pondělí 6. října 2014

#selfie

Málokterá Element grafika dostala na sociálních sítích tolik „liků“ jako ta k sérii #selfie! Je to vcelku příznačné. Je to grafika úplně stvořená pro selfie generaci. Možná je to tím, že se skládá z různých selfie obrázků a tak jsi strávil první minutu nebo dvě tím, že jsi se díval, jestli se na obrázek dostalo i tvoje selfie. Sérii o duši Bezpečné místo jsme totiž minulý týden končili dotazem, jak můžeme vypěstovat opravdovou komunitu v kultuře, která si říká #selfie. Je to silně individualistická společnost. Nicméně, tuším, že někteří z nás potřebují malý úvod a vysvětlení, co vlastně selfie je. Selfie je obrázek tebe samotného, který jsi sám vyfotil a poté vyvěsil na internet na sociální sítě jako je instagram (který je do velké míry za popularitu selfie zodpovědný, byť samotné selfie jako takové existovaly dávno předtím, dokonce tak dlouho zpátky jako až do roku 1900) nebo na facebook. Popularita selfie vystřelila nejvíce od roku 2012, kdy se slovo selfie dostalo mezi vůbec 10 nejpoužívanějších slov na internetu. Ve slovníku Oxford Dictionaries Online je popsán jako „fotografie sebe sama, běžně pořízená chytrým telefonem nebo webkamerou a nahrána na sociální síť“.

Moderní selfie má totiž smysl jen ve spojení se sociálními sítěmi. Nikdo by si přece nepořizoval sebeportréty z dovolené jen do svého alba. Zkuste si to představit, že neustále všude fotíte sami sebe, ale pak se o to nepodělíte na síti, ale dáte si to do alba. Pak k vám přijde návštěva a vy jim ukážete album z dovolené, kde jste neustále na fotce vy sami. Zkuste schválně odhadnout, jak dlouho si bude vaše návštěva vaším albem listovat. Záleží, jak moc vás má ráda, že? Ale aby bylo zcela jasno: tohle není výkřik proti používání sociálních sítí. Sociální sítě a na ně navázané služby jako twitter, facebook, instagram, blogy, podcasty apod. nám přinesly mnoho opravdu skvělého. Svět zmenšily do prostředí, kde můžeš být lehce v kontaktu s lidmi z druhé strany světa. Můžeš se učit od různých lidí, kterých si vážíš. Můžeš prezentovat akce nebo záležitosti, které jsou pro tebe důležité – jako Element toho využíváme a některé naše akce, třeba X-LARGE jsou prezentovány především na sociálních sítích. Sociální sítě nám přinesly mnoho užitku a já jsem jejich zastáncem. 

Jenže, sociální sítě nám nepřinesly jen užitek, ale také konkrétní výzvy a problémy. Jednou z výzev naší doby je konstantní nespokojenost. Nikdy v historii neměli lidi tak moc a přitom byli tak nespokojení s touhou po více. Někteří sociologové si myslí, že sociální média jsou jedním z hlavních zdrojů této nespokojenosti. Lidé totiž logicky sdílejí své největší zážitky a svoje nejlepší chvíle, které ty porovnáváš se svým všedním životem. Hodí na instagram obrázek svého skvělého jídla, které jí v romantické restauraci na pláži při západu slunce (navíc na to dá filtr, který tu romantiku ještě zvýrazní), a ty zrovna doma tlačíš rohlík s tlačenkou. Hned další obrázek pod tím je tvůj kamarád, který se rád zvěčňuje do půl pasu v posilovně se svaly, které hrají doslova koncert a ty sípáš po dechu, protože ti právě zaskočila tlačenka do krku a tak se cítíš, že ses sám právě stal tlačenkou. Prostě loser na entou.

Věděli jste třeba, že jeden z největších zdrojů nespokojené deprese je facebook? Dvě univerzity v USA udělaly výzkum, kde studenti popisovali své pocity po 30 minutách na facebooku. Třetina z nich se cítila významně v depresi a jmenovala závist jako emoci číslo jedna, kterou prožívala. Což zaráží, když víme, že chceme pozitivní pocity. Selfie je zaměřeno na okamžitou pozitivní zpětnou vazbu. Když se nám této vazby nedostává, reagujeme podrážděně na ty, kteří mají více „liků“. Nakonec to může narušit naše přátelství. Sociální média nám dávají iluzi společnosti bez požadavků na přátelství. Sdílíme selfie s touhou dostat pochvalu, jak moc dobře vypadáme. Víte, co je paradox? Studie samotného facebooku z roku 2013 ukazuje, že časté publikování „selfie“ se týká hlavně uživatelů, kteří mají na síti malou sociální interakci. Autor výzkumu poznamenává, že ti, kteří příliš často publikují fotografie na facebooku, riskují poškození vztahů v reálném životě. Tedy že uživatelé se až nezdravě pomocí těchto snímků snaží přitáhnout pozornost na svou osobu. 

Kromě toho, věděli jste, že vás selfie může doslova zabít? Mrkněte na obrázek reportérky Kelly Nash z televize Fox’s Sun Sports, která se rozhodla udělat selfie v okamžiku, kdy hráč odpálil prudký míček jejím směrem. Reportérka to přežila, ale měla namále, byla hodně blízko smrti. Noviny psaly, že zkrátka podcenila nebezpečí odpalu. 


Jiná zpráva popisovala 32-letou Courtney Sanford, která v autě poslouchala písničku Happy, vyfotila se za jízdy a stihla to postnout na facebook se slovy The happy píseň mě fakt dělá šťastnou. Jenomže přitom ztratila perspektivu a vjela do cesty náklaďáku, který ji smetl ze silnice. Vyšetřovatelé zjistili, že její status se selfie byl updatován doslova vteřiny před nehodou, protože focení selfie za jízdy bylo její obvyklé hobby. 


Poslední obrázek, který vám ukážu, je fotka nádherného útesu Cabo de Roca v Portugalsku. Říkáte si, že to to není selfie. Ve skutečnosti to je poslední obrázek, který zůstal v telefonu mladého polského manželského páru, který se snažil najíst správný úhel selfie, a přitom se se zřítili a zemřeli. Na dovolené po nich zůstaly jejich dvě děti ve věku 5 a 6 let. Všechny tyto příběhy mají společné znaky: ztráta perspektivy, hledání rovnováhy a dobrého úhlu a nepozornost na svět okolo sebe. Tohle je totiž problém se selfie kulturou. S námi.


Také nám v této kultuře chybí vědomí perspektivy, vzdálenosti a nebezpečí. Když jsme totiž zaměření na sebe, zcela logicky nevidíme nic okolo sebe. Víte, co mě velmi překvapuje? Přestože o sobě skrze sociální média tolik víme, cítíme se osamělí. Psychologové tomu říkají odložená osamělost. Všimli jste si, že lidé někdy píšou na facebook, že se nudí nebo že se cítí osamělí? Nikdy nevím, co si o tom mám myslet. Cítíš se osamělý? Tak vypadni od svého počítače, vzpomeň si, že mobil umí i telefonovat, zavolej někomu, běž za někým, udělej s někým něco tváří v tvář, co má smysl, něco užitečného. Ale spolu. Jedna z největších lží sebestředné kultury je iluze, že jsi sám v pohodě. Nakonec to mění definici přátelství a naši osamělost odkládáme stranou výměnou za několik dalších „liků“ a komentářů. Pokud chceme mít správnou perspektivu na sebe, svět a život, potřebuješ být fyzicky přítomný lidem, se kterými můžeš žít svou víru společně. 

Křesťanství totiž vždy bylo a bude komunitní vírou, která se žije společně. Všimněte si, co píše autor Židům 10:23-25: Držme se neochvějné naděje, kterou vyznáváme – vždyť Ten, který dal zaslíbení, je věrný. Věnujme se jedni druhým, povzbuzujme se k lásce a k dobrým skutkům a neopouštějme naše společné shromáždění, jak mají někteří ve zvyku. Na fyzické přítomnosti je přece něco skvělého. Koneckonců, Bůh nás „nelikoval“ z nebe, ale místo toho přišel fyzicky na zem. Ježíšova přezdívka je Immanuel: Bůh, který je s námi! Církev byla a je o společném shromáždění, protože Ježíš je uprostřed setkání dvou nebo tří v jeho jménu. Proto nás Židům vybízí, abychom společná shromážděné neopouštěli: Pokud je tvá víra v Boha pevná, jsi vedený k dalším Ježíšovým následovníkům. Nestačí ti podcasty, církev on-line, blog, statusy, obrázky, nevyžiješ z YouTube. Potřebuješ BÝT spolu. Spolu jsme silnější.

Jak tedy můžeme budovat autentickou komunitu v kultuře selfie? Jak můžeme být Ježíšovými radikálními následovníky? Především třemi konkrétními návyky, které vyplývají z těch veršů, které jsme četli: Sloužíme si a sloužíme společně, hostíme se a věnujeme se jedni druhým, sdílíme se a povzbuzujeme se. Tedy praktikujeme návyky společné služby, pohostinnosti, a povzbuzování v malých skupinách. Dnes začneme s konkrétním návykem služby. Představa, že budeme sloužit a pomáhat je kontra selfie kultuře, protože mění naší perspektivu. Místo, abychom se dívali na své potřeby a problémy, díváme se na potřeby a problémy ostatních a přemýšlíme, co s tím můžeme udělat. Dovolíme Bohu, aby nás inspiroval potřebou, která působí emoce a touhu pomoci, a my tak začneme sloužit Bohu. Osobní služba skrze ochotné srdce pak posilní naší důvěru v Boha, tvá víra je silnější, když sloužíš druhým a s druhými. Bůh ochoten a schopen si použít to, co máš k tomu, aby s tím udělal hodně, pokud budeš ochotný se s tím podělit. 

Odvážíme se mu však věřit? Odvážíme se obětovat kus sebe, svého pohodlí, svého času, a svého majetku? Uděláme to, co víme, že udělat dokážeme, nabídneme dary, které máme; a budeme důvěřovat Bohu, že on si nejenom naši službu použije, ale zároveň budeme sami nadšeni, když lidem, kterým pomůžeme vyřešit jejich problémy, naleznou řešení u toho, který v konečném důsledku řeší každý problém našeho života, včetně toho největšího, stavu našeho srdce. Navíc ve společné službě Bohu začneme objevovat své duchovní dary, které Bůh každému svému následovníkovi dal. Apoštol Petr to potvrzuje v 1. Petrova 4:10: Každý z vás dostal nějaký dar, a tak si jimi navzájem služte jako dobří správci rozmanité Boží milosti. Všimněme si prosím důrazu na slovo každý. Žádný křesťan není výjimkou, všichni máme duchovní dary, nejméně jeden, často však i více. Všichni máme službu připravenou od Boha. V Božím slově vidíme, že jsme ke službě stvoření, zachránění, povolaní, obdarovaní, oprávnění, vyzvaní, připravovaní, potřební a budeme podle ní hodnocení. Každý má službu, do které se může zapojit.

Možná si ale říkáš, že nevíš, kde začít a co dělat. Možná si říkáš, že budeš sloužit Bohu, až když ti jasně řekne, co máš dělat. Až budeš mít nějaké jasné své povolání. Ale já bych ti rád dneska řekl, že nejenže nemusíš čekat na speciální povolání, bude pro tebe lepší, když budeš sloužit Bohu z vlastního popudu. Jsou totiž lidé, kteří mají od Boha jasné povolání ke konkrétní službě, a jsou lidé, kteří jsou pouze poslušní Božímu slovu a slouží z vlastní vůle. Vidíme to v reakci apoštola Pavla v 1. Korintským 9?16-17: Když totiž kážu evangelium, nemám nač být hrdý – je to má povinnost a běda mně, kdybych nekázal! Kdybych to dělal z vlastní vůle, měl bych nárok na odměnu; já však neplním vlastní vůli, ale svěřený úkol. Pavel tady píše, že je možné sloužit Bohu z vlastní vůle a dokonce ti za to patří odměna. Pokud však, jako v jeho případě, tě Bůh specificky povolal, pak nemůžeš nesloužit (tím bys na sebe přivolával ony „běda“). Nakonec to tak vypadá, že je lepší, když žádné specifické povolání nemáš, ale rozhodl ses sloužit Bohu tam, kde je potřeba a nakonec tam, kde a čím tě Bůh obdaroval. Paradoxně, jediný způsob, jak objevíš své dary je ochotná služba, kdy sejmeš zrak ze sebe a děláš to, co je potřeba, ochotně a s láskou k lidem. Dobrodružství služby Bohu začíná pro všechny vždy velmi prostě: ochotou. Mít ochotné srdce ke službě je tak pro službu Bohu nezbytným předpokladem. A právě v této ochotné službě budeme poznávat sami sebe a své vlastní silné stránky, ať už ve svých darech, talentech nebo po stránce své osobnosti. Tak budeme opravdovou komunitou v selfie kultuře.