FamilyFest 2014: Doběhni spolu

FamilyFest vychází z jednoduchého principu, že skvělá manželství nevznikají náhodně nebo sama od sebe, ale jsou ke skvělosti vedena, kultivována, pěstována a cíleně rozvíjená. Letošní téma je Pět nezbytných základů skvělého manželství, a díváme se na pět základních hodnot, které můžeme zapracovat do svého manželství. Prvním základním principem bylo přátelství, které se projevuje vzájemnou důvěrou. Pak jsme mluvili o intimitě, která se pěstuje romantikou, následovala pozornost, která se kultivuje komunikací. Čtvrtým základem byla priorita, která se projevuje tím, že spěcháme domů. Jde o to, že naší manželé a manželky se chtějí cítit jako naše priorita. Nestačí, aby byli naší prioritou. Musí to cítit. Všechny tyto základy můžete použít a aplikovat prakticky úplně všichni. Dnes letošní sérii zakončíme posledním a velmi důležitým základem, při kterém možná některé z vás naštvu. Prosím ovšem, abyste mě ještě předtím vyslechli, proč si to myslím. Pro dnešní základ totiž potřebuješ někoho zvenčí, potřebuješ pomoc někoho jiného, než jen svého manžela nebo manželku. Potřebuješ k němu pomoc Boha, protože to nejlepší, co pro své manželství můžeš udělat, je pustit do něj Krista. To nejlepší, co můžeš pro své manželství udělat, je požádat Ježíše, aby ti dal sílu postavit si náš pátý základ. To hodnotou je věrnost, díky které doběhneme spolu.

Pokud chceme mít skvělé manželství, musíme ze slovníku zlikvidovat slovo „rozvod“. Samozřejmě, že nejsem hloupý a vím, že slovo „rozvod“ existuje, ale pokud budeme mít za to, že vždy existuje cesta úniku z manželských krizí tím, že to prostě zabalíme a začneme znovu, pak se obávám, že naše sny o skvělém manželství jsou jen přeludem, jen vysněnou pohádkou, o které všichni víme, že se stát nemohou. Přesto se dnes v naší zemi rozvádí zhruba 44% párů. Většina z nich uvádí nicneříkající důvod „rozdílnost povah“. Upřímně, to nic neznamená, kvůli rozdílnosti jsme přece náš společný život začali! Tenhle důvod je často jen zástěrkou jiných, opravdových důvodů pro rozvod. Nicméně, u čtvrtiny rozvodů se podařilo zjistit přesnější důvod pro rozvod. Není asi velký překvapením, že zdaleka ze všech vede nevěra a to jak v případě mužů, tak v případě žen. Podívejte se na graf z novin, který to ilustruje. A pokud se podíváme přímo na Východní Čechy, tedy region Hradec a Pardubice, i tam platí, že nevěra je zdaleka nejčastějším důvodem pro rozvod. 

Není tedy asi velké překvapení, že věrnost (tedy opak nevěry) bude nezbytným základem skvělého manželství. Podle jiného průzkumu agentury SC&C má za sebou zkušenost s nevěrou čtyřicet procent Čechů a Češek. Paradoxní je, že Češi se sice nevěry dopouštějí, ale když mají seřadit ty nejdůležitější hodnoty pro partnerský vztah, stavějí věrnost na jednu z nejvyšších příček - hned za důvěru. K tomu, abys však zůstal celoživotně věrný, potřebuješ Boží pomoc. Pravděpodobně se mnou teď nesouhlasíš. Zcela oprávněně si říkáš, že znáš křesťany, kteří si věrní nebyli a naopak, znáš mnoho nevěřících lidí, kteří si byli celoživotně věrní. Prosím, všimněte si, že neříkám, že abys byl věrným, musíš být křesťanem, ani neříkám, že být křesťanem způsobí, že si budete celoživotně věrni. Na druhou stranu ovšem to, že jsi následovník Krista ohromně zvýší pravděpodobnost věrnosti. Tvrdím to proto, že věrnost musí vždy vycházet z nějakého světonázoru. Jinými slovy, abychom žili ctnost věrnosti, potřebujeme nějakou víru. 

Asi jste někdy četli články o tom, že monogamie je nepřirozená, že evoluční biologie ukazuje, že muži mají potřebu rozsévat své semeno na co nejvíce míst, že tudíž nevěra je vlastně přirozená a vztahu dokonce může pomoci. Tohle není zdaleka neobvyklý názor, který vychází z evoluční etiky. Je to světonázor, který zdůrazňuje pudy a věrnost je pouhá konvence, kterou jsme byli spoutání (třeba díky náboženství). Není vůbec překvapením, že většina „odnáboženšťujících“ hnutí měla zároveň i étos sexuálního osvobození. Myslím si, že tito kritikové náboženství měli pravdu. Opravdu, víra mění chování manželů a manželek k větší věrnosti. Na rozdíl od těchto kritiků si ale nemyslím, že je to špatně. Naopak. 

Malý příklad. V knize Výjimečný případ Evropa píše socioložka Grace Davieová o letničním hnutí (stejná církev, kam se řadíme my) v Latinské Americe: „Konverze ženy a jejího manžela mívá za následek vylepšení materiální situace domácnosti. Řečeno zcela prostě, dvacet až čtyřicet procent domácího rozpočtu přestane být vynakládáno na alkohol, který manžel spotřebuje. Asketické normy chování brání také mnoha dalším způsobům utrácení peněz charakteristickým pro chování kolumbijských mužů, ať už jde o kouření, hazardní hry anebo návštěvy u prostitutek. Žít v jedné domácnosti – což je přímý důsledek manželské věrnosti – je navíc také podstatně hospodárnější než vydržovat si domácnosti dvě (případně i více) ...byla nalezena úniková cesta, a když se po ní muži vydají, dojdou osvobozeni od klasického středomořského nebo latinského stereotypu (přecházení mezi partnery v řadě nepevných vztahů). Po konverzi ustupuje machistické mužské chování do pozadí a prvořadou organizační jednotkou se stává nukleární (spíše než rozvětvená) rodina.“

Jiný průzkum říká, že manželství věřících lidí bývá stabilnější, alespoň z ohledu statistiky. Podle expertů na rodinu to ale neznamená, že věřící lidé mají méně problémů v manželství. Jen je podle víry jejich rozvod prakticky nepřípustný. Navíc je rozvod doprovázen řadou striktních omezení v náboženském životě a dalšími komplikacemi při uzavírání nových svazků. Takže věřící, podle expertů na rodiny, usilují o najití cesty k udržení i problematického manželství. To je pozitivní rys, kdy partneři místo radikálního rozchodu se učí toleranci, vzájemné úctě a soužití, zejména v zájmu dětí. Vychází to z nějakého světonázoru, který stojí na konkrétních místech z Bible: Křesťané například věří tomu, co vzkazuje od Boha prorok Malachiáš (2:16): Nenávidím rozvod! praví Hospodin, Bůh Izraele. Nenávidím ho jako plášť potřísněný násilím, praví Hospodin zástupů. Chraňte se tedy a nebuďte nevěrní. Ježíš o manželství tvrdí (Marek 10:9): Co Bůh spojil, ať člověk nerozděluje. Pavel tvrdí, že manželské lože je svaté místo, které se nemá poskvrňovat nevěrou. Také tvrdí, že nezbytným základem našeho života je příklad Kristův, máme smýšlet o sobě jako on (Filipským 2:8): Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži! Jinými slovy, Kristus je příklad pokory, kterou nutně potřebujeme, pokud chceme doběhnout spolu.

Pokora nás přivádí k nejdůležitějšímu principu křesťanského manželství, kterým je vzájemné poddání se. To reflektuje příklad a ducha Kristova. A to nezvládneme bez pomocí zvenčí, protože vzájemné poddání zahrnuje dvě aplikace zcela z jiného světa: bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečnou úctu. Apoštol Pavel napsal v Efezským 5:21-25 Podřizujte se jeden druhému v bázni Kristově: Ženy, podřizujte se svým mužům jako Pánu, neboť muž je hlavou ženy, jako je Kristus hlavou církve. Ale jako církev je podřízena Kristu, tak i ženy ve všem svým mužům. Muži, milujte své ženy, jako i Kristus miloval církev a sebe samého za ni vydal. Po dlouhou dobu si lidé mysleli, že křesťanství utlačuje ženy kvůli veršům, jako je ten, který jsme právě přečetli. Ale opak je pravdou. Křesťanství byl jediný světonázor, který dával ženě stejné postavení jako muži. Ale na druhé straně, Bible nezamlčuje, že muž a žena jsou jiní, mají jiné role a úlohy a jinak reagují na druhého. 

Proto tady máme vzájemně vyvažující se princip, který dokáže způsobit, že manželství bude vzkvétat a bude dlouhodobě fungovat: Žena se má podřídit muži. Co to znamená? Znamená to, že žena reaguje na vnitřní touhu každého muže vést a být respektován. Jen muži se perou za čest, očekává se to od nich, protože respekt a úcta je jejich životní touhou. Proto neexistuje horší zbraň proti muži než zesměšnění, neúcta a ponižování. Když se žena muži podřídí, odzbrojí ho a otupí jeho hroty. Znamená to, že si má žena nechat všechno líbit? Že by snad měla být ničena nebo znevažována? Že by na její názor neměl být brán zřetel? Že by měla být služkou manželovi? Že by měla držet pusu a krok? Ne!

Muž má milovat ženu a má být připraven se za ni obětovat. Tady je princip, který Bůh ustanovil jako vyvážení podřízenosti ženy. K udržení manželství a šťastnému vztahu je potřeba obou stran. A mužova role je milovat ženu jako Kristus: tedy tak, že je připraven za ni i zemřít. Taková láska jsou více než slova, jsou to činy. A tady je onen háček. Pokud bude muž opravdu milovat ženu, ta nebude muset si nechat všechno líbit, protože muži půjde především o její dobro. Nebude znevažována, protože láska je protikladem znevážení. Její názor bude láskyplně brán na zřetel, protože milující neudělá nic bez milované. Nebude služkou, protože láska se obětuje a vydává. Nebude muset držet pusu a krok, protože láska se zajímá o názory druhého. Láska muže odzbrojuje ženu, protože reaguje na její vnitřní touhu být milována. Skvělé manželství chce zaměřené úsilí: podřizování ženy a lásku muže. Když tyto vlastnosti budeme v našem manželství rozvíjet, stane se naše manželství pevným: žena se podřídí, ale díky lásce muže nebude utlačena; muž bude vést, a díky své lásce nebude utlačovat. A výsledek? Manželství, které vydrží, a ve kterém doběhneme spolu.

Jenže, jsme schopni bezpodmínečně milovat a ctít sami ze sebe? Za sebe chci přiznat, že to nedokážu. Ať se snažím sebevíc, vždy se do mé lásky prolíná mé sobectví a touha myslet hlavně na sebe. Standardem bezpodmínečné lásky je ochota obětovat se za mou ženu stejně jako se Kristus obětoval za církev. I když chci věřit, že bych byl schopný umřít v krizové situaci místo mé manželky, v normálních a běžných situacích života to s mým obětováním se není až tak slavné. Jako bych čekal na lepší a slavnější příležitost. Obávám se, že Dita to bude mít podobné s bezpodmínečnou úctou. Právě to je důvodem, abys pozval Boha do svého manželství. Co když doopravdy existuje Stvořitel, který vymyslel také vztah manželské smlouvy, ve které je on sám aktivním účastníkem, jak to ve Starém Zákoně krásně popisuje Šalamoun v knize Kazatel, kde píše, že vztah mezi dvěma lidmi, ve kterém hraje Bůh aktivní úlohu, je jako trojpramenný provázek, který nikdo nepřetrhne? Co když Bůh chce ve tvém manželství hrát aktivní roli? Ne takovou tu, kde s ním počítáme jen pro osobní život, ale roli, kde skutečně v reálném čase ovlivňuje naše manželství. Bezpodmínečná láska a úcta jsou totiž tak těžké, že potřebujeme pomoc zvenčí. Potřebujeme do našeho manželství pozvat Krista. 

Kdo ho může pozvat? A musím věřit všemu, abychom ho mohl pozvat? Kdy a jak ho mohu pozvat? To jsou skvělé otázky: Ne, nemusíš věřit všemu, co říká Bible, abys mohl pozvat Krista. Ježíše následovali lidé mnohem dříve, než mu uvěřili nebo vše chápali nebo souhlasili se vším. Potřebuješ mít ale dost odvahy, aby ses modlil. A to ne za svou manželku nebo manžela, ale za sebe: abys dokázal bezpodmínečně milovat a abys dokázala bezpodmínečně ctít. Věrnost totiž vychází z víry, je to hodnota vycházející z příkladu a ducha Kristova. Proto jej potřebuješ pozvat!

FamilyFest 2014: Spěchej domů

FamilyFest vychází z jednoho prostého principu, a to je, že skvělá manželství nevznikají náhodně nebo samo sebou, ale jsou ke skvělosti vedena, pěstována a rozvíjená. Letošní téma je Pět nezbytných základů skvělého manželství, a my se společně díváme na pět základních hodnot, které můžeš zapracovávat do svého vztahu, ať jsi v něm kdekoliv. Nikdy není dost pozdě na to, aby jsi zlepšil/a své manželství. Prvním základním principem, o kterém jsme mluvili, bylo přátelství, které se projevuje vzájemnou důvěrou. Přátelství je totiž nejdůležitějším bodem celoživotního vztahu. Ale není jediným. Dalším je intimita, který se pěstuje romantikou, protože si potřebujeme pomáhat a vytvářet prostředí, kde se daří hluboké intimitě. Třetím základem byla pozornost, která se kultivuje komunikací. Láska ve slovech se totiž projevuje laskavostí a vzájemným nasloucháním. Dnes se podíváme na čtvrtý nezbytný základ skvělého manželství, který je velmi důležitý především pro muže, i když v dnešní době se to týká také stále většího počtu žen. Budeme totiž mluvit o čase a především o práci.

Jen máloco nás v životě ovlivní víc, než naše práce. Vždyť během padesátileté kariéry stráví v práci průměrný člověk 100,000 hodin. Přes devadesát procent Čechů jistotu práce za velmi důležitou a stejný počet si přeje mít práci, kde je to bude bavit, kde se budou moci realizovat. A to dokonce tak, že většina lidí by si raději zvolila méně placenou práci s dobrým šéfem a podmínkami, než skvěle placenou práci, kde budou mít peklo na zemi. Práce je pro nás důležitá, protože ovlivňuje přímo náš život, naše peníze a naši hodnotu a naději. Práce se stává prostorem pro přežití, ale také prostorem pro seberealizaci. Především muži tak v práci nacházejí smysl svého života. Jenže, právě tohle, byť je to velmi důležitá vlastnost práce, vytváří v manželství napětí. Mnozí partneři, častěji tedy partnerky, správně cítí, že pro jejich partnera je práce nejen prostorem pro přežití (kde získává výplatu), a seberealizaci (kde získává hodnotu), ale také jistým únikem před například negativní komunikací doma. Nebo třeba před domácími povinnostmi. Nebo nudou. Zkrátka, mnozí muži jsou svým ženám nevěrní se svou prací. Většina lidí v tom neshledává žádný problém, protože si myslí, že i když momentálně toho mají v práci hodně a manželství se příliš věnovat momentálně nemohou, doženou to kvalitou společného času, když už jim chybí kvantita společného času.

Problémem však je, že čas má jistá pravidla, a některé věci nikdy dohnat nejdou. Čas a priority mají svá pravidla, která jsou velmi důležitá. Například: (1) Investováním malých dávek času v dlouhodobém horizontu nakupíme jistou hodnotu. Disciplína vytváří návyk. Návyk vytváří hodnotu a obraz, kterým prezentujeme to, co je pro nás důležité. (2) Opomíjení důležitých (ale třeba nenaléhavých) věcí v našem životě se kulminuje stejným způsobem jako tyto zmíněné hodnoty, tentokrát ovšem s negativním znaménkem. Opomeneme-li malou časovou investici, nevidíme žádný okamžitý následek – dobrý ani špatný. (3) Urgentní věci, kterými vytlačujeme důležité věci, nemají žádnou nakupující se hodnotu. Je to jen výplň času. (4) V nejdůležitějších oblastech života ztracený čas dohnat nedokážeme (nemůžeme se potrestat extra časem). To je přesně ten důvod, proč tolik manželských konfliktů vzniká na dovolené. Všimli jste si toho? A všimli jste si těch zcela nečekaných výbuchů ve vztazích, které přišly jakoby z ničeho? Byla to nějaká událost, která posloužila jako budíček: Najednou se děti stáhly, z ničeho nic se jim zhoršil prospěch, najednou byl její koníček důležitější než rodina. Jeho intimita bez vysvětlení zmizela neznámo kam. Zdá se, že všechny tyto krize přišly nečekaně. Prostě se to stalo. V každém z těchto případů však zpětně vidíme symptomy zaneprázdněnosti, které nás dovedly do této situace.

Jedna z lidských vlastností je to, že máme vždy pocit, že jsme právě teď nejvytíženější na světě. Což je docela legrační, protože každý z nás když se podívá zpátky vnímá, jak o hodně více času míval dříve než začal pracovat, oženil se, měl děti, studoval univerzitu, atd. Zkrátka, i když se nám zdá, že teď toho máme hodně, v budoucnu toho bude na nás více a my se budeme divit, co jsme to jen s tím vším časem dělali? Ono to totiž není o tom, kolik času máme, ale na co ho dáme a kam zaměříme své priority. Všiml jsem si ještě jedné zajímavé věci. Velmi vytížení lidé si často udělají mnohem více času na důležité věci, než lidé, kteří mají pocit, že je toho hodně, ale v jádru nic za nimi nezůstává. Nicméně, je to silný pocit zaneprázdněností, který stojí za jedním z největších napětí v manželství, kdy spolu netrávíme dostatek času, ale pak se ho snažíme nahnat podle nás kvalitním časem, který ovšem nebývá tak pozitivně přijatý naší rodinou. Navíc, náš čas doma je často ovlivněný krizí venku. Co tím myslím? Slíbíme manželce, že budeme doma kvůli této oslavě nebo návštěvě. Slíbíme dětem, že s nimi pojedeme na výlet. Ale pak se ozvou z práce, že musíte zůstat přesčas a nebo se vyskytne urgentní krize, kterou je potřeba řešit. Žijeme v nejisté a náročné době a rozhodně nechceme přijít o práci, takže se své manželce a svým dětem omluvíme, a svatosvatě jim slíbíme, že příště jim to vynahradíme. Je to jako bychom jim do rukou vložili balvan. Jenže, příště se situace opakuje, a znovu se vyskytne krize, kterou musíme řešit.

Nakonec ovšem neverbálně své rodině sdělujeme důležitou pravdu: Jediný způsob, jak si někdo dokáže zajistit mou pozornost, je díky tomu, že vytvoří krizi. Někdy si dokonce říkám, jestli některé vztahové krize mezi lidmi nejsou jen nepřímé zoufalé volání o pomoc od člověka, který stojí opodál s těžkým balvanem, který mu nepomáhám nést, ale zato ho neustále povzbuzuji slovy: „Ještě vydrž, už brzy se to spraví, už brzy se ti budu věnovat, už brzy ta má pracovní krize pomine, už brzy budeš pro mě priorita, už brzy splním všechno, co jsem slíbil, už brzy...“ Náš partner a naše děti zatím klidně stojí, ale jednoho dne, a přijde to zcela nečekaně, jim najednou balvan upadne na zem a my jsme strašně překvapení, jak to, že došlo k nevěře, jak to, že někdo udělal hloupost, jak to, že někdo se finančně zbláznil, jak to, že se zhoršil prospěch, jak to, že došlo k této situaci. Jenže tato situace nevznikla najednou a náhodně. Zadělávalo se na ni dost dlouho, protože jsme zanedbávali čtvrtý nezbytný základ skvělého manželství, kterým není nic jiného, než priorita, která se projevuje tím, že spěcháme domů. Jde o to, že naší manželé a manželky se chtějí cítit jako naše priorita. Nestačí, aby byli naší prioritou. Musí to cítit. Ten balvan koneckonců uchopili do svých rukou proto, že chtěli být přijati, chtěli být naší prioritou. Ale když ten balvan nezájmu, prázdných slibů a absence v důležitých momentech života necháme v jejich náručí příliš dlouho, pak se stane přesným opakem: stane se jádrem odmítnutí. Proto ho upustí.

Apoštol Pavel nám ukazuje v Efezským 5:15-16 spojení mezi časem a moudrosti: Pečlivě dbejte na to, jak žijete: nechovejte se jako hlupáci, ale jako moudří lidé. Využívejte svěřený čas, protože doba je zlá. Práce je strašně důležitá, a rodina je také strašně důležitá. Když si však nedáme pozor, budeme se chovat hloupě a svůj čas promarníme. Koneckonců, možná jste slyšeli starý příklad, který tvrdí, že na smrtelné posteli obvykle lidé nelitují toho, že strávili málo času ve své práci... Proč je nám to jasné až na konci života? Protože vidíme priority v jiném světle než pod diktátem urgence. Na konci života je podíváme zpátky a říkáme si: „Kde se ten život celý jen poděl?“ Život nám může utéct mezi prsty. Nebylo by nejlepší se zeptat, co je moudré? Andy Stanley tomu říká nejlepší otázka tvého života: „Ve světle mých minulých zkušeností, co je moudré udělat? Ve světle současné fáze mého života, je moudré to udělat? Ve světle mých budoucích snů o tom, čeho chci dosáhnout, co je moudré udělat?“ Tohle je tak jednoduchá a zároveň těžká otázka, že může úplně zachránit naše manželství! Je to moudré, jak zacházím se svým časem v manželství vzhledem k minulým zkušenostem, současné situace a snům o tom, jaké manželství si přeji? Možná si pamatujete, v prvním dílu letošního FamilyFestu jsem řekl, že manželství je práce, ba dokonce dřina. Pokud máme vysněnou budoucnost našeho manželství, pak to vyžaduje činnost a práci a návyky ohledně toho, jak trávíme svůj čas dnes.

Aby ovšem bylo jasno. Z křesťanského pohledu je práce velmi důležitá. Křesťané věří, že člověk byl stvořen Bohem k jeho obrazu, a jako takovému mu Bůh dal mimo jiné úkol být správcem stvoření. Zároveň mu dal k dispozici všechno požehnání, které tato zahrada nesla; člověk si to měl užívat a těšit se z toho. Jedinou věc mu Bůh odepřel, a to bylo ovoce z jednoho jediného stromu. Příběh jsme pravděpodobně v nějaké podobě slyšeli, lidé Boha neposlechli, snědli z toho stromu, a následkem ztratili volný přístup k Bohu, a tedy ztratili schopnost s Bohem komunikovat přímo. Což pak vedlo ke vzniku různých náboženství, tedy snahy s Bohem spojení navázat. Křesťané věří, že to, co náboženství nedokázalo, udělal Ježíš Kristus, který svou obětí znovu navázal spojení mezi lidmi a Bohem. 

Spolu s navázaným spojením je tu i obnova původního plánu, kdy práce již není, a neměla by být, pouhou řeholí, ale má svůj význam pro tvorbu našeho charakteru, rozvíjí naše schopnosti a dává nám pocit poslání. Práce je tedy z křesťanského pohledu natolik důležitá, že Apoštol Pavel píše v dopise církvi v Tesalonice, že kdo nechce pracovat, ať nejí. Samozřejmě, jsou lidé, kteří z jasných zdravotních nebo mentálních důvodů pracovat nemohou, a o ně se musíme postarat, ale když někdo z jakýchkoliv důvodů pracovat nechce, pak mu Pavel vlastně radí, aby umřel hlady! Jenže, rodina je taky Boží vynález. Ve skutečnosti, nejdůležitější dvě oblasti, které nás definují, jsou naše rodina a naše práce. Tyto aktivity definují naši osobnost, ovlivňují naše hodnoty a ovlivňují se navzájem. Obě oblasti nám jako priority dal Bůh, ale v původním plánu neměly spolu žádný konflikt, byly v naprosté harmonii. Dnes ovšem, díky pokřivenému světu, ve kterém žijeme, jsme tyto dvě oblasti postavili nevědomky proti sobě, a i když to nechceme, tíhneme k nevyváženosti a nemoudrému životu.

Obecně tíhneme k tomu raději zanedbávat svůj domov než svou práci. Je to proto, že v práci máme tři hodnoty, které jsou důležité a pozitivní, ale také se pro nás mohou stát modlou, pro kterou jsme schopni obětovat cokoliv. Bezpečí: Jsme rádi, že práci vůbec máme a jsme rádi, že tam máme vztahy, kde se cítíme bezpečně. Uznání: Jsme vděčni za oprávněné uznání získané vlastní tvrdou prací a za své úspěchy. Rozvoj: Milujeme, když se věci rozvíjejí a my se na tom můžeme podílet. Díky těmto hodnotám máme práci velmi rádi, protože se tam cítíme puzeni, ale až příliš často se tyhle hodnoty pro nás stávají modlou, pro kterou jsme schopni obětovat rodinu, zvlášť, když tam bezpečí, uznání nebo rozvoj nevidíme. Naše rodina si na to zvykne a podvědomě se naučí, že jediný způsob, jak si vyžádat naší pozornost, je vytvořit krizi. A vskutku, když je naše dítě v krizi a bojuje s drogami, nebo manželka vážně onemocní, jsme ochotni a schopni si čas rychle udělat. Bez debat zrušíme pracovní povinnosti a dokážeme vměstnat do svého života čas na rodinu, který jsme ani nevěděli, že ho máme. Když to dokážeme při krizi, proč to neumíme v normálním provozu? Jak by naše manželství vypadalo, kdybychom i v době, kdy náš vztah žádnou krizí neprochází žili podle hesla: Spěchej domů?

FamilyFest 2014: Kultivuj komunikaci

Někdy se mě lidé ptají, co považují za největší nebo nejčastější problém v manželstvích. Řekl bych, že problémů může být celá řada, od financí a dluhů až po věrnost a sexualitu, nicméně, zdaleka nejčastějšími problémy v manželství je (ne)schopnost komunikovat. Komunikace! Slovo, které může znamenat dvě věci: silnici a přenos informací a emocí mezi lidmi. Musím říct, že v obou věcech míváme v našich životech docela díry! Slovo je mocná věc. Může nás rozradostnit nebo naopak hodně rozesmutnit. Slovo má moc měnit náš život i životy lidi okolo nás. Pokud jsi vyrůstal s tím, že ti tví blízcí říkali, že jsi budižkničemu, pak to je pravděpodobně tvá přítomnost. Pokud jsi vyrůstal v tiché domácnosti, kde se vůbec nemluvilo, možná jsi vyrostl s nedůvěrou ke všemu vyřčenému. As si všichni uvědomujeme, jak obrovským problémem je nedostatek kvalitní komunikace. Vidíme to v různých situacích: Jedeme na dovolenou a neznáme jazyk. Mluvíme tedy svým jazykem velmi pomalu a myslíme si, že nám tak druzí budou rozumět. To je vtipné. Jenže, v manželství to není jiné. Oženíme se nebo se vdáme a přistupujeme s navyklými způsoby komunikace, a jsme překvapeni, že si nerozumíme. Někdy si připadáme, jako bychom mluvili jiným jazykem.

Proč je vůbec v manželství komunikace tak obtížná? Je to proto, že jsme jiní. Abychom si porozuměli, musíme připustit, že muž a žena jsou jiní, a to dokonce více, než jsme ochotni si přiznat. Obvykle muž myslí více teoreticky, a žena myslí více na lidi. Muž je zaměřen technicky, žena na detaily. Muži vyjadřují slovy myšlenky a informace, kdežto ženy emoce a pocity. Proto ženu tolik zraňuje, když s ní muž argumentuje stejně jako se svým kolegou nebo kamarádem – argumenty jsou velmi logické, plné hnidopišských detailů, sarkasmu a vzájemného postrkování. Navíc vedených zvýšeným a důrazným (agresivním) hlasem. Chlapi si to „vyříkají“, jsou na to koneckonců ze svých vztahů zvyklí, ale když muž takto mluví se svou ženou, tlačí ji do kouta, protože (všimli jste si toho někdy?) žena najednou začne používat zcela nelogické argumenty, ji totiž o „pravdu“ v prvé řadě nikdy nešlo. Snažila se vyjádřit jakousi emoci, a protože v logice řeči selhává, uchyluje se k emoční konverzaci, která se pak (pokud se jedná o konfliktní situaci) zvrhává ve výčitky, ponižování, urážky a kritiku. V obou případech se nejedná o nic jiného, než o komunikaci v hněvu, kam nás vzájemné neporozumění nakonec dožene. Navíc, tento hněv nemusí být na první pohled agresivní, ale je charakterizován pomstychtivostí, a snahou vyhrát. Jenže hněv je protiklad lásky. Mimochodem, odnášejí to také děti, že? V jednom výzkumu se odborníci ptali většího množství dětí otázku: „Chtěli byste, aby váš tatínek nebo maminka byli jiní? Co byste na nich změnili?“ Děti odpověděli v 98% případů: „Chtěl bych, aby na mě tolik nekřičeli.“ Tohle byla 50x častější odpověď než jakákoliv jiná!

Jedním z největších úkolů při budování manželství tedy bude naučit se ovládat hněv a zvládat konflikty. Nezvládnutý hněv hraje významnou roli prakticky ve všech případech rozvodu a způsobuje chaos i v manželstvích, které spolu zůstávají. Nejde přitom o samotnou existenci konfliktu, ten je zcela nevyhnutelný z principu existence na této planetě. Konflikt je zkrátka rozpor mezi očekáváními a skutečností, je to tenze, která nikdy nezmizí, protože vždy budeme mít sny, které se nenaplní nebo očekávání, která budou nesplněná. To, na čem mnohem více záleží, je zda jsme byli schopni o těchto očekáváních a konfliktech mluvit, a jak o nich mluvíme. Pouhá ventilace své frustrace nám nijak nepomáhá, víte to? V 60. letech doporučovali psychologové katarzi: jinými slovy povzbuzovali lidi, aby hněv ventilovali. Domnívali se, že nevyjádřený hněv se ukládá v nějakém psychologickém skladišti, a pokud ho neuvolníme, vybuchneme v okamžiku, kdy to nečekáme, nebo když se to nehodí. Víte, co je ale zajímavé? Doporučovali to jen u hněvu, nikdy ne u jiných emocí. Nikdo neříká: „Celé ty roky jsem v sobě hromadil tu nevyjádřenou radost, lidé vyprávěli vtipy, ale já potlačoval smích, nedával jsem mu průchod a on se ve mě nashromáždil. Teď se přehrada radosti asi brzy přetrhne a já svou radost na vás všechnu vyplivnu!“ Psychologové nikdy neříkali lidem, že tím, jak pro ně toho hodně udělali rodiče a další lidé, a oni nevyjádřili vděčnost, že se tato vděčnost v nich nahromadila natolik, že hrozí nekontrolovatelný výbuch vděčnosti vůči jiným lidem. Tak proč si myslíme, že to pomáhá u hněvu? Průzkumy od té doby ukazují, že je to přesně naopak. Vyventilovaný hněv působí ještě větší hněv a ještě větší agresi, a to dokonce, když hněv jen pozorujeme. Navíc se rozzlobí i lidé, na kterých si svůj hněv ventilujeme, takže nakonec je to nikdy nekončící katarze konfliktu a hněvu.

Chceme-li zvládat svůj hněv a chceme se naučit pořádně komunikovat, potřebujeme se naučit si prakticky instinktivně klást dvě důležité otázky: (1) Proč se vlastně zlobím? Jinými slovy, co se skrývá na pozadí mého hněvu? (2) Čeho chci dosáhnout? Jakmile se lidé dostanou na určitou úroveň hněvu, stane se jediným cílem vyhrát hádku, ublížit nebo uniknout. Zapomínají přitom na nejdůležitější otázku: Jaký měl být výsledek té situace? Proč jsme se vlastně začali hádat? Co je v souladu s mými hodnotami, potřebami a touhami?

Minule jsem mluvil o pěstování romantiky pomocí vzájemné pomoci a vděčnosti. Jsem hluboce přesvědčen, že k pěstování celoživotní romantiky potřebujeme obnovit jednoduchou ale důležitou praxi vděčnosti. Jenže, aby to fungovalo, musíme se vyjádřit, co chceme a musíme si všimnout a ocenit toho, co ten druhý pro nás dělá. Všichni máme očekávání a sliby, a pak realitu, která se někdy dost od našich očekávání liší. Je jasné, že do manželství vstupujeme se sny a tužbami, z nichž jsou mnohé naprosto skvělé a legitimní, jenže se až příliš rychle mění na očekávání, které pak vytvářejí z lásky prostředí obchodního kontraktu. Sny mají své opodstatnění, ale očekávání mění láskyplný vztah na vztah dlužníků. V dlužním vztahu jsem „já“ uprostřed: Očekávám, že ona udělá tohle; očekávám, že on řekne tamto. Jenomže v manželství jsou dva tyhle „já“, a každý má své, často protichůdné, očekávání. Co se stane, když nám náš manželský partner naše očekávání nechce nebo nemůže splnit? Zažíváme zklamání a volíme jednu z  ústupových cest:

Vzdáme to. Tohle manželství se nepovedlo, ale určitě mi příští manžel, příští manželka, mé sny naplní. Bojujeme. Druhá taktika se snaží druhého porazit, chceme druhého přesvědčit, aby se naše touhy staly jeho nebo jejími touhami. Silnější vyhrává, slabší žije život tiché frustrace, kdy ustupuje. Kompromis. Třetí taktika spočívá v ustanovení pravidel: když já pro tebe udělám tohle, ty pro mě uděláš toto. Když já ti uklidím byt, ty mi budeš sexuálně k dispozici. Když letos pojedeme k našim, příští rok zase k vašim. Na střídačku, na férovku. Kompromis počítá skóre a zabíjí intimitu. Jedeme na dluh. Co se stane, když se manželství stane vztahem dlužníků? Začneme ignorovat, co pro nás někdo udělá, a všímáme si pouze toho, když pro nás druhý neudělám, co jsme očekávali. Už si neděkujeme za samozřejmosti, ale nadáváme si, když není něco v pořádku: navařeno, uklizeno, opraveno. Z komunikace je konflikt plný hněvu. Syndrom je tedy nevděčnost za to, co druhý udělal; a zároveň nedostatek služby druhému. Jednoduše vidíme něco, co je třeba udělat, ale nic s tím neuděláme, protože očekáváme, že to udělá náš manželský partner. Vděčnost a službu nahradila kritika a sobeckost. Není divu, že máme problém s komunikací? Přesto existuje způsob, jak naši komunikaci zkulturnit.

Přísloví 10:19 tvrdí: Záplava slov se bez hříchu neobejde, rozumný drží svůj jazyk na uzdě. Tento verš tvrdí, že mezi počtem slov a počtem hříchů, které člověk spáchá, je přímá souvislost. Znamená to také, že jedním z nejjednodušších způsobů, jak snížit míru hříchu, je přestat tolik mluvit. Bill Hybels tvrdí, že autor tohoto přísloví se snaží vypočítat poměr mezi slovy a hříchy. Zkusme to. Představme si, že za den řekneme 10 000 slov. William Backus popisuje výzkum, podle kterého průměrný člověk lže asi 200x za den. Lež je samozřejmě jen jeden z hříchů, přidat můžeme pomluvy, hněv, vychloubání se, urážky, pochlebování, a náš poměr roste geometrickou řadou. Když to spočítáme, dostaneme se ke zhruba 1000 slov denně, což by odpovídalo jednomu hříchu na 10 slov. Kdybychom tedy mluvili jen polovinu toho, co normálně říkáme, faktor hříchu by klesl na 500 slov. Kdybyste řekli jen 10 slov za den, měli byste jen jeden hřích, kdyby jen 9, byli byste svatými lidmi! To by možná některá manželství zachránilo před rozpadem.

Samozřejmě není naším cílem vás přinutit mlčet, i když jak podotýká John Ortberg, v rané církvi věřili tzv. pouštní otcové, že mlčení je skutečně duchovní disciplína. Je totiž těžké neustále mluvit a nehřešit při tom. Když se toto přísloví rozhodneme žít, objevíme neskutečné věci, které manželství pomáhají. Například dokážeme žít, aniž bychom měli poslední slovo. Můžeme žít bez neustálého hlídání, co si o nás kdo pomyslí, nebo aniž bychom vyhráli každý spor, každou hádku, aniž bychom strhávali pozornost neustále na sebe a zpochybňovali každý názor a rozhodnutí. Navíc, je tady jedna úžasná věc, kterou objevíme až tehdy, když se odmlčíme. A to je nejdůležitější vlastnost v komunikaci, kterou zkrátka musí kultivovat muži i ženy bez výjimky, pokud chtějí mít skvělá manželství: umění naslouchat. 

Naslouchání buduje důvěrnou blízkost, koneckonců už starověký Jakub, bratr samotného Ježíše, napsal (1:19): Každý člověk má být pohotový k slyšení, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu. Vypadá to, že pomalost k mluvení a rychlost k naslouchání přímo souvisejí s hněvem, o kterém jsme mluvili. Přesto to neustále porušujeme. Expert na emocionální zdraví, Daniel Goleman, píše, že naslouchání je nejdůležitější vztahová vlastnost, kterou se můžeme naučit: „Všímavé otázky, otevřenost, chápavost, nepřerušování, naslouchání nápadům a myšlenkám – tím vším dáváme druhému člověku najevo, že nám na něm záleží.“ Je to ironie, že v komunikaci se tak snažíme zajímavě, vtipně a chytře mluvit, abychom udělali dojem, zatímco nás nic s druhým člověkem nespojí, jak to, že mu nasloucháme. 

Ne náhodou se říká, že lidem věnujeme pozornost, pozornost je totiž ten největší dar, který v komunikaci můžeme druhému dát. A přesně to je třetím základem skvělého manželství: Pozornost, která se kultivuje komunikací. Láska ve slovech se projevuje většinou laskavostí a nasloucháním. Stane-li se totiž laskavost naším životním stylem, přinese radost nejen jiným, ale také nám. Laskavost je nakonec radost z přednostního naplňování potřeb druhého, k němuž nás vede touha budovat vztah. Ve světě, v němž bojuje každý proti každému, nakonec může přežít jen jeden. V manželství však potřebujeme oba dva.