úterý 24. června 2014

LifeSaver: On uzdravuje!


V posledních týdnech se v Elementu věnujeme otázce zla, bolesti a utrpení, a kde v tom všem můžeme nalézt Boha, co pro nás chce, a co od něj můžeme očekávat. Dnes jsme v druhé části série LifeSaver, ve které si ukazujeme na jednu z nejzákladnějších pravd křesťanské víry: Totiž, že pokud chceš znát Boha, pokud chceš znát jeho vůli, pokud chceš vědět, co pro tvůj život zamýšlí, stačí se podívat na Ježíše, o kterém evangelia mluví jako o Božím obrazu a zdůrazňují, že pokud vidíme Ježíše, pak vidíme Boha. V evangeliích vidíme Ježíše plného soucitu nad utrpením, rozhorleného nad zlem, vidím tam jeho slzy. Vidím někoho, kdo chce, abych ochutnal opravdový život, protože v Janovi 10:10 říká: Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil; já jsem přišel, abyste měli život – život v plnosti. To je náš základní verš celé série. Minulý týden jsme si ukázali, jak nás náboženství dostalo přesně na místo, kde potřebujeme spasitele, protože nejsme schopni ani žít podle vlastních pravidel, natož podle Božích. Co však bylo pro náboženství, pro přikázání, a pro naší upřímnou snahu nemožné, to vyřešil Bůh. Ovšem ne tak, že by poslal nové pravidla, on raději poslal svého syna. Náboženství nás vede k potřebě Spasitele, a Bůh poslal Spasitele, který nás zachraňuje od hříchu, smrti (která je následkem hříchu) a ďábla (který je vládne zlému světu). Díky Kristu již nejsme odsouzení a nic Bohu nedlužíme, protože Ježíš zaplatil za můj hřích. To je dobrá zpráva! Ale to je jen začátek života v plnosti.

Život, který je nám dán v Ježíši, nás nejen vysvobodil od hříchu, ale dává nám také možnost hledat a získat uzdravení našeho těla. Apoštol Petr, který s Ježíšem chodil po zemi a viděl jeho zázraky, říká (1 Pt 2:24): On sám na svém těle vzal naše hříchy na kříž, abychom zemřeli hříchům a ožili spravedlnosti. Jeho rány vás uzdravily! Tady to vidíme krásně pohromadě. Záchrana od hříchu a záchrana od nemoci. Když se podíváme do evangelií, chápeme, proč to Petr napsal. Ježíšova služba totiž z velké části zahrnovala uzdravování a vysvobozování od těch, které přímo trápí ďábel a démoni. Jinými slovy, Ježíš dělal zázraky a Petr je viděl na vlastní oči. Možná nás napadá, zda vůbec v zázraky lze věřit, zda je věda nevyvrátila, jestli to není nějaký tmářský přežitek (říkáme to i v situaci, kdy si zázrak moc přejeme). Dovolte mi tedy na začátek říct, že křesťanství bez víry v zázraky můžeme rovnou vyhodit na smetiště dějin. Vyjmeme-li zázraky z některých jiných věroučných systémů, jako je třeba z hinduismu, buddhismu nebo islámu, víra tím sama moc neutrpí, ale u křesťanství přestává mít jakýkoliv smysl. V Novém zákoně je Ježíš úplně něco jiného než jen láskyplný filozof, který hloubá nad smyslem bytí a radí lidem, jak žít lépe. Ježíš Nového zákona uzdravuje nemocné, sytí hladové, očišťuje malomocné, přikazuje přírodě, mění vodu ve víno, křísí mrtvé. Zkrátka, vyřežeme-li zázraky z Nového Zákona, skoro nic nám tam nezůstane. Křesťan tedy v zázraky věřit musí, pokud chce být křesťanem. Není divu, že Petr o Letnicích tvrdí (Skutky 2:22): Bůh vám dokázal, kdo je Ježíš Nazaretský, když skrze něj mezi vámi konal divy, zázraky a znamení, jak sami dobře víte. “Jak sami víte“ je tam proto, že to říká lidem, kteří Ježíšovy zázraky viděli na vlastní oči!

Proč vlastně Ježíš zázraky dělal? Dělal je ze dvou důvodů, oba jsou pro nás důležité. Evangelista Jan popisuje, jak jednoho dne Ježíš uzdravil slepého od narození, což Židé považovali za veliký zázrak. Byl to člověk, který byl již dospělý, a protože byl slepý a chudý, žebral. Ježíš šel okolo se svými následovníky, a ti se ho zeptali, proč si myslí, že je ten člověk slepý, zda je to kvůli jeho hříchu nebo hříchu jeho rodičů. Vycházeli z principu, že nemoc musí mít konkrétní příčinu: například hřích. Byl to obvyklý názor té doby a i dnes v mnoha věroučných systémech je to klasická ukázka karmy: trpíme kvůli své minulosti. Ježíš jim ovšem říká jasně, že to nebyl on ani jeho rodiče, proč je slepý. Prostě se to stalo. Svět má dost svého trápení, říká Ježíš později, toto je jeho přetrvávající pohled na utrpení. Na tom slepém se ovšem ukáže Boží sláva. Ježíš pomaže jeho oči blátem a pošle ho se umýt, slepý prohlédne, a to vzbudí vlnu zájmu.

Žel, nejen pozitivního. Protože Ježíšovi kritici nemohli popřít, že se stal zázrak, snažili se odvést řeč. Nejprve na to, že byla sobota, tedy den, kdy nesměli pracovat. Pak se snažili najít něco na způsobu uzdravení. Dokonce došlo k pozoruhodné roztržce, kdy uzdravený žebrák začal poučovat vzdělané vůdce, a ti ho posléze vyhnali. Následkem se k Ježíši Židovští vůdcové znovu srotili a zeptali se jej přímo: Jak dlouho chceš naši duši držet v nejistotě? Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně. Ježíš jim řekl, že tak již učinil, ale oni mu nevěřili a pak dodal: (Jan 10:25) Skutky, které já činím ve jménu svého Otce, ty o mně svědčí. Tady vidíme černé na bílém: Ježíš zázraky dělal proto, aby mu lidé uvěřili, že jej poslal Bůh Otec, že on je jeho Synem. Ježíš však zázraků dělal ještě z jiné příčiny. Ježíšovy zázraky byly skoro vždy situační, měly za cíl pomoci konkrétnímu člověku nebo lidem v nouzi. Ježíš zázraky nedělal pro podívanou, naopak, kritizoval ty, kteří chtěli vidět stále nová znamení. Nedělal si ani iluze o motivech těch, kteří se k němu po zázracích přidali. Po nasycení tisíců třeba řekl, že ho následují jen proto, že dostali zadarmo najíst. Přesto ho znovu přemáhal soucit a lidem pomáhal v jejich nouzi, a tím znovu dokazoval, že mu na nich záleží. 

V tom se Ježíš nezměnil. Autoři Bible tvrdí, že je stále stejný včera, dnes i navěky. Jeho charakter ani moc se nemění. Ježíš stále miluje lidi a pomáhá jim v jejich nouzi, bolesti a v boji se zlem. To bylo nakonec základem modliteb církve i později: Modlili se k Ježíši za nemocné s odvahou a vírou, protože se spoléhali na jeho ochotu potvrdit svou identitu Božího Syna a na jeho soucit s trpícími. Křesťané se proto vždy modlili za nemocné a všelijak jinak ztrápené lidi. To je samozřejmě skvělé, ale nutně se musíme ptát, jestli by tedy Bůh mohl uzdravit úplně všechny. Někdy totiž v evangeliu vidíme, že Ježíš někoho neuzdravil, nebo šel a uprostřed nemocných uzdravil jednoho člověka. Nutně nás pak napadá, proč si Ježíš vybírá, koho uzdraví a koho ne. Je to proto, že má nějaký zvláštní plán s nemocí? Je to proto, že používá nemoc k tomu, aby nás něco naučila? Křesťané zpravidla nemají problém věřit Boží schopnosti uzdravovat, pochybují ale někdy Boží vůli. V evangeliích je pouze jediné místo, kde se někdo jiný ptá Krista “je-li uzdravení jeho vůle”. Čteme o tom v Lk 5:12-13, kde se malomocný ptá Ježíše: “Pane, chceš-li, můžeš mě očistit.” On vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: “Chci, buď očištěn.” A hned od něho malomocenství odešlo. Je třeba být konzistentní. Proč bychom používali léky, pokud by nás Bůh zkoušel? Pokud bychom věřili, že nemoc, kterou trpíme, je Boží vůle, pak bychom se protivili Boží vůli braním jakýchkoliv léků. Pokud si ale myslíme, že naše nemoc není Boží vůle, pak uděláme vše pro její vyléčení, a to skrze modlitbu i skrze léky.  A pokud by nemoc byla přímo požehnáním, které nás vede k Bohu, proč se nemodlíme za více nemocí? Zní to skoro jako rouhání. To proto, že jedno z Božích jmen je Jahve Rafa, což překládáme jako Bůh, který uzdravuje (Ex 15:26 a Ž 103:2-3). Boží jméno tak ukazuje Boží charakter a jeho vůli. Ježíš není jiný.

Je-li na Kristu něco nápadného v jeho postoji k nemocem, je to je skutečnost, že stojí proti ní. Ježíš nikde nepovzbuzuje lidi, aby nemoc pasívně přijímali a rezignovaně se smířili s osudem nebo snad dokonce v souladu s pohanskými pohledy se chtěli ze „zlého“ těla vysvobodit. Biblický pohled na člověka je ten, že tělo je velmi důležité, takže nakonec čekáme na vzkříšení těla. Tělo je dokonce chrámem Ducha svatého, není divu, že Bůh je považován za Velkého Lékaře (Ex 15:26). Jak se Ježíš choval k nemocným? Dokázal se vcítit do situace trpícího. Nejednou je popsán Ježíš jako plný soucitu, u Lazarova hrobu pláče. Respektuje přicházejícího pro modlitbu. Zdánlivě pokládá nesmyslné otázky: Co chceš, abych pro tebe udělal? Nebere jako samozřejmost, že ví, co druhý chce, přestože to ví. Navíc, ne každý chce být zdravý, především pokud mu nemoc přináší výhody, peníze, zájem nebo soucit. Nikdy nemocnému nevyčítal nedostatek víry. Vzhledem k tomu, jak důležitá je víra pro uzdravování, je paradoxní, že se Ježíš kvůli malé víře zlobí na své učedníky, a komentuje nedostatek víry u otce mladého epileptika, nemocným přímo ale nedostatek víry nikdy nevytýká. Na druhou stranu velmi pozitivně oceňuje to, když k němu s vírou přicházejí.

Pokud Ježíš uzdravovat chce, proč nejsou všichni uzdravení? Jak jsme si ukázali ve Tvářích zla, díky Kristu můžeme rozumět Boží vůli, ale nechápeme komplexitu stvoření a faktorů svobodných rozhodnutí lidí, andělů a démonů, které ovlivňují svět, kde se pohybujeme. Pokud Bůh stvořil svět, kde je možná svobodná volba, musí být možný i svět, kde se vždy jeho vůle neděje, kde ho svobodné bytosti mají možnost odmítnout, a dokonce bojovat proti němu. Nemusíme však tápat ohledně Ježíšovy ochoty uzdravovat a dotýkat se našeho těla. Uzdravení je projevem vítězství nad zlem, nakonec zažijeme svět, kde nemoc vůbec nebude, kde Bůh setře každou slzu z očí, kde se jeho dokonalá vůle bude dít bez překážek. Do té doby jsme ve válce, kde ovšem máme jedno obrovské privilegium: můžeme se k Ježíši modlit. Můžeme skrze svou modlitbu působit průlom jeho vůle na tento svět. Proč by nás jinak Ježíš žádal, abychom se modlili k Bohu, aby se stala jeho vůle na zemi tak jako v nebi, pokud by se na tomto světě jeho vůle vždy děla? Podle Ježíše naše modlitba uvolňuje Boží vůli na tomto světě. Modlitba je významným faktorem ve válce, kterým tento svět v zákulisí je. Bůh stvořil svět nejen jako místo, kde je schopen nás ovlivnit, ale kde také můžeme ovlivnit my jeho – a to skrze modlitbu. Naše modlitby jsou tedy mnohem důležitější, než si myslíme. Jenže, jak dlouho se máme modlit? Co když nás po modlitbě Bůh neuzdraví? Máme se modlit znovu? Nebo máme přijmout, že nás nechce uzdravit?

Vyslyšení modlitby má samozřejmě více faktorů: (1) Víra člověka, který se modlí. Pokud se modlíme aniž bychom věřili, že taková modlitba má smysl, proč marnit čas? (2) Víra lidí, kteří se modlí za druhé. (3) Vytrvalost v modlitbě. Není důvod si myslet, že duchovní práce je méně náročná než fyzická práce. Některé kameny mohou být zvednuty hned a jiné vyžaduji pořádnou páku. Modlitba není magie, je to duchovní práce, vyžadující vytrvalost. (4) Počet modlících se lidí. Podobně to funguje, když u těžkých věci potřebujeme a chceme asistenci od jiných lidí. (5) Svobodná vůle lidí – co vlastně chceme? (6) Svobodná vůle andělů/démonů – bez boje se nevzdají. (7) Přítomnost hříchu. (8) Konflikt mezi Boží dokonalou vůli a konkrétní vůli. Příkladem by mohl být slavný Pavlův osten.  Bible hovoří v 2K 12:7-9 o ostnu, který měl apoštol Pavel. Třikrát se modlil k Bohu, aby to od něho odňal a ten mu odpověděl zcela jasně a srozumitelně, že mu stačí jeho milost. V tomto případě Ježíš viděl, že může tuto bolest vykoupit, kvůli Pavlově sklonu k pýše. Jedna věc je ale podstatná: Pavel se nesmířil se svým stavem, aktivně se modlil, dokud mu Bůh neřekl, že ho neuzdraví. Proto tě povzbuzuji, aby ses s odvahou modlil za své uzdravení dokud tě Bůh neuzdraví, nebo dokud ti Pán neřekne jinak, protože Ježíš chce, abys ochutnal život v plnosti!

úterý 17. června 2014

LifeSaver: On zachraňuje!



Série Tváře zla, kterou jsme minulý týden ukončili, považuji za jednu z nejdůležitějších, kterým jsme se kdy zde věnovali, protože jsme se pokusili zodpovědět z teistického pohledu na otázku starou jako je lidstvo samé: „Proč existuje zlo a jak se s ním můžeme vypořádat.“ Ve skutečnosti, každý myšlenkový systém, každá historická i současná filozofie, každý politický program a každé náboženství se s touto otázkou po svém potýká a hledá na ni nějakou smysluplnou odpověď. Naštěstí pro nás, je to i velké téma Bible, a proto jsme si vyprávěli příběh o tom, jak se původně dobrý svět stal zlým, byť mu zůstaly zachovány střípky dobra; vyprávěli jsme si o nepříteli víry, který jako ten Zlý vede válku proti Bohu a všemu, co Bůh reprezentuje a co Bůh miluje; zkusili jsme popsat, proč je člověk schopný lásky a konání dobra, a přitom stejný člověk je schopen konat zlo a působit utrpení. Nakonec jsme si řekli, že pro teistický pohled je nejdůležitější otázka v celém problému: „Kde je v bolesti nebo zlu Bůh?“ a ukázali jsme si, jak na tuto otázku odpovídá Nový Zákon. Kdybych to měl shrnout do jednoho principu, řekl bych, že si obvykle myslíme, že nechápeme Boha (kterého nevidíme, a proto máme pocit, že ani neznáme), ale zato rozumíme světu (to díky tomu, že svět vidíme a smyslově ho můžeme obsáhnout a popsat); nicméně, NZ autoři popisují naši realitu zcela obráceně: Zatímco nerozumíme komplexitě vnitřně propojeného světa, kde jsou naše životní okolnosti neustále ovlivňovány řetězcem svobodných rozhodnutí lidí a andělů či démonů, a díky této zákulisní bitvě je náš svět krutý; Boha, jeho charakter a jeho záměry můžeme znát zcela dobře, a to díky Kristu, který je jeho obrazem. Pokud chceš znát Boha, stačí se podívat na Ježíše. Pokud chceš vědět, co si Bůh myslí o utrpení a zlu, stačí se podívat, co o zlu a utrpení říkal Ježíš, a ještě více na to, co s ním dělal. Když si já čtu evangelia, vidím tam Ježíše plného soucitu nad utrpením, vidím tam Ježíše rozhorleného nad zlem, vidím tam jeho slzy, jeho lásku, jeho přijetí. Vidím někoho, kdo nabízí opravdový život, protože v Janovi 10:10 říká (a to je náš základní verš dnes začínající série LifeSaver): Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil; já jsem přišel, abyste měli život – život v plnosti.

 
V Ježíšově prohlášení je obsaženo všechno: Autor života se vymezuje proti tomu Zlému, který přichází, aby tvůj život ničil, aby tě okradl a zabil. Ježíš sám přichází proto, abys ochutnal život v plnosti. Je to první střípek té věčné naděje, kdy Bůh setře každou slzu z očí a žádného utrpení již nebude. Je to první střípek něčeho zcela nového, nového příběhu, který Bůh s tvým životem začíná psát. Stáváš se součástí jeho plánu, který je ztělesněním života v životě tomto, i v tom, který tento svět přesahuje. Ježíš je totiž základním předělem historie. On je naplněním smyslu dějin a v mnoha ohledech je nejdůležitější otázkou, kterou si můžeme položit: „Kdo je podle mě nebo pro mě Ježíš Kristus?“ Koneckonců se Ježíš tuto otázku sám zeptal svých následovníků (Matouš 16:13+15) Za koho mě lidé mají? A za koho mě máte vy? Jistě se shodneme, že tento muž má v historii unikátní místo. Evangelia nám podávají tak barvitý a ucelený obraz Krista, že nás nutí ho vnímat jako Boha, který přišel na zemi v lidské podobě, dělal zázraky, zvěstoval radikální zprávu o odpuštění a nové naději, a tuhle naději zosobňoval svým chováním, svými postoji a svým poselstvím. Zároveň ale evangelia o Ježíši mluví jako o někom, kdo má neobyčejnou autoritu, speciální vztah s Bohem Otcem a jako o někom, kdo si zaslouží a může tudíž vyžadovat tvou bezpodmínečnou lásku a poslušnost. Dokonce o něm mluví jako o někom, o kom je celý Starý Zákon, celá Bible, a v kom všechna náboženství světa našla své naplnění. Jinými slovy, Ježíšovo postavení je natolik jedinečné, že jej můžeme odmítnout jako nabubřelého a arogantního učitele a rádoby mesiáše nebo je tím, za koho se opravdu považuje: Boží Syn, Spasitel světa a jediná cesta k záchraně. To je ovšem dost výlučné tvrzení, že?
 
S Ježíšovou výlučností máme problém. Určitě jste někdy slyšeli výrok: „Nezáleží na tom, čemu věříš, hlavně když jsi upřímný.“ Zní to moc dobře, ovšem nikdy neslyšíme, že by někdo tento princip obhajoval například u Adolfa Hitlera, přestože ten byl ve svém úsilí zcela upřímný. Jen proto, že někdo je upřímný ještě neznamená, že se plete, že? Po staletí si lidé například mysleli, že slunce obíhá zemi, nebo že země je placatá. Byli upřímní, ale pletli se. Na tuto myšlenku navazuje další: „Copak nevedou všechna náboženství k Bohu?“ Problém je, že každé náboženství není stejné, jsou tam obří rozdíly, což nám potvrdí každý příslušník jakéhokoliv náboženství. Například, zatímco jedno náboženství navrhuje, abys bojoval s pohany a zabíjel je, kdekoliv je najdeš; druhé navrhuje nastavit druhou tvář. Náboženství mají navíc zcela odlišný koncept boha. Koneckonců, máme tady náboženství zjevená, okultní, imperiální, asketická, genitální, buržoazní, prorocká. V každém z nich je bůh představován jinak a vede k jiným cílům. Co tedy mají náboženství společného? Jestliže v historii lidstva existovalo nebo existuje čtyři tisíce různých rozdílných náboženství nebo filozofii s náboženskými prvky, opravdu tvrdíme, že jen křesťanství má pravdu? Jinými slovy: Chceš říct, že se ostatní náboženství pletou? 

Vůbec ne! Některé věci v různých náboženstvích se vzájemně překrývají. Například skoro každé náboženství nebo filozofie má svou verzi zlatého pravidla: „Nikdo není věřící, pokud nemiluje pro svého bratra to, co miluje pro sebe.“ (islám) „Měli bychom se chovat ke svým přátelům tak, jak chceme, aby se naši přátelé chovali k nám.“ (Aristoteles) „Ať se chovám k ostatním tak, jak se ostatní mají chovat ke mně.“ (Platón) „Nedělej druhým to, co sám nenávidíš.“ (judaismus). Všechna náboženství mají seznam věcí, které bychom měli nebo neměli dělat. C. S. Lewis ve své knize Zkáza člověka našel osm různých přikázání, které mají všechna světová náboženství společná. Tyto přikázání jsou společnou půdou, na které se shodneme všichni navzájem. Tady je máme, osm přikázání, které najdeme ve všech náboženstvích: 1. Neubližuj ostatním slovem ani skutkem. 2. Cti své rodiče. 3. Buď milý k sourozencům a starším lidem. 4. Ve všech svých skutcích buď čestný. 5. Nelži. 6. Neměj sex s manželem/manželkou někoho jiného. 7. Starej se o slabší. 8. Upřednostňuj druhé.
 
Každé náboženství vyžaduje poslušnost těchto (a mnoha dalších) pravidel, a v každém náboženství je také zakódované selhání: u přikázání je často napsáno „Tohle bys měl udělat, a pokud to neuděláš, zažiješ tohle.“ Nekraď, jinak ti useknou ruku. Neodmlouvej rodičům, jinak se nedožiješ dlouhého věku. Necizolož, nebo budeš ukamenovaný. Zkrátka, náboženství počítá s tím, že nezvládneme tyto pravidla dodržovat a tak zakódovala rovnou následky. Schválně, vyzkoušíme si to jeden po druhém: Kdo z vás to někdy udělal. Kolik z vás někdy někomu ublížilo slovem nebo skutkem? Kolik z vás někdy odseklo a nectilo své rodiče? Kolik z vás bylo někdy hodně zlých ke svým sourozencům? Kolik z vás nebylo někdy čestných? Kolik z vás jste v pokušení lhát, před následující otázkou? Kolik z vás jste „slyšeli“ o někom, kdo byl nevěrný nebo viděli film, který byl o nevěře? Pointa je, že náboženství popisuje náš problém a navrhuje řešení: měli bychom, neměli bychom, ale stejně jsme to udělali, a teď mám problém. Mám problém sám se sebou, s Bohem a s příslušníky svého náboženství. To je univerzální poselství všech náboženství. K tomu ovšem Boha ani nepotřebujeme. Vždyť jsme zklamali dokonce i sami sebe. Všichni jsme zklamali své vlastní očekávání a standardy. Vina a hanba jsou skutečné. Hodně z našeho životního hledání je motivováno vinou. Minulost ovšem nedokážeme změnit, uvízli jsme.
 
To je přesně ten důvod, proč potřebujeme Krista, a nemůžeme se spokojit jen s náboženstvím a pokusy zalíbit se Bohu. Možná pomůže malý příklad. Apoštol Pavel byl velmi nábožný člověk, který ovšem opustil náboženství svých rodičů, kterým byl tradiční judaismus a stal se následovníkem Krista. Tento Pavel později napsal církvi v Římě, která byla tvořena především bývalými pohany, kteří neměli poznání Boha skrze judaismus jako dříve Pavel. (Římanům 8:1) A proto již není žádné odsouzení pro ty, kdo jsou v Kristu Ježíši. Hned velká dobrá zpráva na začátek! V Kristu tě Bůh již neodsuzuje. Možná cítíš vinu za věci ve své minulosti. Ve své nejčistší podobě je vina Bohem daný dar jako emoce, která nám ukazuje, s námi není vše v pořádku. Pokud je ovšem vina nevyznaná a neodpuštěná, pak se z ní stává krutá sestřenice jménem Hanba. Mezi vinou a hanbou je rozdíl. Vinu cítíme za to, co děláme. Hanbu cítíme za to, co jsme. Hanba říká, že protože mám mezery, jsem neakceptovatelný, ale milost říká, že i když mám mezery, jsem převzácný, protože v Kristu není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v něm! 

Pak Pavel pokračuje (Římanům 8:2) Zákon Ducha života v Kristu Ježíši tě totiž osvobodil od zákona hříchu a smrti. Hřích a smrt spolu úzce souvisí. Na jiném místě v tomtéž dopise Pavel tvrdí, že mzdou hříchu je smrt. Jak to spolu souvisí? Když zhřešíš, něco zemře. Když zhřešíš ve svém manželství, vztah zemře. Když zhřešíš ve svém podnikání, něco zemře. Vztahy, věci, atd. manželství, národy, rodiny. To vše může zemřít. Obvykle podceňujeme dopad hříchu. Místo slova hřích požíváme raději: Chyba. Jenomže to je velké podceněni toho, jakou moc hřích má. Nikdy jsme totiž nebyli v prostředí, kde není hřích. Hřích se pro nás stal normou. Nevíme jaké to je žít v prostředí, kde si nemusíš zamykat věci, protože je nikdo neukradne; kde vždy můžeš věřit každému slovu, protože by tě nikdy nikdo nechtěl podvést; kde se nikdy nemusíš bát přepadení, vraždy, ani ničeho jiného. Zákon hříchu přináší smrt.
 
Tento zákon byl ale překonán jiným zákonem. Dám vám praktický příklad, jak jeden zákon může překonat druhý zákon. Když letíš letadlem, zmizí gravitace? Ne, zákon gravitace je stále stejný, ale jiný zákon překonává gravitační zákon. Zákon, který překonává zákon smrti, je zákon Ducha. Co je zákon Ducha? Zákon Ducha je odpuštění a milost. Někdo z vás zabil vztah skrze hřích, cítili jsme se špatně, snažili jsme se to napravit, ale nic nedokáže uzdravit vztah tím, že jsme dobří. Jediný způsob je dostat od ublíženého povolení, jestliže se rozhodne tě nechat vztah napravit. Zákon Ducha říká, že Bůh se rozhodil pozvat tebe a mně zpátky do vztahu, ne založené na našem slibu to dodržet, ale na svém odpuštění a milosti. Jeho zákon překonává zákon smrti. Bůh ti říká: Náboženství tě dostalo přesně na místo, kde jsem tě chtěl mít: kde potřebuješ spasitele, a přesně to jsem udělal. Římanům 8:3 Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: Poslal svého vlastního Syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk. Na tomto těle odsoudil hřích. Co bylo pro zákon, pro náboženství, pro systémy, pro přikázání, pro naši dobrou a upřímnou snahu nemožné, to vykonal Bůh. Jak? Poslal nové pravidla? Ne, poslal svého syna. Dilema každého náboženství je to, co udělám s mou minulostí. Boží odpověď je dar svého syna. Co zákon nedokázal, Bůh udělal, a teď máš možnost přijmout dar. Jestli ti zůstalo cokoliv, že si musíš zasloužit Boží přízeň, pak jsi nikdy tento dar nepřijal. Zachránit tě je pro zákon nemožné, potřebuješ jediné: aby ti bylo odpuštěno. Náboženství nás vede k potřebě Spasitele, a Bůh poslal Spasitele. 

Pavel pak dodává (Římanům 10:9) Vyznáš-li svými ústy, že Ježíš je Pán, a uvěříš-li v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Co kdybys to udělal dnes? Řekl Bohu: „Co zákon nedokázal, jsi udělal ty, a srze tvého syna už nemám odsouzení. Díky za dar spravedlnosti. Nic ti nedlužím, protože jsi zaplatil za můj hřích. Věřím ve svém srdci a vyznávám, že jsi můj Pán.“ Tato jednoduchá modlitba může způsobit nový život – v plnosti!


úterý 10. června 2014

Tváře zla: Zničené zlo


Série Tváře zla se právě chýlí ke konci pomocí té nejdůležitější otázky, kterou si v církvi na toto téma musíme položit. Na zlo se můžeme dívat z mnoha úhlů, z některých jsme se o to v této sérii pokusili. Je to velice komplexní záležitost a dalo by se o ní mluvit mnohem více a mnohem déle, soustředili jsme se proto na to, jak můžeme chápat otázku zla jako teisté, tedy lidé věřící v osobního Boha. Je jasné, že různé jiné filozofie nebo náboženské směry mají svůj vlastní systém řešení zla, od jeho popírání až po snahu o zlepšení životních podmínek. Pokud ovšem mluvíme o teistickém pohledu na bolest, zlo a utrpení, pak nám zůstává jedna velmi, opravdu velmi důležitá otázka k zodpovězení. Zatím jsme si totiž řekli o zlém světě, ve kterém žijeme, a který dává prostor korporátnímu a společenskému zlu. Zlý svět je totiž živený pýchou, žádostmi očí a žádostmi těla. Pak jsme si řekli, že tento svět je zlý (přestože zároveň paradoxně vnímáme střípky krásy a dobra, kterou jsou pozůstatkem dobrého světa), protože má svého boha a pána, který tvorstvo udržuje v marnosti. Tato osoba je ztělesněné zlo v osobní rovině a my mu říkáme ďábel nebo satan, padlý anděl, ten Zlý. Jeho hlavním záměrem je ničit vše, co Stvořitel označil za dobro, a proto vyhlásil válku člověku, který je stvořen k Božímu obrazu. Možná to je ten důvod, proč je ďábel nepřítelem všeho dobrého, vší lásky, vší radosti a vší naděje. Z lásky tvoří chtíč, z víry beznaděj, z radosti povrchní pozlátka s pustým obsahem. Jenže, sám by toho tolik nezmohl, kdyby neměl ochotné pomocníky, kteří mu rádi vycházejí vstříc. Těmito pomocníky jsme my sami, každý jeden z nás bez ohledu na svůj věk, národnost nebo snad světonázor: všichni jsme schopní konat dobro i zlo, protože hranice mezi dobrem a zlem protíná naše srdce, a jediný způsob, jak začít znovu, je umřít sám sobě. Každý den. Neustále.

Jenže, je tady ta jedna otázka, která musí být položena, a na kterou si musíme odpovědět, protože tato otázka nás bude v otázce zla pronásledovat, dokud k ní nějaký postoj nezaujmeme. Ptáte se: Co je to za otázku? Už nás nenapínej! Ta otázka je nasnadě: Kde je Bůh v otázce a problému zla? Jinými slovy: Působí Bůh zlo sám, aby nás například něco naučil nebo nás za něco potrestal? Je za vším, co se na tomto světě děje? Je za to v konečném důsledku zodpovědný? Proč Bůh zlo dopouští a aktivně mu nezabraňuje? Neměl by Bůh jednou provždy vymýtit zlo z tohoto světa? Není snad existence zla důkazem jeho neschopnosti (což útočí na učení o Boží všemohoucnosti) nebo jeho neochoty (což útočí na učení o jeho dobrotě) zlo řešit? To jsou důležité otázky, které se všechny dají shrnout do jedné věty: Kde je tedy Bůh v otázce a problému zla? 

Je jasné, že všude okolo nás vidíme různé situace, které jsou velmi nekonzistentní. Například máme lidi, kteří se chovají hrozně, žijí strašným životním stylem, jejich rodiny se rozpadají, vztahy mají toxické – a daří se jim zle, jsou nemocní, nemají peníze, žijí uboze... Když se na ně podíváme, máme v tom jasno. Sklízejí plody svých rozhodnutí. Jenže pak máme podobně zlé lidi s podobným životním stylem, kterým se daří skvěle, a my nechápeme, jak je to možné, že takto, doslova bezbožní lidé, se mají tak dobře navzdory svému životnímu stylu. Říkáme si, že na ně taky jednou dojde (trochu se tím utěšujeme, protože všichni podvědomě chceme spravedlnost – tedy spravedlivou odplatu pro hříšníky). Aby to ale nebylo tak jednoduché, máme tady také lidi, kteří se snaží žít správně: starají se o své potomky, snaží se pracovat, dělají, co mohou, a třeba jsou navíc věřící, kteří se pravidelně modlí, jsou štědří a vztahoví, ale neustále prožívají ve svém životě utrpení a bolest, protože jsou například nemocní nebo mají jiné trápení. Jejich bolest je o to větší, že používají stejnou logiku: pokud se někomu nedaří proto, že se chová hrozně, nemělo by se mi dařit dobře, když se tak snažím? Navíc, všichni tito lidé znají zároveň podobné lidi, kteří se snaží, a věří, a modlí a vůbec, dělají to všechno podobně, a daří se jim, jejich modlitby jako by vždy měly prioritu v nebeském call-centru, a jejich život je takový... v pohodě. Nerozumíme tomu. Je to nekonzistentní. Snaží se nás Bůh něčemu naučit? Kde je v naší bolesti? Proč ji vůbec dopouští? Jinými slovy: Má Bůh nějaký tajný a skrytý záměr se zlem v našem životě?

Přesně tady leží jádro sporu i mezi křesťany. Mnozí z nich totiž věří tomu, že Bůh skutečně má tajné záměry se zlem, a proto ho používá nebo přímo posílá k udělení lekce. Hledají verše z Bible, které tento názor potvrzují, a určitě se dají najít příběhy, které tento pohled na Boha potvrzují. Před několika lety jsme zde například měli sérii o Josefovi, kterého jeho bratři prodali do otroctví, kde Josef strávil většinu svého života (navíc v base). Jenže díky tomu, že se Josef ocitl v otroctví, stal se premiérem Egypta a zachránil nejen tuto zemi, ale také svou rodinu před smrti hladem. Nakonec se zdá, že Bůh to vše řídil tak, aby se Josef dostal na místo, kde mohl zachránit všechny. Na závěr příběhu se bratři bojí jeho pomsty, ale Josef jim říká (Genesis 50:20): Zamýšleli jste proti mně zlé věci; Bůh to však zamýšlel k dobrému, aby se stalo, co dnes vidíte – aby byl zachráněn život mnoha lidí. Byl to tedy Bůh, kdo na Josefa pustil všechno zlo?

Protože vidíme svět a vidíme utrpení a zlo v něm velmi reálně, a protože naopak fyzicky Boha nevidíme, máme vnitřní tendenci přistupovat podle tohoto „vidění – nevidění“ i k roli Boha při zlu. Protože Boha nevidíme, máme za to, že mu ani nerozumíme, že ho nejsme schopni poznat, že nejsme schopni pochopit jeho úmysly a jeho pravý charakter. Svět a zlo vidíme, proto máme za to, že mu rozumíme. Boha ovšem nevidíme, proto máme za to, že mu nerozumíme, a rozumět ani nedokážeme. Ptáme se: „Proč?“, a zároveň přijímáme, že jeho cesty jsou nevyzpytatelné a nám neznámé, jsou vyšší než naše, nedokážeme poznat, co Bůh zamýšlí a co doopravdy chce. Dává to smysl. Podle tohoto teologického pohledu jsou „odsouzení“ k přijetí utrpení jako tajemství. Je to mystérium. „Bůh potřeboval mou hodnou matku v nebi víc než já tady na zemi, proto mi ji vzal. Nechápu, proč zemřela, ale jistě proto existuje vyšší smysl a záměr, který se jednou dozvíme až budeme v nebi.“ Dává to smysl. Jenže... Je tady jeden problém. A je tady také jedna naděje.

Problém je, že nám tento obraz Boha připadá jako krutý. Jasně, přijímáme jako fakt, že je dobrý a chce pro nás dobro, ale zároveň to ovlivňuje náš emocionální obraz Boha. V momentech čiré upřímnosti bychom museli říct, že je pro nás někdy těžké milovat Boha. Jasně, přesvědčujeme se, že Bůh ví lépe než my sami, co potřebujeme, ale protože v tom smysl ani lekci vidět nedokážeme, dokážeme být poslušní, ale je pro nás těžké udržet v sobě vitální lásku k Bohu, která ale má být základním kamenem našeho vzájemného vztahu s Bohem. Poslušnost není a nikdy nebyla základem vztahu s Bohem. Láska ano. Když miluješ, jsi rovněž i poslušný, ale můžeš být poslušný aniž bys miloval. To je tedy náš problém. Ale je tady naděje. Naděje, která se sama stává základním kamenem nejen našeho vztahu s Bohem, ale vůbec všeho – naší víry, našeho chování, naší existence. Tou naději není nic jiného, než sám Ježíš! Celý křesťanský postoj ke světu, zlu a utrpení musí být definován Kristem, ne příběhy Starého Zákona, ne způsoby, jak Bůh vedl Izrael, ne jeho záměry se světem před Kristem. 

Co když je totiž naše tenze přesně naopak? Co když je to tak, že Bohu můžeme úplně a zcela porozumět? Co když to, co právě nechápeme, je komplexita světa, ve kterém žijeme, kde naše životní okolnosti jsou neustále ovlivňovány řetězcem svobodných rozhodnutí lidí a andělů či démonů? Co když ne Bůh, ale právě náš svět je nepochopitelný a krutý, a protože nevidíme do jeho zákulisí, nevidíme ani bitvu, která tam neustále probíhá? Co když díky tomu ani nechápeme svou roli jako církve a jako jednotlivců následujících Krista – jak moc záleží na našem životě, na naších modlitbách, na našem chování a naších skutcích, k čemuž nás (jak jsme si řekli před týdnem) zavazuje apoštol Pavel slovy (Římanům 12:21): Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. Co když na každém skutku dobra, na každém dobrozvyku, na každé tvé modlitbě závisí výsledek této nám neznámé a tudíž nepochopitelné bitvy, která se odehrává v zákulisí zlého světa?

Jak bychom ovšem mohli chápat Boží záměry a jeho charakter? Zvláště v otázce zla? Je to mnohem jednodušší, než se na první pohled zdá. Ježíš, ta pravda, cesta i život, ten původce a dokonavatel víry, ten dobrý pastýř tvé duše, ta jediná cesta k Bohu, tento Ježíš je úhelným kamenem, na kterém vše stojí a padá, a bez kterého nemáš v ruce vůbec nic. Toto světlo světa, které tma nedokáže pohltit, řeklo svým učedníkům (Jan 14:6-9): „Já jsem ta cesta, pravda a život,“ odpověděl Ježíš. „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Kdybyste mě znali, znali byste i mého Otce. Od nynějška už ho znáte a viděli jste ho!“ „Pane,“ řekl mu Filip, „stačí, když nám ukážeš Otce.“ „Filipe,“ odvětil Ježíš, „tak dlouho jsem s vámi a nepoznal jsi mě? Kdo viděl mě, viděl Otce. Jak můžeš říkat: ‚Ukaž nám Otce‘? To, co tady a na dalších podobných místech Ježíš říká, je naprosto zásadní odpověď na otázku: „Kde je Bůh v bolesti?“ Ježíš tady totiž říká, že on a Otec jsou jedno, a pokud chceš znát Boží záměry a jeho charakter, stačí se podívat na Ježíše. Pokud chceš vědět, co si Bůh myslí o utrpení a zlu, stačí se podívat, co o zlu a utrpení říkal Ježíš, a ještě více na to, co s ním dělal. Nevím, jak vy, ale když si já čtu evangelium Matouše, Marka, Lukáše a Jana, vidím tam Ježíše plného soucitu nad utrpením, vidím tam Ježíše rozhorleného nad zlem, vidím tam jeho slzy, jeho lásku, jeho přijetí. 

Vidím tam někoho, kdo nabízí opravdový život, protože říká (Jan 6:40): Neboť toto je vůle mého Otce, který mě poslal – aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl věčný život. Proto můžeme znát Boží záměry a plány, proto si můžeme být jistí Božím charakterem, proto můžeme milovat Boha: Protože Ježíš! A protože, podle jeho slov (Jan 12:45): Kdo vidí mě, vidí Toho, který mě poslal. Ježíš, jeho učení a jeho skutky, jsou základem toho, jak máme chápat Boha Otce, ale také jsou základem našeho chápání všech starozákonních příběhů a příkladů. Vše je centralizováno a naplněno v něm. Právě proto jsem přesvědčen, že pokud trpíš a potýkáš se se zlem, nejenže ti Ježíš rozumí (sám trpěl a potýkal se se zlem), ale stojí na tvé straně. Právě proto, že Ježíš přišel, aby kazil skutky ďábla, máme možnost a odvahu se modlit za vítězství ve svém životě. To neznamená, že vždy vyhrajeme, jsme v opravdové válce, a někdy jsme obětí této války. Ježíšovým záměrem ale není hledat smysl ve zlu, nýbrž s ním aktivně bojovat. To může znamenat naše modlitby, ale může to také znamenat tvou aktivitu v potírání zla ve všech jeho podobách: sociálních, rodinných, národních, rasových. 

Znamená to tedy, že nás Bůh nemůže skrze zlo nic naučit? Vůbec ne. Bůh umí pracovat s každým rozhodnutím naší svobodné vůle, a dokáže pracovat i s každým zlem, které se nám v tomto zlém světě přihodí. Bůh dokonce, stejně jako v příběhu Josefa, dokáže zlo v našem životě vykoupit svým dobrým plánem, který náš zlý příběh přepíše do nové knihy. Jeho záměrem je nakonec něco mnohem víc, než si umíš představit na tomto světě i v tom budoucím: život v plnosti!

pondělí 2. června 2014

Tváře zla: Zlo v zrcadle


Když jsem se připravoval na tuto sérii, původně jsem plánoval, že bych na začátku této třetí přednášky v naší sérii Tváře zla vyprávěl jako příklad nějaký příběh o zlu. Přečetl jsem si dokonce několik knižních příběhů, kdy různí autoři velmi působivě popisovali realitu zla – například jsem četl životní příběh Angličanky Tiny Nashové, která před několika lety prožila doslova peklo u sebe doma, kdy ji její přítel zmlátil do bezvědomí, pak ji prsty vydloubl oči, a posléze ji  několik dní vyčítal, že si za to všechno může sama. Díky tomu ji pak už nebylo pomoci, oční kanálky vyschly a Tina navždy zůstala slepá. Po přečtení několika těchto příběhu jsem se tak rozrušil, že jsem si uvědomil, že to asi nebyl dobrý nápad. Stačí si totiž otevřít noviny nebo internet a každý z vás si může přečíst o zlu, které se na tomto světě děje neustále. Kdokoliv z nás, kdo umí číst, nepotřebuje přesvědčovat, že tento svět je zlý, a že některé zlo musí mít hlubší původ než v nás. Některé zlo je tak silné, že ho popisujeme slovy: „Co to do něj vjelo?“, což implikuje motivační zdroj zla ležící mimo pachatele zla. Ano, o tom jsme mluvili minulý týden. Autoři Bible popisuji tento motivační zdroj jako osobnost, jako duchovní osobu, jako temného anděla, jako satana, jako ďábla, jako žalobce, lháře a vraha. Moderním pohledem na věc odmítáme existenci osoby, kterou nazýváme ďábel, protože nám to přijde jako středověká pohádka, a tak raději hledáme jiné zdroje zla. Je to pochopitelné, ale dřív nebo později dojdeme k výsledku, že existuje povaha zla mimo lidskou zkušenost, která je doslova nadpřirozená, což znamená, že je mimo naši přirozenou zkušenost. To implikuje výrok: „Co to do tebe vjelo?“

Minulý týden jsme si řekli, že Ježíš získal zpět autoritu nad ďáblem, ruší jeho skutky a zjevuje Boží vůli, která zahrnuje vykoupení ze zlého světa a také moc se ďáblu aktivně postavit. Jakub to pak shrnul slovy (Jk 4:7-8): Poddejte se tedy Bohu. Vzepřete se ďáblu a uteče od vás, přibližte se Bohu a přiblíží se vám. Jakub nás učí, že když žijeme v poddání Bohu, máme autoritu od Ježíše se vzepřít ďáblu, a přiblížit se k Bohu, který je zdrojem života a dává nám sílu obstát. Možná ale máme pocit, že i když v Ježíše věříme, nepřítel víry má stále navrch, a my nevíme proč. Je tu jeden problém, proč to někdy nefunguje. Ďábel totiž proti nám nepracuje sám. Má ochotné pomocníky, vždy připravené asistovat u našeho hříchu a pokušení. Pokud totiž nepoznáme tyto pomocníky, budeme neustále mít tendenci hledat konkrétní důvod, kdo za to v našem životě může, čí je to vina, a kdo je zodpovědný. Dokonce budeme mít tendenci všechny své zlé rozhodnutí svést na samotného ďábla, protože on je přece Ten Zlý. Jenže naneštěstí to není tvůj jediný nepřítel. Kdo to tedy je? A co s tím můžeme dělat?

Zmíněného velkého nepřítele své vlastní víry znáš poměrně dost dobře. Vidíš ho dokonce každý den. V zrcadle. Ano, jsi to ty sám. Každý z nás je sám sobě největším svůdcem, hranice dobra a zla nepochází mezi národy, kmeny, lidmi, ba ani sportovními fanoušky. Linie zla prochází přímo uprostřed nás, prochází naším srdcem. To bylo základní linii příběhu o potopě, uvědomění si, že všichni jsme zlí. Zlo bylo v každém člověku. Pro mě osobně ve filmu byla asi nejsilnější pasáží scéna, kdy se Noema jeho žena snaží přesvědčit, že jeho děti jsou dobré. Vidí v nich pozitivní vlastnosti. Jenže Noe si je vědomý vlastní zkaženosti, a tak ji odpovídá popisem hlavního hříchu každého z jejich dětí, aby dodal, že sám není o nic lepší ani on, ani jeho žena. To je vědomí vlastní zkaženosti a spravedlnosti, které nutně potřebujeme proto, abychom mohli zakusit ve svém životě duhu naděje. V této sérii mluvíme o zlu, odkud pochází a jak se s ním můžeme vypořádat, a proto nemůžeme jít okolo a musím říct, že hranice zla je přímo v našem srdci. Koneckonců, Ježíš sám tvrdí (Matouš 15:18-19): Co ale z úst vychází, jde ze srdce a špiní to člověka. Ze srdce totiž vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilnění, krádeže, křivá svědectví, urážky. Tyto věci špiní člověka. Bůh není konsternován tím, co leze do našich úst, jako tím, co leze z nich, protože je to ukazatel našeho srdce. Pokud má Ježíš pravdu, zlé myšlenky ve skutečnosti jsou z hlubšího zdroje než je naše mysl, a tím je naše srdce. Slovy Jeremiáše 17:9: Lidské srdce je ze všeho nejzrádnější, je nenapravitelné – kdo mu rozumí?

Právě to je náš velký problém. Celou dobu nás totiž všichni (myslím tím opravdu všechny od rodičů, přes školu, moderní psychologické postupy až po pop kulturu) přesvědčují, že jsme vlastní dobří, že máme dobré srdce, a pokud děláme něco zlého, je to jen proto, že jsme vlastně oběť. Vždycky za to může někdo jiný: moc aktivní rodiče, chybějící rodiče, zneužívající rodiče, škola, práce, společnost, chudoba, vláda, nevláda, špatní kamarádi, nepřítomní kamarádi, atd. Naše společnost je založena na řešení a potlačování vnějších faktorů, které nás přece tolik omezují a my pak věříme, že když tyto faktory změníme, všechno bude v pohodě. Jinými slovy, věříme v mýtus neustálého rozvoje. Vždycky můžeme být lepší, úspěšnější, bohatší, milejší, oblíbenější, mocnější, atd. A protože věříme v mýtus neustálého progresu a zároveň jsme krmeni tím, že jsme v jádru dobrými lidmi, soustředili jsme se na modifikaci chování jako cestu ze zla. A pokud se v chování změnit nedokážeme, vždycky můžeme najít viníka, který za to může, a je za to zodpovědný. My to ale nejsme.

Jako křesťané do toho ještě přimontujeme ďábla, který za všechno může a nakonec se můžeme vymluvit na něj, když se nám nedaří žít tak, jak bychom si představovali. Ďábel je přece naším nepřítelem, takže pokud hřeším, může za to on a ne já. Já jsem vlastně dobrý. Proto nás také napadají ty obvyklé otázky typu: „Proč se zlé věci stávají dobrým lidem?“ Jsme ale opravdu dobří? Jako fakt? Napětí, které cítíme u Ježíšových a Jeremiášových slov je v tom, že nás přiřazuje k problému, ne k řešení. Stejně jako v legendárním filmu Matrix se kterákoliv oběť systému mohla zároveň stát jeho agentem. Pokud se chceme vypořádat se zlem, potřebujeme se od tohoto systému osvobodit. Do té doby jsme jeho součástí. Koneckonců, je to naše žádostivost nebo dokonce chtíč, která nás pokouší ke hříchu. Jakub píše (1:13-15): Když je však někdo pokoušen, ať nikdy neříká, že to pokušení je od Boha. Jako Bůh nemůže být pokoušen zlým, tak také sám nikoho nepokouší. Když je někdo pokoušen, vždycky jej vleče a vábí jeho vlastní chtíč. Chtíč, jakmile počne, rodí hřích a hřích, když dospěje, plodí smrt.

Proto nám nepomůže nadávat na zlý svět a obviňovat Toho Zlého. Aktivně se na systému světa podílíme svým vlastním chtíčem (vzpomínáte, středem zlého světa je žádost těla, žádost očí a namyšlenost – pýcha – života). Spolupracujeme. Ale Bůh nás zachraňuje od zlého světa a dává nám autoritu nad zlým ďáblem, protože má pro nás jiný plán a jinou moc. Začíná tím, že nám dává nové srdce, když se jej rozhodneme následovat. Proměňuje naše srdce, vlévá do něj lásku skrze Ducha svatého a svou životodárnou moc. To ovšem nic nemění na tom, že se potřebujeme vypořádat se zlem, které je uvnitř nás. Dostali jsme nové srdce, ale zároveň jsme plní zlozvyků a vzorců chování, kterých jsme se jen tak lehce nezbavili. Přestože máme nové srdce, pere se v nás chtíč a žádostivost, protože jsme to stále my (byť naše postavení vůči Bohu bylo dramaticky proměněno). Slovy Pavla: Nekonám totiž dobro, které chci, ale zlo, které nechci.

Koneckonců, všimněte si, co Jakub píše dál (4:1-2): Odkud pocházejí boje a sváry mezi vámi? Nepůsobí je snad vaše choutky, které se ve vás perou? Dychtíte, ale nemáte, vraždíte a závidíte, ale nemůžete dosáhnout, bojujete a válčíte, ale nemáte, protože neprosíte. Prosíte, ale nedostáváte, protože prosíte zle, abyste uspokojili své vlastní choutky. Hovoří zde o neuhasitelné žízni po něčem víc, což jsou choutky, které se v nás perou. Hranice mezi dobrem a zlem je právě uprostřed nás. Jak ovšem všichni víme, chutě nebudou nikdy plně uspokojeny. Vždycky chtějí víc. Naše chutě po víc působí sváry. Jakub píše, že nemáme to, po čem toužíme, protože neprosíme Boha, a místo toho se to snažíme najít svou silou a ve své moci, což nakonec plodí sváry a boje mezi námi, lidmi, a tedy zlo. Jakub nás tady vlastně nabádá, abychom místo válek mezi sebou, místo závisti a žárlení to raději upřímně a otevřeně řekli přímo Bohu. Pak ovšem dodává ještě jednu věc, a ta se týká naší motivace k modlitbám. Dokonce naše modlitby mohou být zlé, pokud je vnímáme jako nástroj k prosazení sebe sama a k zisku. Pokud se tohle nezmění, zůstáváme součástí systému, součástí matrixu. Jak se z něj můžeme dostat? Ve filmu to byla červená a modrá pilulka. V životě to chce jednu věc, o které se v naší slušné společnosti nemluví. Potřebujeme umřít sami sobě.

Potřebujeme umřít sobě, abychom žili s Kristem a v jeho moci. Ne, to neznamená, že budeme někoho zabíjet. Znamená to, že se opravdu a velmi radikálně vydáme Bohu a jeho moci. To zahrnuje ono poddání se Bohu z minulého týdne pro autoritu nad ďáblem. Ale také to přináší moc bojovat s hříchem, pýchou a žádostmi našeho života. Slovy apoštola Pavla (Římanům 6:6): Víme přece, že naše staré já bylo ukřižováno s ním, aby hříšné tělo pozbylo moci, abychom již dále nesloužili hříchu. Bible mluví o těchto dvou veličinách boje se zlem uprostřed nás jako o starém člověku a starém těle. Zatímco starý člověk bylo synonymum pro člověka, který žil bez Boha; staré tělo bylo synonymum pro návyky, zlozvyky a vzorce chování, které jsme si vypěstovali. Všimněte si vzájemné závislosti. Starý člověk (tedy moje identita v nezávislosti na Bohu, která si žila jak jsem sám uznal za vhodné) je ukřižován s Kristem (a tedy popraven) právě proto, ABY naše staré a hříšné tělo (a nemluvíme zde o tomto fyzickém těle, byť už taky není nejmladší – mluvíme tady o onom souboru návyků a zlozvyků) bylo zbaveno moci a my jsme nesoužili hříchu. Jinými slovy, pokud budeme žít z Boží moci, z moci Ducha svatého, pak žádosti našeho těla vykonávat nebudeme, protože budeme ustanovovat nové návyky, které dělají Bohu radost, a které nakonec nám pomohou porazit zlo v tomto životě.


Zbavit naše tělo moci ovšem může trvat pomalu, že? Staré zvyky umírají docela těžce. Všichni to známe. Proto nás apoštol Pavel vybízí k radikálnímu a aktivnímu kroku. Římanům 12:21 Nenech se přemáhat zlem, ale přemáhej zlo dobrem. To je základní cesta, kterou pro Ježíšovy následovníky má apoštol Pavel. Zlo bude mít tendence se v tobě prát, protože žijeme ve zlém světě, jsme pokoušeni tím zlým a máme návyky a zlozvyky, které nás vedou k hříchu. Skrze svou oběť na kříži, kterou porazil ďábla a vysvobodil z pravomoci zlého světa, nám však Ježíš dává sílu a moc se s tímto zlem vypořádat. Dokonce nám dává úkol aktivně přemoci zlo dobrem. Tím přemůžeme zlý svět, zlého anděla i zlo v nás. Co to ovšem znamená? Jak můžeme konat dobro? Co všechno to zahrnuje? A jak to zvládneme? O tom všem si povíme příští týden.