Touha znát budoucnost není nikdy zcela
a plně uspokojena. Přece jenom budoucnost s sebou nese nejistotu a
neznámo, což vyžaduje odvahu pokud chceme jít kupředu, nebo naopak svádí
k formě fatalismu, kdy se stáhneme do ulity a necháme věci se převalit a
problémy tzv. vysedíme: odsud oblíbené rčení, že čas vše spraví. Proto, že touha znát budoucnost není nikdy zcela
uspokojena, uchylujeme se k různým rituálům, jak budoucnost poznat.
Některé rituály bereme jako neškodné: hodíme si korunou, abychom poznali, co doopravdy
chceme; jiné však zavánějí duchovnem (a kupodivu jim podléhají i mnozí jinak
zcela oddaní materialisté): tady spadají horoskopy, kartářky, vědmy, léčitelé,
a tak podobně. S těmito lidmi mají křesťané historicky velký problém,
protože věří, že jediným zdrojem duchovního nasměrování má být výhradně Bůh. Souhlasím,
ale aby bylo jasno, nemyslím si, že každý, kdo takové věci dělá, je automaticky
spojen s uctíváním ďábla (to by až moc zavánělo honem na čarodějnice, což tehdy
vlastně byl útok na tyto lidové a církví neschválené šamany, a přitom se i do
křesťanství vlomily pohanské praktiky a rituály, které s vírou
v Ježíše nemají nic společného). Upřímně, nechtěl bych svůj život svěřit nějakému
typu lidové magie, a to dokonce ani té, která má křesťanský nátěr (a je
prezentována jako je třeba zakopávání svatých Josefů na zahradu, nebo kropení
svěcenou vodou, nošení křížků, nebo zabodávání prstu do Bible pro hledání
odpovědi – k tomu později trochu více).
Lidová magie měla tradičně za cíl naklonit
si nadpřirozené síly na svou stranu ke svému prospěchu (požehnání) nebo ke
škodě někoho jiného (prokletí), a u hledání budoucnosti měla za cíl přinutit
tyto nadpřirozené síly zjevit své úmysly a plány, tedy říct nám, co máme a
nemáme udělat. V tomto ohledu spadají snahy některých křesťanů přinutit Boha mluvit pomoci nějakého
rituálu do lidové magie. Spadá tam i neustálý strach jistých pověrčivých
věřících z toho, že je někdo prokleje nebo naopak touha najít zdroj požehnání. Pokud
sledujete historii náboženství, pak právě různé formy lidové magie byly hlavním
evropským náboženstvím, a to i tehdy, když byla Evropa tzv. křesťanská.
Kritériem správnosti bylo tehdy a je i dnes „funkčnost“. Jenže rčení: „Mě to funguje!“, ještě není známkou
správnosti nebo dokonce ani opravdovosti, protože, jak
jsem řekl v minulých týdnech, každá magie
alespoň někdy funguje. Mimochodem,
jak víme, že slyšíme opravdu Boha? Ve Starém Zákoně je jedna velmi zajímavá
pasáž, která dokonce říká, že když hledáme Boží vůli poté, co jsme vynaložili
úsilí pomáhat si modlami nebo bůžky, které můžeme ovládat, Bůh nám dokonce
řekne, co chceme slyšet, protože naše srdce u něj stejně není. Prorok Ezechiel
popisuje, jak za ním přišli pro radu jistí mužové, a Bůh mu řekl (Ezechiel
14:3-4): „Synu člověčí! Tito muži chovají v srdci hnusné
modly a stavějí si před oči to, co je vede k špatnosti. Mám snad odpovídat na
jejich modlitby? Proto k nim promluv a řekni jim: Tak praví Panovník Hospodin –
Kdokoli z domu Izraele by v srdci choval hnusné modly a stavěl si před oči to,
co ho vede k špatnosti, a přitom by se vypravil za prorokem, já Hospodin mu
odpovím, jak za své hnusné modlářství zaslouží.
Takové hledání Boží vůle tedy nakonec
přináší pochyby: „Co když jsme se přeslechli?“ nebo „Byl to opravdu Bůh?“ Víte,
je zvláštní, že když čtete Bibli, nevidíte tam, že by někdo, ke komu Bůh
promluvil (a to zcela různými způsoby), váhal, jestli to Bůh byl nebo ne, a co
má dělat. Když k někomu Bůh promluvil, tento člověk věděl, že to je Bůh a že
to musí udělat do té míry, slovy
apoštola Pavla: „Běda mně, kdybych to neudělal, protože Bůh mě poslal...“ Když
už Bůh promluvil, promluvil jasně a jistě. Samozřejmě, máte tam případy, kdy
lidé nechtěli udělat to, co jim Bůh řekl,
ale nebojovali s tím, že jim to řekl. Problém u nich byla ochota
ke skutku, ne jistota
jeho slova. Autor knihy Židům píše (1:1-2): Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil
kdysi Bůh k otcům skrze proroky, ale v těchto posledních dnech mluvil k nám
skrze svého Syna. Bůh tedy mluvil a mluví různými
způsoby. Dnes se tedy podíváme na to, jak
a skrze co k nám Bůh mluví,
protože jsem zcela přesvědčený, že Bůh mluví i dnes. Nemyslím si, že ovšem
potřebujeme nějaké rituály, které Boha přinutí mluvit. Mnohem důležitější je
připravit sebe k naslouchání.
Řekli jsme si, že se každý týden
podíváme na jednu klíčovou otázku, kterou si prostě musíme vyřešit, abychom
našli Boží vůli. První otázka byla: Bojím se ztráty kontroly? Druhá
otázka zněla: Jaký příběh o sobě chci vyprávět? Jinými slovy, jsi odvážný
nebo opatrný?
Jsem ochoten udělat to, co mi Bůh řekne? Dnešní otázka je prostá a zní: Jsem připraven naslouchat? Bůh totiž mluví
různými způsoby a jeho vůle má několik rovin: (1) Svrchovaná Boží vůle,
kdy Bůh udělá to, co chce, bez ohledu na to, co chceme my. Příkladem je třeba
to, že poslal svého Syna pro naší záchranu. (2) Morální Boží vůle,
což zahrnuje jeho přikázání a pravidla, které jsou základem jeho plánu pro náš
život. (3) Osobní Boží vůle, což je to, co chce po nás konkrétně. Když
mluvíme o hledání Boží vůle, obvykle se zaměřujeme na tuto část osobní vůle,
jenže ta vyplývá ze svrchované a morální vůle. Například, můžeme hledat, jestli
je Boží vůle, abychom šli do této nabídky byznysu nebo onoho vztahu, ale
kdybychom se podívali na otázku morálních hranic, hned bychom věděli, že to
nebude naše cesta. Hledání Boží vůle totiž přímo vyplývá ze vztahu, který
s Bohem máme. Víte, jak je to v přirozeném světě: Jako děti se
naučíme postupně znát srdce našich rodičů a aniž bychom se jich zeptali, víme,
co chtějí (a to platí i v případě, že se nám to nelíbí). Pokud chceme znát
Boží úmysly pro náš život, musíme začít u povahy naše vztahu k němu. Pokud
se chceme připravit k naslouchání, musíme se nejdříve ujistit, že Bohu
důvěřujeme, jak ostatně napsal autor Přísloví
3:5-6: Celým svým srdcem důvěřuj Hospodinu, nespoléhej se
na vlastní rozumnost. Na každém kroku snaž se jej poznávat, on sám tvé stezky
urovná. Jinými slovy, pokud se poddáme
jeho cestě, a naučíme se mu důvěřovat (to je základem každého dobrého vztahu),
pak on urovná naše stezky: nasměruje nás.
Jak k nám tedy Bůh mluví? Můžeme vnímat Boží hlas
skrze přírodu. Možná jsi to zažil, byl
jsi někde v krásném koutu přírody, která ti doslova vyrazila dech, a tak
jsi tam zíral a cítil ses blízko Bohu. Není to zdaleka neobvyklé, ve
skutečnosti je to jeden z nejčastějších způsobů, jak k nám Bůh mluví,
koneckonců Bible samotná říká, že nebesa vypravují o Boží slávě, a že skrze
pozorování přirozeného světa vnímáme nadpřirozeného Boha. Bůh k nám může
promluvit skrze svědomí, kdy nás zastavilo něco
udělat. Klasickým způsobem naslouchání Bohu je také čtení Bible.
Koneckonců Žalm 119:105 říká: Svíce nohám mým jest slovo
tvé, a světlo stezce mé. Jak
ale z narážek na náhodné zapichování prstu do Bible víte, Boží vedení
skrze Bibli myslím situaci, kdy ji pravidelně čteme a studujeme a pak najednou, jako by při čtení
Bible něco vyskočilo a udeřilo tě do očí. V té chvíli se psané slovo stává osobním slovem pro tebe. Někdy ovšem děláme chybu, že Bibli
otevíráme jako nějakou knihu odpovědí. Je to však příběh Božího působení na
této zemi, která sice obsahuje mnoho zaslíbení pro nás, ale mnohem častěji nás Bůh vede skrze zaznamenané principy a
pravidla. Proto je nezbytné číst Bibli v jejím kontextu. Křesťané se také
shodují, že Bůh mluví skrze Ducha svatého.
Pokud jsi naplněný Duchem svatým, on žije v tobě a uvádí tě v pravdu.
Je to malý tichý hlas, který zní jako
svědomí, ale je trochu jiný. Čím více Boha znáš, tím silněji dokážeš rozpoznat
jeho hlas. Někdy vypadá jako semafor, který ukazuje červenou a zelenou. Velmi často toto potvrzení nebo zastavení cítíme po modlitbě.
Bůh k nám také
promlouvá skrze nadpřirozené nasměrování, kam
spadá například slovo proroctví, vidění nebo sny. Fakt, že kdykoliv je
v Bibli zmínka o těchto speciálních zkušenostech naslouchání Bohu, není to
nějaká velká legrace. Když například lidé viděli anděly, padali hrůzou do mdlob
(oni to totiž nebyli andělíčci ve formě tlustých děťátek, co se vznášejí na
malých péřových křidýlkách). Když někdo slyšel Boha fyzicky svýma ušima, často
ten příběh nedopadl úplně dobře, jako byl například příběh prodejného proroka
Bileáma, který měl jednu z
“nejduchovnějších” zkušeností s Božím vedením, a přesto byl hnán do záhuby
vlastní žádostivosti. Přesto čas od času, kdy se to Bohu zlíbí (aniž bychom jej
k tomu dotlačili nějakou duchovní manipulací nebo zbožným tanečkem),
k nám Bůh promluví takto nadpřirozeně, a v této chvíli není třeba
přesvědčování, zda to byl Bůh nebo ne: prostě je to silný zážitek, který se
stane. Apoštol Pavel napsal v 1. Korintským 14:3, že Ten, kdo
prorokuje, však mluví k lidem, aby je posílil, povzbudil a potěšil. Víte, jsem Bohu vděčný, že právě takové proroctví
byly u zrodu Elementu, kdy nás Bůh nasměroval rovnou do Hradce Králové, kdy nám dal jasný obraz
toho, jak tato církev bude vypadat, a dokonce nás varoval před lidmi, kteří ji chtěli škodit. Důležitější než způsob jak přesně Bůh mluví, je
naučit se naslouchat. To můžeme pouze tehdy, když pěstujeme s Bohem vztah.
Je
tady ještě jeden způsob, který si Bůh používá velmi často, aby nás nasměroval,
dokonce častěji než by se nám zdálo. Mluví k nám skrze konkrétní lidi. Ne, nemyslím nějaké zvláštní lidi,
nějaké vědmy a podobně, ale normální lidi, tvou rodinu a tvé přátele. Někdo
přijde a něco prohodí, nebo ti někdo napíše, a to bylo zcela to, co jsi
potřeboval slyšet, za co ses modlil, kde jsi hledal odpověď, a to přestože ten
člověk vůbec neměl páru, že ti řekl něco, co ti Bůh potřeboval slyšet. Někdy to nejlepší, co můžeš pro hledání Boží
vůle udělat, je zeptat se správných lidí. Lidí, kteří s tebou mají
takový vztah, že ti řeknou i tvrdou pravdu, a přitom si můžeš být jistý jejich
vztahem k sobě. I tohle je jeden ze smyslů komunity církve. Na závěr ti
řeknu několik rad na to, koho se zeptat a na co se zeptat. (1) Potřebuješ se ptát lidí,
kteří nic neztratí tím, že ti řeknou pravdu. Pokud se ptáš lidí, kteří
jsou na tobě nějak závislí, dostaneš často zkreslenou odpověď, protože se
jejich zájmy a tužby (klidně i nevědomě) promítnou do jejich odpovědi. (2)
Potřebuješ se ptát někoho, kdo je tam, kam se chceš v životě dostat.
Pokud se ptáš jen svých vrstevníků, řeknou ti to, co už víš sám. Pokud se chceš
posunout někam dál, potřebuješ se ptát lidí, kteří o tom něco ví. (3)
Pokud možno, ptej se více než jednoho člověka. (4) Zeptej se někoho, kdo tě zná
a taky, kdo tě nezná. (5) Buď připravený, že k tobě Bůh může skrze ně
promluvit. Není jisté, že promluví, ale možné to je. Potřebujeme se
však naučit naslouchat.
Na co se těch lidí můžeš
zeptat? (1) Jsou některé z možností, nad kterými přemýšlím, mimo hranice
Bible? (2) Co je podle tebe moudré? (Ne vždy je to otázka morálky,
někdy je to spíše otázka moudrosti.) (3) Co bys udělal na mém místě? Nedovol,
aby ti pýcha zabránila slyšet Boha skrze lidi, na prvním místě se ale zeptej: Jsem připraven naslouchat?
Žádné komentáře:
Okomentovat