Naděje slávy

Jeden spisovatel kdysi napsal, že smrt nikdy nepřichází ve správný moment. Zdá se, že je to velmi intuitivní postřeh, protože pokud nám umřel někdo blízký nebo pokud sami stojíte tváří v tvář smrti, obvykle míváme pocit, že zrovna teď není ten správný čas umírat. A to dokonce, i když prožíváme tzv. dobrou smrt, kdy na ni jsme připraveni, máme všechny věci srovnané a jsme smíření se svým odchodem. Vždy bude někdo, kdo to bude prožívat jako nepříjemný odchod. Víte, přesně tady potřebujeme rozměr víry, který nám velmi pomáhá. Měl jsem prababičku, která se narodila v roce 1901 a dost si toho tedy pamatovala. Byla to moje oblíbená prababička. A byla věřící od svých teenagerovských let, a nakonec byla smířená se svým odchodem na věčnost. Její víra ji v tom dost podržela, protože si byla vědoma naděje věčnosti. Smrt brala poněkud sportovně, a tak nás ve svých 92 letech zapřísahala, abychom po její smrti nedrželi smutek, ale místo toho se radovali, protože bude s Kristem, ve kterého vkládá svou naději a kde spolu s ním bude čekat na vzkříšení svého těla, které tentokrát bude proměněné, dokonalé a zdravé. Ne, to nebyl bezbřehý optimismus se smrti smířeného starého člověka. To byla reakce člověka, který si ze smrti nic moc nedělal, kvůli naději, kterou pevně třímal.

Jaké naději? Na podzim jsem v časopise Respekt četl zajímavý článek s názvem Cena za dobrou smrt, kde psali o paní Marii, která dostala ve svých 69 letech velmi agresivní rakovinu a navzdory uklidňování lékařů, že něco vyzkouší, se rozhodla jinak, než většina ostatních pacientů. Tvrdila: „Bylo jasné, že mou nemoc nevyléčí, jen mi prodlouží třeba o tři roky život. Jenže za jakou cenu? Dojíždět do nemocnice na kapačky, vyšetření, léky, zvracení? Řekla jsem, že chci jít domů a užít si s rodinou čas, který zbývá.“ Díky rozvoji dnešní medicíny máme dnes praktický problém, určit, kdy vlastně člověk umírá. Marie to věděla, a jak píše Respekt: „Svou roli v jejím případě hraje i hluboká víra – Marie se nebojí smrti, těší se na setkání s Bohem a od začátku své nemoci má velmi přesnou představu, co od konce života čeká.“ Článek pak popisoval, jak Marie se svou rodinou vzpomíná, pláče, odpouští si, smiřuje se, střídají se u ní přátelé a rodina. Respektu řekla: „Čas, který teď prožívám, je jeden z nejkrásnějších v mém životě.“ Na závěr článku bylo napsáno, že paní Marie zemřela za tři dny po návštěvě časopisu, obklopená svou rodinou a v klidu. Každý umírá, to je fakt, jak nám v umírání může pomoci naše víra? Apoštol Pavel napsal (1. Tesalonickým 4:13): Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našich zesnulých. Nemusíte nad nimi truchlit jako jiní, kteří nemají naději. Co to znamená, netruchlit jako ti bez naděje?

Víte, moje maminka zemřela ve svých 42 letech. Nikdo to nečekal. Nikdy není správný čas na umírání. Měl jsem malého desetiletého bratra. Ale maminka věřila v naději, kterou dává Bůh. Víte, co bylo zvláštní? I když byla věřící po většinu svého života, nikdy o své víře moc veřejně nemluvila. Nechávala ji skrytou. Poslední roky jejího života ji to ovšem začalo trápit a začala mluvit o své víře v Krista se svými sousedkami a tak. Pak najednou z ničeho nic onemocněla. Viděl jsem jí chvíli před smrtí. Nadšeně mi vyprávěla, že sdílela svou víru s paní, co ležela vedle na posteli a ta se smířila s Bohem den před tím, než zemřela. Maminka byla ráda, že přivedla alespoň jednoho člověka k víře. Ale pak byl konec. Na její pohřeb přišly stovky lidí, ani jsem netušil, že je tak známá. Prožíval jsem zcela zvláštní pocit: Na jedné straně mi bylo líto, že je pryč, na druhé straně jsem věděl, že zemřela v naději víry v toho, kdo ji jednoho dne přivede zpět k plnému a dokonalému životu. Nakonec se její pohřeb zcela zvrtl, a stal se oslavou života a oslavou naděje ve vzkříšení. Širší rodina byla hluboce zasažena. Jaký to paradox: žena, která se trápila, že nikdy pořádně nemluvila veřejně o své víře v Boha, nakonec oslovila na svém vlastním pohřbu stovky lidí, z nichž mnozí slyšeli o této víře úplně poprvé. Říká se tomu hořkosladký moment, kdy se radujeme a truchlíme zároveň.

Jak to ovšem, že můžeme truchlit a radovat se zároveň? Není to jen berlička na zvládání utrpení? Myslím si, že pokud si tohle myslíme, ukazujeme, že nechápeme, co je vlastně obsahem věčné naděje, o které autoři Nového Zákona píšou. Pavel totiž pokračuje (1. Tesalonickým 4:14): Ježíš, jak věříme, zemřel a vstal z mrtvých; právě tak věříme, že Bůh přivede s Ježíšem k životu i ty, kdo zesnuli v něm. To je jádro křesťanské naděje! E. Stanley Jones, proslulý metodistický misionář v Indii, celoživotně studoval východní filozofii, především v diskusích o utrpení se svým přítelem Mahátmou Gándhím. Zatímco oceňoval indickou snášenlivost s utrpením, všiml si, že východní filozofie a náboženství mají skvěle propracovaný systém, který vysvětluje utrpení. Máš, co si zasloužíš. Karma vládne. Výborně vysvětluje, ale nic nemění. Křesťanství to má jinak. Nic moc nevysvětluje (jak jsme viděli už minulý týden), ba dokonce v mnoha instancích utrpení úplně mlčí. Ale zato mění a proměňuje. Nakonec přináší plné uzdravení, ať už skrze medicínu, zdravý životní styl, zázrak, nebo proměnu při vzkříšení. Jinými slovy, dává naději. Tou nadějí ale není samotná víra v posmrtný život. Upřímně? Prakticky všechny starověké civilizace věřily v život po smrti. To nebylo v ničem výjimečné. Jejich světonázor je ovšem vedl k očekávání rozplynutí do jsoucna, nebo je vedla k opakování cyklu života. Křesťanská víra ovšem nenabízí jakousi blaženost po smrti nebo snad nutnost opakovat svůj život s tím, že se poučíme ze svých chyb. Nenabízí iluzi trvalého pokroku ani nenabízí myšlenku na celkové zhroucení vesmíru a konec světa. Křesťanská víra nabízí něco mnohem lepšího a něco mnohem slavnějšího: proměnu vzkříšení.

Ježíšovo vzkříšení tedy nebyl jen tak nějaký zázrak, Ježíš započal zcela něco nového, něco, co Pavel později nazývá nové stvoření. Toto nové stvoření bude úplně poté, kdy Bůh vzkřísí věřící v Krista k zcela proměněnému životu. Vzkříšení bude spočívat v tom, že to budeš pořád ty, ne neosobní splynutí s vesmírem. Ale budeš dokonalá verze sám sebe. Budeš dokonale zdravý, vždyť Bůh setře každou slzu z tvých očí. Budeš dokonale moudrý, poznáš plně, jak moc tě má Bůh rád. Ne, naděje věčnosti ti nenabízí tu unylou verzi nebeské blaženosti, kdy si lidé představuji, že se budou vznášet celou věčnost na obláčku, budou hrát na harfu a budou zpívat aleluja! Ani omylem! Když čtete Nový Zákon pořádně, dočtete se tam o proměněném stvoření. Bůh promění zemi na dokonalou verzi, jaká by byla, kdyby ji hřích nepoznamenal. Nebe uzavře se zemí věčné manželství. Nechápejte nebe jako místo, kam lidi jdou. Nebe je mnohem více jiná dimenze časoprostoru, který je velmi blízko, i když je neviditelný. Na věčnosti tato neviditelná brána zmizí a nebe se zemí budou tvořit jednotu, kde nebude chrám a místo uctívání, protože Bůh naplní všechno ve všem a centrem bude osobní, tělesná, přítomnost Ježíše. To je naděje slávy, kdy se zjeví Ježíš znovu na této zemi a svou fyzickou přítomností ji promění. Slovy Pavla z Koloským 1:27: Bůh se rozhodl svěřit bohatství tohoto slavného tajemství: Kristus je ve vás! Ta naděje slávy!

V sérii o naději jsme si řekli, že naděje dává smysl budoucnosti. Přestaneme-li mít naději, začneme se propadat do beznaděje a zoufalství. Naděje je ovšem více než optimismus. Je to (podobně jako víra a láska) dar, který nám nabízí Ježíš. Vytrvalost pramenící z naděje není pasivní, ale aktivní. Není to o přečkání bouře. Je to o vydání se směrem do bouřky s odvahou, protože naše naděje nespočívá v nás, ale v Bohu, který nám naději dává jako pevný bod, jak to popisuje autor Židům krásně s obrazem kotvy zaťaté na místo, kde Bůh přebývá. Proto můžeme mít naději uprostřed života, kdy věříme v lepší budoucnost. Proto můžeme mít naději v utrpení, kdy tomu nerozumíme, neznáme smysl utrpení a zdá se, že nebe mlčí, a přitom s námi pláče a posilňuje nás, také skrze ostatní, kteří jsou potěšení stejnou nadějí. A proto můžeme mít také naději v umírání, nejen proto, že víme, že smrt není konečná stanice, ale mnohem, mnohem více proto, že nás čeká úplná obnova do našeho dokonalého já skrze moc jeho vzkříšení. A co je ještě lepší, na moc jeho vzkříšení nemusíme čekat až na dobu po své smrti, ale můžeme ji prožívat už dnes. Co to znamená? Znamená to, že už dnes můžeme prožívat závdavek, nebo závan budoucího světa. Jinými slovy, už dnes můžeme dočasně prožívat Boží doteky, a dokonce, někdy, zázraky.

Víte, lidé se obvykle dívají na zázrak jako na něco zvenčí, co zasahuje dovnitř. Jako by Bůh, který stvořil svět, a nechal ho běžet prakticky setrvačně, sem tam do toho světa zasáhne a něco udělá nebo něčím pohne. To ovšem není moc pohled Nového Zákona. Ten nepopisuje normálně chybějícího Boha, který sem tam vstoupí do našeho světa a něco pro nás udělá. Pokud bychom tomu tak věřili, pak by nám to nutně přinášelo celou řadu dalších otázek: „Proč Bůh zasáhne v jeho případě, ale v mém ne? Nebyla snad ona uzdravena proto, že věří více nebo se modlí lépe? Nemá náhodou ten, komu se zdánlivě nic neděje, nějaký skrytý hřích?“ Těmito „vysvětleními“ přece hodnotíme situace, proč někdo něco dostane a jiný ne, že? Co když je to ale od základu špatný pohled? To, co dělá Ježíš, není občasný zásah do našeho tělesného a hříšného světa. Ježíš místo toho začíná něco zcela nového, co vyústí v totální proměnu tohoto světa. Nesmrtelné pohltí smrtelné. Ježíš započal akt nového stvoření: nejprve začal s obnovou našeho srdce, aby nakonec obnovil zemi i nebe a v poslední fázi obnovil naše těla k dokonalosti, zdraví, a naplněnému životu navždy s ním. Zázraky v dnešní době tak nejsou abnormality ve starém světě, ale jsou průvodním jevem světa nového, který se začíná doslova vlamovat do světa starého, a neskončí, dokud tento starý svět zcela nepromění a nepohltí. Ne, to neznamená, a Ježíš nám neslibuje, že utrpení zcela zmizí na tomto světě, ale slibuje, že započal ten proces celkové proměny a dřív nebo později, tvé smrtelné tělo bude pohlceno věčným životem, který funguje na moci jeho zmrtvýchvstání.

Možná se ti teď zdá, že život je více utrpení než sláva, ale naděje, kterou ti Ježíš nabízí, je naděje v proměnu a v budoucnost, kterou stojí za to očekávat. Pavel napsal v Římanům 8:18-25: Mám totiž za to, že naše nynější utrpení nejsou srovnatelná se slávou, která se na nás má zjevit. Všechno stvoření s toužebným očekáváním vyhlíží zjevení Božích synů. Stvoření je totiž podrobeno marnosti, ne dobrovolně, ale kvůli tomu, který je marnosti podrobil. Chová však naději, že jednou bude vysvobozeno z otroctví zkázy do slavné svobody Božích dětí. Víme přece, že všechno stvoření až dosud společně sténá a pracuje k porodu. A nejen ono, ale i my, kteří okoušíme první ovoce Ducha, i my ve svém nitru sténáme, zatímco očekáváme přijetí za syny, to jest vykoupení svého těla. Byli jsme totiž spaseni nadějí. Naděje, kterou je vidět, ovšem není žádná naděje. Když někdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Když ale doufáme v to, co nevidíme, pak to trpělivě očekáváme.

Tak posilni své srdce a vykroč znovu s odvahou směrem k Bohu, který dává naději v utrpení i umírání. Nakonec, on je věčný Bůh, který není omezený na to, co prožíváš tady a teď. Je vysvoboditel, který nikdy neselže, a jehož dar naděje tě provede vším. Nakonec zjistíš, slovy Philipa Yanceyho, že Víra znamená věřit dopředu v to, co dává smysl jen při pohledu dozadu.