můžeme naučit i my, když utíkáme před Bohem. Když utíkáš před Bohem, on tě nepronásleduje, on tam na tebe čeká. On na tebe čeká a dává ti „okno příležitosti“ k nápravě a cestě zpět. Tvoje reakce, tvá odpověď na tuto příležitost, určí tvou cestu. Nikdo ti nezaručí, že se tato příležitost bude opakovat, ale všichni víme, jak těžké je uznat porážku a vzdát se či zamávat pomyslnou bílou vlajkou.

Ve skutečnosti je Jonášův příběh klasickým biblickým příběhem o milosti a vině. Tolikrát v ní někdo utíká. Mimochodem, není divu, že se v této typologii příběhu inspirovala i mnohá klasická literatura, jako například Bídníci Victora Huga, jejíž nejnovější fantastické zpracování musíte vidět! Jákob utíká před Ezauem, protože ho podvedl. Eliáš utíká, protože má strach o svůj život. Noemi utíká, protože má hlad. Marnotratný syn utíká před svým otcem, protože chtěl být svobodný. Mojžíš utíká, protože se z touhy po spravedlnosti dopustil zločinu. Všichni jsme útěkáři. Je to archetyp Božího jednání s člověkem. Je to příběh o Boží milosti, odpuštění a lásce. Jenže, to co se děje v oněch „oknech příležitostí“ na první pohled nevypadá jako láska. Lásku máme za měkkost. Když tedy prožíváme něco tvrdého, máme za to, že nás dotyčný nemiluje. Ale láska může bolet. Když jako malé dítě poběžíš nic netušíce pod kola náklaďáku, a tvůj otec tě v poslední chvíli tvrdě za vlasy strhne dozadu, bude to bolet. Tahle bolest ti ale zachrání život. Bolest tady dokonce slouží jako potvrzení faktu, že věci nejsou, jak mají být. Bolest je výstražný systém, který nás má přinutit se zastavit.

To, co se tedy děje, a my to nemáme rádi, je to, že se Bůh vlomí doprostřed tvého bolestivého příběhu, a jako první věc na tvou bolest, alespoň na první pohled zvětší, ovšem nikoliv proto, aby tě potrestal, aby ti odplatil, ale aby tě přivedl zpátky. Ježíš už zaplatil za tebe skrze svou oběť. Už do tebe hodně investoval. Ale aby tě přivedl zpátky, potřebuje získat tvou pozornost. A přesně to je to, co se stalo Jonášovi. Bůh nás zastavuje, protože jak píše apoštol Pavel v listu Římanům 2:4 (Copak) nevíš, že Boží dobrota tě vede k pokání? Jenže, co je počátek pokání? Začíná to zármutkem, kdy si uvědomíš, že se to děje kvůli tobě. Cesta dovnitř začíná realizací našeho stavu. Připustíš si, že jsi slabý, že jsi něco nezvládl, a jak jsem citoval na Vánoce norského profesora Erikssona, připustíš si, že jsi se v některých věcech zkrátka pekelně mýlil. Pamatuješ si ten citát? Pan Eriksson tvrdil, že by nám prospělo pár veřejných pokání. A tak tady máme Jonáše, která je hozen do vody, náš příběh jsme opustili v momentu, kdy Bůh posílá velkou rybu, aby Jonáše pohltila. Jonáš v útrobách ryby je celkem tři dny a tři noci. Co tam dělal? Co myslíte?

Zeptám se jinak. Co bys dělal ty, kdybys byl na jeho místě? Co bys dělal ty, kdyby ses už vzdal svého života a měl za to, že jsi na konci a smířil se ještě před hozením do moře, že tohle je konečná? A pak jsi místo polykání vody zjistil, že jsi v žaludku ryby se všemi chaluhami a zbytky potravy? Co bys dělal ty? Udělal bys přesně to, co udělal Jonáš. Začal by ses modlit. Není to snad přesně to, co děláme my, když se dostaneme do potíží na našem útěku od Boha? Dnes se podíváme na to, co se Jonáš modlil v břiše ryby. Nemyslím si, že se modlil přesně těmito slovy, myslím si ale, že až se dostal na břeh a zapisoval svůj příběh, popsal, co byla esence, jádro, jeho modlitby k Bohu a co se z toho naučil. V 2. kapitole Jonášova příběhu se učíme pět konkrétních Božích postojů vůči těm, kteří jsou na útěku. Proč je to pro nás tak důležité? Je to proto, že když se rozhodneš využít příležitost se zastavit, když skočíš do svého okna příležitosti, snažíš se přijít na to, jak se na tebe najednou Bůh dívá. Podívejme se na to, co se Jonáš naučil.

Jonáš 2:2-3 I modlil se v útrobách ryby k Hospodinu, svému Bohu. Řekl: V soužení jsem volal k Hospodinu, on mi odpověděl. Z lůna podsvětí jsem volal o pomoc a vyslyšels mě. První věc, kterou se o Bohu učí každý útěkář, je to, že když jsi na útěku a rozhodneš na něm modlit k Bohu, on ti doopravdy naslouchá. Bůh naslouchá modlitbě útěkáře, a to i tehdy, když k tomu nemá žádný praktický důvod. Když jsi v břiše ryby, tak ani nemáš Bohu co moc nabídnout. „Pane, znovu se ti vydávám! Od téhle chvíle...“ Jaké chvíle? Třeba už ani žádná další nebude. Přesto, tohle je úžasná věc, kterou se můžeš o Bohu naučit. Dokonce i když jsi uprostřed chaosu a zmatku, který jsi sám vytvořil, když se rozhodneš přijít k Bohu s modlitbou, on ti naslouchá! Bůh k tomu nemá důvod, ale mnozí z nás, útěkářů, vědí, že nám naslouchá, i když si to nezasloužíme. Je to lež, když jsi na útěku, že si myslíš, že jen proto, že sis život pokazil sám, nemůžeš se nikdy vrátit k Bohu, že si to musíš vyžrat sám. Ale Bůh říká: Pořád se můžeš vrátit zpátky.

Jonáš pokračuje dál: 2:4 Vhodil jsi mě do hlubin, do srdce moře, obklíčil mě proud, všechny tvé příboje, tvá vlnobití se přese mne převalily. Počkej, Jonáši, to přece nebyl Bůh. Jenže, já znám svůj příběh, nakonec je to on, kdo mě zastavil. Kdo zvýšil mou bolest. Kdo zasáhnul do mého příběhu, protože jinak by si nikdy nezískal mou pozornost. Když jsi na útěku, Bůh tě bude zastavovat. Víte, kolikrát lidé prožijí něco těžkého, a přesto, když se podívají zpět, uvědomí si, že to byl Bůh, která je zastavoval a snažil se získat jejich pozornost? A dokonce, pokud ses na svém útěku zastavil, a díváš se zpět, vidíš zpětně situace, kdy jsi prožíval zastavování, ale nechtěl jsi?

A pak je tady třetí princip, který se náš útěkář naučil. A to je, že Boží výchova je důkladná. Jonáš 2:5-8 A já jsem si řekl: Jsem zapuzen, nechceš mě už vidět. Tak rád bych však zase hleděl na tvůj svatý chrám! Zachvátily mě vody, propastná tůň mě obklíčila, chaluhy mi ovinuly hlavu. Sestoupil jsem ke kořenům horstev, závory země se za mnou zavřely navěky. Tys však vyvedl můj život z jámy, Hospodine, můj Bože! Když jsem byl v duši tak skleslý, Hospodina jsem si připomínal; má modlitba vešla k tobě ve tvůj svatý chrám. Tohle je popis člověka, který měl za to, že je na konci svého života. Jak dlouho si myslíte, že Jonášovi v této situaci trvalo ono pokání? Skutečně tři dny? Myslím si, že to bylo spíše 3 minuty, nebo ani to ne! V takové situaci voláme POMOC! Myslel jsi, že utone, pak je najednou v rybě, jak si to srovnal? Když utíkáme před Bohem, zjišťujeme, že jeho výchova je důkladná. Když Izrael utekl od Boha, neposlal je do vyhnanství na rok, ale na sedmdesát. Když rebeloval proti Boha na cestě do zaslíbené země, Bůh je nechal se trmácet dlouhých čtyřicet let. Když David byl nevěrný s Batšebou, přišel o dítě, reputaci, království, všechno. Objevujeme tak, že někdy nás Bůh miluje natolik, že nám způsobí nějakou jizvu, abychom nikdy nezapomněli. Bolest se zdá tvrdá, ale vzpoura vždy přináší bolest. Někdy se zdá, že je to větší, než sis zasloužil. Boží výchova je důkladná, abys nikdy nezapomněl.

Čtvrtá věc, kterou se Jonáš naučil o Bohu je toto: Když utíkáš od Boha, utíkáš od jeho požehnání a ochrany. Jonáš to říká zajímavým způsobem. Jonáš 2:9 Ti, kdo se šalebných přeludů drží, o milosrdenství se připravují. Slovo milosrdenství v tomto kontextu znamená Boží bezpodmínečná smluvní láska. Jonáš tady mluví o šalebných přeludech, což implikuje modloslužbu. Tedy snahu si manipulovat bůžkem podle svých přání. Jonáš si uvědomuje, že svým útěkem od Boha se chová přesně tak jako ninivští, ke kterým měl jít s poselstvím pokání. Místo toho chce udělat to, co sám chce a drží se tak přeludu. A když se ženu za přeludem, obracím se zády k Boží lásce, která mě může naplnit. Připravil jsem se o lásku a milost, kterou pro mě Bůh má, protože se bojíme, že přijdeme o něco dobrého, co nedostaneme, když půjdeme za Bohem. 10 Já ti však s díkůvzdáním přinesu oběť, co jsem slíbil, splním. U Hospodina je spása!" Jen u Boha je spasení, jen u něj je život! Co jsem si jen myslel, když jsem měl za to, že najdu spasení, že najdu směr, že najdu smysl, že najdu štěstí, že najdu cokoliv mimo Boha.

Jonáš má svůj moment uvědomění a pak ho Bůh překvapí znovu. A Jonáš se učí to, co my, tedy, že Bůh je Bohem druhých šancí. Kdybys neznal konec příběhu, myslel by sis, že tohle je konec příběhu. Bůh ho prostě nechá shnít ve velké rybě. A když Jonáš konečně připustí, že se spletl, Bůh luskne prsty a s Jonášem je konec, a na pevnině si Bůh najde jiného proroka. Ale 11 Hospodin pak té rybě přikázal, ať Jonáše vyvrhne na pevninu. Bůh je Bohem druhých šancí. A poslouchej, co se děje hned poté. Jonáš 3:1-3 A Jonáš podruhé dostal slovo od Hospodina: "Vstaň, a jdi do Ninive, toho velikého města, a provolávej v něm, co ti uložím." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin uložil. Tomu se tady nikdo opravdu nedivíme! Tohle je dobrá zpráva. Ať už jsi v životě udělal cokoliv, nedokážeš utéct za hranice Boží milosti. My všichni tuto milost nutně potřebujeme! Věděl jsi, že v této církvi můžeš něco dělat jen tehdy, pokud jsi hříšník a bývalý útěkář? Je to proto, že tohle jsou jediní lidé, které si Bůh používá.

Tolik lidí v příběhu jsou útěkáři. Petr, který viděl skvělé zázraky, znal Ježíše osobně, a přesto ho zapřel před služkou. A přesto mu Bůh dává druhou šanci. Na tobě postavím svou církev. Víte, co všichni ex-útěkáři říkají? Škoda všech těch let, které jsem promarnil na útěku. Tak, co kdyby ses zastavil dnes? Nepromarni další rok. Vzdej se Bohu. Přestaň utíkat Bohu, kterému stejně nejsi schopen utéct.