sobota 19. května 2018

Prolomit ticho útlaku

Nejsem si jistý, jestli máte rádi ticho, ale skoro jistě vím, že většina z nás v něm nedokáže dlouho vydržet. Samozřejmě záleží na tom, zda jste například introverti jako já – pak vyhledáváte okamžiky samoty, nabíjíte tam vnitřní baterku, umíte se vnitřně soustředit. Ale samota ještě neznamená ticho. Skoro si to neuvědomujeme, ale neustále jsme obklopování všudypřítomným šumem a hlukem – zejména když žijeme ve městech. Zvykli jsme si na to, takže nám to nepřipadá zvláštní. Pokud se ale ocitneme v opravdovém tichu, po nějaké době nevíme, co s tím. Úplné ticho nám nepřipadá jako přirozené prostředí. Ticho je komplexní záležitost. Může odkazovat na hlubokou úctu před svatostí nebo velikostí, ale může také odkazovat na vynucené utišení, kdy je hlas potlačen a kontrolován dominantní silou. Vidíme to v různých situacích v politice, sociální sféře, nacionalismu, a také ve všeobecných vztazích. Společnost, která chce nějakou skupinu udržet pod kontrolou, udělá vše proto, aby tato skupina ztratila svůj hlas. Vlivní lidé umlčují nepohodlné kritiky a vytvářejí hlasitý šum, kde se ztrácejí hlasy volající po změně, po vysvobození, po smyslu, po významu. Ticho (nebo utišující šum) se může stát strategii na udržování statusu quo, na udržování situace, že se daří jen některým, a že jen někteří privilegovaní mají možnosti a skutečnou budoucnost, zatímco jiní jen přežívají ze dne na den. Není divu, že každá totalita se snaží umlčet svobodný hlas. To není pro většinu z nás něco neznámého. Česká republika slaví letos 100 let od vzniku moderního státu – skoro polovinu této doby jsme prožili v nacistické nebo komunistické totalitě, a někteří si pamatujeme chvíle, kdy jsme o některých věcech mluvit nemohli vůbec, nebo jen tajně a šeptem.

Tato zkušenost není zdaleka naší specialitou. Každá totalita ve všech dobách se takto chovala. Nemělo by nás tedy moc překvapit, že příběh Bible je mimo jiné také příběhem odvážných lidí, kteří prolomili ticho, a tím otevřeli dveře do neznáma, do svobody a spustili tak proces smysluplnosti a vítězství. Bible, především Starý Zákon je příběhem izraelského národa, který si Bůh vybral jako svůj modelový národ. Hned na začátku tohoto příběhu vidíme, že tento národ byl zastrašován a utišován faraonem, který tento národ přistěhovalců zotročil. Tento příběh, na který se za chvíli podíváme, je modelovým příkladem prolamování ticha. Další a další autoři Bible přidávali příběhy prolamování ticha a ukazují také nám, že náš hlas – bez ohledu na to, jak umlčovaný může být – je Božím darem. Každý z nás byl stvořen k Božímu obrazu. K obrazu Boha, který je hned na začátku příběhu Bible při stvoření světa (Genesis 1:3) zaznamenaný jako někdo, kdo řekl: „Budiž světlo!“ Stvoření začalo prohlášením. Slovem. Prolomením ticha. Když Bůh stvořil člověka, jedním z prvních úkolů dostal pojmenovat všechna zvířata. Člověk, stvořeným slovem k obrazu Boha, který řekl prohlášení, je veden ke svému vlastnímu prohlášení! Prolamování ticha tak bylo od počátkuznakem svobody.

Církev má velkou roli v prolamování ticha, protože Bůh Bible je obvykle nalezen na okrajích mocenského spektra a živě se zajímá o ty, kteří svůj hlas ztrácejí nebo byli umlčeni. Není tedy divu, jak velkou roli církev vždy dávala modlitbě. Modlitba– a tím nemyslím nějakou hezkou básnickou milou modlitbu – je skutek prolamování ticha. Proto Lukáš zachycuje (18:1-8) Ježíšův příběh o jisté vdově, která měla potíže (odpůrce) a chodila za soudcem se znaky totalitního úředníka (Boha nebál a člověka si nevážil), aby ji pomohl. Jemu se nechtělo, ale podle Ježíše mu tato vdova prostě nedala pokoj, dokud pro ni něco neudělal. Otravovala ho. Ježíšův vývod z tohoto příkladu je radikální: Ježíš tvrdí, že se jeho učedníci mají modlit stejně jako tato žena v příběhu. Přímluva je vlomení se do soudní moci na straně druhého - proto má modlitba tak centrální roli v životě církve. A vždy měla. Tvá modlitba za spravedlnost, za život, za trpící, za ty, co hlas ztratili, za to, co je Bohu drahé je radikálním skutkem prolamování ticha a má obří význam. 

Chci také říct, že samotné prolamování ticha si nemusíme nějak zvlášť romantizovat. Není vždy konstruktivní a pozitivní. V historii lidstva máme bezpočet příkladů, jak se lidé snažili prolomit umlčující ticho tak, že se sami stali destruktivní umlčující silou. Někdy jejich snaha zbavit se monstra způsobila jejich vlastní proměnu v monstrum. Vyžaduje to pokoru modlit se, abychom se v boji s příšerami sami nestali příšerou. To nám ovšem nemůže – a ani nesmí – bránit ve snaze prolomit ticho tam, kam nás Bůh směřuje. Před několika týdny jsem říkal, že jsme již zahájili oslavy 15. narozenin Elementu, které vyvrcholí na začátku července. S vděčností za to, co uprostřed nás Bůh udělal, hledíme dopředu na to, co ještě udělá. Věřím, že jedna z hlavních rolí, kterou jako Element máme a budeme mít, je prolomit ticho! Proto se v následujících několika týdnech s vámi podívám na několik příkladů prolomení ticha, které na nás mají dopad.

Dnes začneme s faraonem. Možná jste viděli příběh Prince Egyptského. Možná si pamatujete příběh Mojžíše, jak vede svůj národ z otroctví Egypta do zaslíbené země. Je to praktický celý Starý Zákon, dvě třetiny Bible. V tomto příběhu je mnoho bohatství, a na jeden moment se dnes podíváme blíže. Příběh začíná s faraonem a končí s Bohem. Farao je metafora historických postav, které se chovají podobně. Na začátku příběhu je skvělý příběh židovského mladíka Josefa prodaného do otroctví vlastními bratry. S Josefem byl Bůh, a po mnoha a mnoha letech strávených ve vězení se z něj zcela akčně stává premiér celé země. Bůh svede Josefa a jeho bratry znovu dohromady, proběhne smíření a odpuštění, a Josefova rodina se přesídlí do Egypta jako vítání hosté. Již tehdy na začátku života v Egyptě je vidět jejich rozdílnost – Egypťané považovali Semity za podřadné, a jíst s nimi u stolu za poskvrňující, ale Josef je mocná postava, takže tohle nikdo moc neřeší. 

Jenže, jak jde čas, faraonové přicházejí a odcházejí, až nakonec se dostáváme k situaci popsané v Exodu 1:8-12+14: Později ale v Egyptě nastoupil nový král, který nezažil Josefa. Ten řekl svému lidu: „Izraelský lid je pro nás příliš veliký a mocný! Pojďme si rozmyslet, co s nimi, aby se nerozmnožili ještě více! Kdyby vypukla válka, mohli by se přidat k našim nepřátelům a odejít ze země!“ (…) Egypťany jímala z Izraelitů hrůza, a tak je začali nemilosrdně zotročovat. Ztrpčovali jim život těžkou dřinou s hliněnými cihlami i všemožnou dřinou na poli. Do vší té dřiny je nemilosrdně nutili.

Příběh Izraele v Egyptě začal Josefovou moudrostí, kdy zachránil svůj i egyptský národ před hladomorem. Jenže, přichází faraon, který si Josefa již nepamatoval. Zůstaly ale obavy z cizinců. Jak se ochránit? Zotročíme je. Začala cesta od prosperity k nevolnictví. Farao se stává postavou, která zneužívá chudých a práce zranitelných. Pak nastupuje faraonův pokus zabíjet malé židovské chlapce. Všechny totality jsou stejné. Otroci jsou redukováni do ticha. Nemají práva. Otroci nemají hlas. Pak se ovšem stalo něco významného. 

Exodus 2:23-25: Po mnoha letech pak egyptský král zemřel. Synové Izraele kvůli svému zotročení sténali a úpěli a jejich křik o pomoc stoupal z jejich zotročení k Bohu. A Bůh uslyšel jejich úpění. Bůh si připomněl svou smlouvu s Abrahamem, Izákem a Jákobem.Bůh pohlédl na syny Izraele. Bůh rozuměl. Otroci bez hlasu, kteří nemohli nic změnit, kteří byli bez práv – promluvili. Mluvili sténáním, úpěním a křikem.Tento moment vlastního vědomí obětí otevřel malé dveře skrze které Mesiáš může vstoupit. Kdykoliv je nějaký národ (a teď nemyslím jen etnikum, ale i nějaké skupiny, které něco spojuje) pod útlakem, jejich křik otevírá dveře pro mesiáše. Význam slova mesiáš je zachránce. Nejčastěji používáme toto slovo pro Ježíše, který byl Mesiášem – Zachráncem – světa. V historii ale máme mnohem více mesiášů, prolamovačů ticha od Gándhího, Mandely, Havla až po M.L. Kinga. V tomto případě křik Izraelců otevřel dveře pro mesiáše – zachránce – Mojžíše. Farao předpokládal, že utrpení otroků je prostě normální součást života. Křik otroků – vyjádření bolesti nahlas – uvedl do pohybu alternativní budoucnost.

Jedním z velkých klíčů příběhu je zdánlivá Boží neúčast. Izrael trpí, Bůh mlčí. Na první pohled Bůh není aktivní. Zdání neúčasti ovšem neříká nic o opravdové přítomnosti. Bůh slyšel jejich křik. Židé byli umlčování až k zapomenutí: Neznali žádného mesiáše, který by k nim vstoupil, protože nevěděli o žádných otevřených dveřích. Aniž by to ovšem tušili, jejich nářek a volání tyto dveře vytvořil! Tohle dělá modlitba! Jejich křik nebyl směřován nikam konkrétně, a přesto vystoupal před Boha. Jejich křik, bez nasměrování, věděl přesně kam má jít. Křik věděl, že jeho destinace je Hospodinovo ucho, protože Hospodin vždy naslouchá. Hospodin se ukazuje jako magnet, který přitahoval a stále přitahuje volání a naříkání zraněných, bezmocných, zranitelných, odstrkovaných a zadlužených, kteří se tak mohou vydat na cestu k Boží štědré milosti.

Bůh slyšel - a to vyprovokovalo svatou moc a řešení jejich situace. Bůh viděl - trápení chtějí, aby si někdo všiml. Bůh si všiml. Bůh rozuměl - věděl, kdo mluví. Bůh rozpoznal, že to jsou lidé, které už zná. Nejsou pro něj cizí. Bůh tě zná. Bůh si připomněl - volání se spojilo se vzpomínkou. Křik otroků připomněl Hospodinu jejich předchůdce Abraháma, Izáka a Jákoba, z nich každý v padlých okolnostech svého života důvěřovali Bohu, že jim zajistí dědice – a tedy svou budoucnost. Bůh slyšel. Bůh viděl. Bůh rozuměl. Bůh si připomněl.

Tento Bůh je stále stejný. Tento Bůh má široký rozsah a tak jeho ucho dokáže slyšet volání mnohem většího počtu lidí, než si představujeme. Tento Bůh Mojžíšovi odhaluje svou motivaci. Exodus 3:7-10: Hospodin pokračoval: „Zřetelně jsem viděl trápení svého lidu v Egyptě, slyšel jsem i jejich naříkání na jejich biřice. Ano, znám jejich bolesti. Proto jsem sestoupil, abych je vytrhl z ruky Egypťanů a abych je z té země vyvedl do země dobré a prostranné, do země oplývající mlékem a medem. Hle, nářek synů Izraele dolehl ke mně; viděl jsem také útisk, jakým je Egypťané utiskují. Nyní tedy pojď, pošlu tě k faraonovi a ty vyvedeš můj lid, syny Izraele, z Egypta!“

V jediné pasáži se Bůh pohnul od absence k všimnutí k rozpoznání k zaslíbení. To vše nezačalo tím, že Bůh je věrný, ale křikem, který prolomil ticho a prolomil faraonovu totalitu. Farao by preferoval ticho, které Izraelce udrží ve stavu otrocké beznaděje, kdy neznají nic než těžkou práci. Ale křik zrušil jednou pro vždy faraonovy preference. A tak není divu, že otrocký křik se nakonec promění v radikální oslavu, zpěv a tanec. Je to křik, který prolomí ticho útlaku, který začne proces obratu od bolesti do radosti.

Když tedy dnes končíme tento první díl o prolamování ticha, můžeme mít na paměti, že modlitba je mnohem důležitější, než se na první pohled zdá. Některým může připadat, že modlitba je jen oznamování Bohu něco, co už stejně ví. Věří, že všechno je stejně dáno, věci se změnit nemohou, asi se to mělo stát. Křesťanství ale tento fatalismus odmítá. Ve světě, kde různí faraonové drží různé oběti v útlaku – některé formy útlaku jsou viditelné, jiné skryté – nebesa čekají na někoho kdo svým křikem otevře dveře pro mesiáše. Čekají na někoho, kdo se bude modlit, aby Boží království přišlo na zemi tak, jako je v nebi, a bude to myslet vážně. Tento svatý křik prolamuje ticho útlaku. Naše modlitba je tak privilegiem i zodpovědností. Je to jazyk svobody, je to jazyk lidí, kteří dělají to, k čemu je Bůh volá, k čemu je stvořil: Jako ty, kteří prolamují ticho svým prohlášením!

Žádné komentáře:

Okomentovat