Vždy od dětství jsem rád četl, a mezi mé tehdejší nejoblíbenější témata patřily
příběhy dávných objevitelů, kteří prozkoumávali nová území. Ještě před šesti nebo sedmi sty lety byla většina světa z evropského pohledu neprobádaná a
nebezpečná. Když průzkumníci vytvářeli mapy, za okraj jim známého světa, kam už
nedosáhli, napsali latinskou větu Hīc sunt leōnēs - Zde jsou lvi. Tady žijí lvi. Tady je nebezpečno. Tady je
neprobádáno. Tady je neznámo. Budoucnost je nejistá, neprobádaná a neznáma.
Jedna ze starých knih Bible tvrdí, že Bůh vložil věčnost do lidských srdcí. Možná proto nás příběhy
odvahy a dobrodružství tak přitahují. Rezonují v našem srdci. Jsou to
příběhy naděje. V roce 1487 se vydával portugalský mořeplavec Bartolomeo
Diaz na svou plavbu s cílem objevit cestu do Indie. Vydal se cestou podél západního
afrického pobřeží. Hranice známého světa končila u Cape Cross v dnešní Namibii.
Dál bylo jen velké neznámo. Oceán plný příšer a netvorů. Kdoví, možná i konec
světa. Dvě plachetnice se vydaly na cestu v srpnu 1487 a po pěti
měsících plavby vpluly do vod, ve kterých před nimi ještě nikdy nebyla žádná
evropská loď. Když Diaz obeplul Střelkový mys, střelka kompasu se pootočila na
sever. Důkaz toho, že cesta kolem Afriky je
možná. Tam někde v dálce čeká vysněná
Indie. Na lodích však začala docházet pitná voda a potraviny. Den po dni
umíralo stále více námořníků. Schylovalo se ke vzpouře. Posádka nedovolí
pokračování cesty a donutí svého kapitána k návratu. Takto zdecimovaná výprava
míjí v květnu 1488 mys, který Diaz tentokrát pojmenovává Bouřlivý mys. Po
návratu do Portugalska král Jan II. přejmenoval Bouřlivý mys na mys Dobré naděje. Tento název měl
symbolizovat, že cesta je možná. Budoucnost je otevřená. A pokud je budoucnost
otevřená, naděje je nutná.
Naděje
je vůbec zajímavý fenomén. Nevím, jestli jste nad ní někdy přemýšleli do hloubky. Ve
Starém Zákoně jsou desítky veršů v knize Job a v Žalmech, kde se
mluví o naději, kterou máme v Bohu. Ne nadarmo kniha Job je knihou
utrpení, a mnoho žalmů jsou taktéž poezii psanou v těžkostech,
v životních bouřkách. Naděje totiž dává smysl budoucnosti.
Bez naděje není ani žádná budoucnost. Bez naděje se stáváme beznadějnými. Slovník jazyka českého říká, že naděje
je „víra v něco příznivého“. Jinde čteme: „Mít naději znamená
uchovávat v srdci touhu a přání s očekáváním (důvěrou a vírou), že se
to, nač se těšíme, uskuteční.“ Ti, kdo se zabývají původními významy slov, nám
říkají, že původní význam slova naděje bylo „klást si určitý cíl“,
jehož naplnění se očekávalo (a žilo se pak v radostném tušení příznivého
vyústění celého dění.) Někdy se cítíme jako lidé, kteří jsou ve vleku okolí:
máme naprogramované geny a dispozice, abychom byli takoví, jací jsme. Říkáme,
že se už nezměníme. Zůstáváme v bezpečném prostředí známého, protože jinde
„žijí lvi“. Jistě, člověk má mnohé naprogramováno, ale má i něco navíc. Je
schopen klást si určitě cíle. Máme-li cíl, pak se těšíme, doufáme a očekáváme
splnění tohoto záměru. To jsou emocionální průvodní jevy naděje. Tuto naději
chováme v srdci. Žijeme-li, žijeme nadějí. Přestaneme-li mít naději,
začneme se propadat do beznaděje a zoufalství. Život bez naděje přestává být
životem, který by stál za to, aby byl žit.
Chybí nám
naděje, že se náš život zlepší, chybí nám naděje, že život má větší smysl než
koloběh přežívání. Kde ale získáme naději? Norský profesor sociologické antropologie
Thomas Hylland Eriksen ve své knize Syndrom
velkého vlka přesvědčuje své čtenáře, že přesně jak dokazují statistiky
štěstí a kvality života, nebudeme šťastnější, když se budeme mít lépe. Podle
něj je nejdůležitějším faktorem štěstí přítomnost naděje. Poslechněte si,
co píše: Co nám tedy vlastně chybí? Pro začátek vám nabídku
krátkou odpověď: Chybí nám naděje. (...) Had v našem pozemském ráji nese
jméno beznaděj. Člověk nakonec ztratí naději, je-li extrémně chudý, ale co když
to platí i v případě, když je člověk extrémně bohatý? V dnešní době
v podstatě není o co usilovat. Sny jsou malé, soukromé a víceméně
realistické. A to v dlouhodobé perspektivě není moc dobré. (...) Naděje je
silnější, ovšem nenápadnější emoce než očekávání. Očekávání, případně těšení,
je obvykle spojeno s něčím běžným, co pravděpodobně nastane. Doufat
znamená věřit něčemu, co stojí mimo nás, obvykle je to něco, co je větší než my
a čemu jsme se rozhodli důvěřovat. Naději a vírou část ze sebe odevzdáváme
něčemu většímu, než jsme my sami, a přijímáme nejistotu. Dnešní společnost
neposkytuje příliš prostoru pro naději. Je sekularizovaná: náboženství a
posmrtný život hraje jen periferní roli. (...) Náboženství poskytuje odpověď na
otázku odkud přicházíme, kdo jsme, jak funguje svět, jaký je smysl života, co
je správné a špatné a v neposlední řadě také co se děje po smrti. Nad
našimi nicotnými životy v nekonečném kosmu a v nekonečné evoluční
historii rozprostírá náboženství modré nebe. Kromě jiného nabízí též naději.
Víra tedy
nad našimi nicotnými životy rozprostírá modré
nebe naděje! To jsou krásná slova, na které se podíváme blíže. Apoštol
Pavel napsal ve své pravděpodobně nejslavnější kapitole o lásce tato slova (1.
Korintským 13:12-13): Teď totiž
vidíme jako v zrcadle, nejasně, ale potom tváří v tvář. Teď poznávám částečně,
ale potom poznám plně, tak jako Bůh zná mě. Do té doby nám zůstává víra, naděje a láska, tato
trojice; ale největší z nich je láska. Jednoho
dne už uvidíme věčného Boha tváří v tvář, tehdy naše budoucnost bude
zajištěna, naše víra naplněná a naše utrpení skončeno. Ale než se tak stane,
hovoří tady o třech hodnotách křesťanského poselství: o lásce, víře a naději.
Zatímco o lásce se mezi námi mluví často (a tím nemyslím jen mezi křesťany, ale
obecně všude), a o víře také mluvíme docela dost, naděje je vnitřní hodnota,
která nám dává sílu jít kupředu navzdory bouřkám, selhání, hříchům, pádům, utrpení
a umírání. Je v ní síla překonat překážky, protože se upínáme na cíl, a to
dává našemu současnému boji smysl. Pavel se k této trojce později vrací v 1.
Tesalonickým 1:3: Vzpomínáme před naším
Bohem a Otcem na vaše skutky víry, práci lásky a vytrvalost naděje v našem Pánu
Ježíši Kristu. V této pasáži k naši největší trojce přidává
kontext: Spojení skutky víry zní jako
protimluv, ale je naprosto konzistentní s učením autorů Nového Zákona, že
pravá víra se vždy projeví v našich skutcích, v našem chování a
v naší zodpovědnosti. Práce lásky
jasně ukazuje, že láska je ve své podstatě sloveso. Nejde někoho opravdově
milovat bez oběti, bez vydání se, bez těžké práce. Pouhá emocionální láska je
určena jen k uspokojení nás samotných.
A
pak tady máme na první pohled útrpné spojení vytrvalost naděje. Nevím, jak si představíte toto spojení, ale mě
to na první pohled zní, jako že mám zatnou zuby a nějak tu bouři přečkat,
protože tam, v budoucnosti a neznámém prostředí „žijí lvi“. Ale to je
omyl. Vytrvalost není pasivní, ale aktivní. Není to o postavení stanu a
přečkání bouře v naději, že pomine. Je to o vydání se směrem do bouřky
s odvahou, protože naše naděje nespočívá v nás, ale v Bohu,
který nám naději dává jako pevný bod, jak krásně popisuje autor knihy Židům
6:18-20: Našli (jsme) útočiště v
nabídnuté naději. Tuto naději máme jako kotvu duše, bezpečnou, pevnou a
sahající až dovnitř za oponu, kam za nás vstoupil náš předchůdce Ježíš. Přečtěte
si pozorně a velmi pomalu ještě jednou celou tuto pasáž. V naději od Boha
jsme našli útočiště. To je slovo, které dnes moc nepoužíváme, znamená „bezpečné
místo“. V naději od Boha je bezpečí. Ne, to neznamená, že jsme zalezli do
úkrytu, to znamená, že Bůh sám chce být v životních bouřích naším úkrytem.
Tato naděje je kotvou naši duše, takže nás vlnobití nezničí, protože naděje nám
dává jistotu v Bohu budoucnosti. Bohu, který rozumí, Bohu, který zná
všechny možnosti, kudy se naše budoucnost může ubírat. Tato jistota nespočívá
v tom, že bychom se ukryli, ale je závislá na odvážném kroku za oponu, kam
vstoupil Ježíš.
To
chce trochu vysvětlení, protože kniha Židům je psána Židům, jak její název
ostatně upozorňuje, a těm to bylo, na rozdíl od nás, jasné, co autor myslí.
Když Izrael vstoupil do zaslíbené země, jejich uctívání Boha bylo soustředěno
na schránu smlouvy, kde věřili, spočívá Boží přítomnost. Již v knize
Deuteronomium měli za cíl popsané vybudování svatyně, kde budou Boha uctívat.
Když nakonec chrám postavili, nejsvětějším místem byla
velesvatyně, kam umístili schránu smlouvy, a která byla oddělená od zbytku
chrámu velkou oponou. Protože Boží přítomnost byla svatá, kdyby tam vstoupil
kdokoliv nečistý, byl by zabit. Proto tam mohl vstoupit velekněz jen jednou
ročně (na den smíření), a i tak měl na oblečení různé zvonky, aby lidé zvenčí
slyšeli, zda se stále pohybuje. Bůh byl vnímaný jako velký, svatý, a oddělený.
Ježíš však svou obětí za nás tuto oponu zrušil. Příběhy evangelií popisují, že
svým odvážným činem, kdy na sebe vzal naše provinění, a smířil nás tak
s Bohem, tato opona byla při jeho smrti odshora dolů roztržena (symbolika
je jasná: Bůh přijímá Ježíšovu oběť, nikdo oponu netrhá zdola, není to lidský
čin). Díky tomu naše naděje pro tento život nespočívá v náboženských
rituálech nebo dodržování pravidel a přikázání, byť jejich dodržování je
důležité a přináší hodně dobrého. Naše naděje však nespočívá v našich
skutcích, ale ve skutcích Boha, který naději doslova zaťal za oponu na místo,
kde přebývá on sám a přiblížil se k nám.
Autor
Židům to shrnuje slovy (Židům 7:19): (Zákon
přece nikoho k dokonalosti nepřivedl) a zároveň se zavádí něco lepšího: naděje,
která nás přibližuje k Bohu. Náboženství se všemi pravidly
k dokonalosti nikdy nikoho nepřivedl. Myslím si, že k tomu
nepotřebujete přesvědčovat. Stačí se rozhlédnout okolo sebe. Nebo ještě lépe.
Stačí se pořádně podívat do zrcadla! Ale Ježíš udělal něco mnohem lepšího:
zavedl naději, která nás přibližuje k Bohu! Tohle totiž potřebujeme. Když
procházíme v bouři života těžkostmi,
potřebujeme vědět, že Boží naděje, ta kotva naší duše, nás přibližuje Bohu. Ne
proto, co jsme udělali, ale pro to, co udělal Ježíš. Nemusíš se modlit za to,
aby byl Bůh s tebou, on slíbil a znovu a znovu slibuje, že bude
s tebou, ať se kolem tebe děje cokoliv. Jediné, co potřebuješ, je napnout
svou naději v něj, protože jeho naděje je kotvou tvé duše a přivádí tě na
bezpečné místo.
Římanům 15:13
Kéž vás
tedy Bůh naděje naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, tak aby vaše naděje
rostla mocí Ducha svatého stále víc a víc.
Žádné komentáře:
Okomentovat